Co ukrývají archivy Dior? Nahlédněte do přísně střežených míst

To, že jste u Diora, poznáte jen podle loga na evakuačním plánu. Z ulice nepoznáte, jaké poklady budova ukrývá. Nikde žádné cedule, logo, nic. Dvanáct lidí spravuje dědictví sedmi návrhářů, kteří prošli módním domem. Od šatů, doplňků po fotografie, knihy, pozvánky, skici až po tiskový archiv. Dovnitř se nedostanete. „Nejsme muzeum,“ vysvětluje Soizic Pfaff, která se o archiv stará od samého začátku. Vznikl až 40 let po založení jedné z nejznámějších módních značek. V době, kdy ji už vlastnil Bernard Arnault a připravovala se velká výstava „Hommage à Christian Dior 1947-1957“ v pařížském Musée des Arts Décoratifs. Do té doby podobná instituce neexistovala. Madame Pfaff archiv se svým týmem postupně vybudovala do současné podoby.

Asi nikdo toho neví o Diorovi a jeho následovnících tolik co ona. Zatímco sedíme v knihovně, vypráví jednu historku za druhou. Pamatuje si i ty sebemenší detaily. Mluví o něm s obrovským nadšením a zaujetím. „Byl nejen skvělý designér, ale také obchodník, velmi dobře přemýšlel nad každým dalším krokem,“ říká hlavní archivářka, zatímco vytahuje z obrovské knihovny další knihy, archivní tiskové zprávy, katalogy a časopisy ze 40. a 50. let. Vše pečlivě uschované v šedých krabicích. I ty jsou na míru. Ostatně jako všechno kolem.

Dior Heritage funguje hlavně jako nekonečný zdroj inspirace pro současné designérské studio a místo, odkud se čas od času na veřejnost dostane něco z uložených pokladů. Připravují exponáty na výstavy, objekty na focení do knih. Momentálně mj. pátý díl série sedmi knih věnovaných designérům, kteří prošli módním domem. Nový díl bude celý o éře Johna Galliana. „Kdykoliv si studio něco od nás vyžádá, maximálně do 24 hodin to dostane, od dokumentů po šaty. Jediné, co tu nemáme, jsou šperky. Máme pouze bižuterii,“ vysvětluje. „Nejde to z bezpečnostních důvodů. Nicméně bych tu ráda něco měla, ale ne skutečné šperky.“ 

Hlavní archiv a tisíce položek uschovávají mimo Paříž. Studio Marie Grazie Chiuri je jen pár kroků odsud v Avenue Montaigne č. 30, kde tvořil i Monsieur Dior. Její kniha teprve přijde, kreativní ředitelka však s archivem pracuje velmi často. Ten se v posledních letech rozrůstá obrovskou rychlostí, protože od dob Rafa Simonse uchovává každý jednotlivý kus haute couture i prêt-à-porter kolekcí. Od každého kusu oblečení i doplňků vždy po jednom exempláři. „Máme i dámu, která vyhledává v aukcích a soukromých sbírkách historické kusy. Nakupujeme v aukcích i od klientů, zejména z Francie, Británie a Spojených států,“ říká Madame Pfaff. I na Internetu občas najdou poklady, které dosud chyběly. 

Z knihovny přecházíme do další místnosti, kde knihy nahrazují stohy hedvábného papíru, obrovské krabice a figuríny. Na stole leží červené korzetové šaty s bolerkem. Bílý štítek na černé podšívce prozrazuje, že jde o šaty z kolekce podzim – zima 1958, kolekce, kterou navrhoval Yves Saint Laurent. „Počkejte, něco vám ukážu,“ přechází energická dáma v černém saku k dalšímu stolu a spolu s asistentkou otevírá jednu z velkých krabic. Uvnitř, pod několika vrstvami jemného papíru, jsou tmavě modré šaty s šálem přes ramena. Černá krajková výšivka se leskne, vše je v dokonalé stavu. Každý šev, každý flitr a korálek. Než šaty opustí archiv na výstavu nebo focení, projdou pečlivou kontrolou a přípravou. Stejně tak při si svém návratu. Mohou být uložené v krabicích nebo vystavené na figurínách. Každé šaty mají tu svou, jejíž rozměry se přizpůsobují šatům, nikoliv naopak, jak je tomu v haute couture ateliérech o ulici dál.

Další rozsáhlá místnost je výrazně teatrálnější. Tlumené světlo dává vystaveným krabicím dramatický vzhled. Na jedné stěně historické flakony ikonických vůní, uprostřed velký stůl s mnoha přihrádkami. Otevírám jednu z nich. Uvnitř další krabice. Velká kulatá. Madame Pfaff bere do rukou slaměný klobouček s černou stužkou. Otevírám vedlejší krabici, výrazně vyšší než ta první. Ukrývá v sobě černobílý turban.

Další přihrádka obsahuje ve třech řadách čtvercové krabice a v nich náušnice, náhrdelník a náramky. „Všimněte si detailů, každá krabice je dělaná na míru jednotlivým exponátům. Jsou přizpůsobené k tomu, abychom si obsah mohli detailně prohlédnout, aniž bychom na ně museli sahat nebo je vyndat.“ Haute couture do posledního detailu. 

Maximální pozornost věnují i botám. Špičaté lodičky potažené zlatavým šantungovým hedvábím z roku 2011 chrání šedý molitan, vyříznutý přesně ve tvaru špičky. Drobné lodičky z rudého sametu z roku 1997 tu jsou taky. 

„Podívejte se na tento kabát od Monsier Diora. Inspiroval se jím Raf Simons i Maria Grazia Chiuri,“ ukazuje na fotografii přichycenou na velkém bílém obalu v další části archivu. Je tu pořádná zima, trochu lituju, že jsem si kabát nechala v knihovně. Nové prostory, do kterých se Dior Heritage přestěhoval v roce 2017, mají perfektní teplotu a hlídá se pečlivě i vlhkost vzduchu, aby látky i papír nijak neutrpěly a zůstaly v perfektním stavu pro další generace.

Hlavní archivářka otevírá pár dalších haute couture kreací, černé šaty s bleděmodrou mašlí v pase z kolekce jaro – léto 1955, oříškově hnědé odpolední šaty Noisette z roku 1956, bílé večerní šaty s korzetem vyšívaným křišťály a širokou sukní s konvalinkami, které Christian tolik miloval.

Ve vedlejším oddělení stojí další police s šedými šanoty, z nichž Madame Pfaff vytahuje bílou knížečku z roku 1951. „Monsieur Dior byl velmi dobrý obchodník," což dokazuje ilustracemi pařížského butiku a fotografiemi zboží, které Dior v té době nabízel. Od parfémů přes kabelky po punčochy. „Katalog se posílal klientům po celém světě, kteří si takto mohli vybrat novinky. Internet tenkrát nebyl, tohle je takový jeho předchůdce,“ listuje v bílých rukavičkách. „Podívejte se na sem,“ upozorňuje na poznámku o tom, že veškeré zboží lze poslat i letadlem. Dneska úsměvná poznámka, nicméně další důkaz toho, jakým byl Dior vizionářem. Sám pocházel z rodiny úspěšných obchodníků, tento talent spolu se smyslem pro krásu rozvíjel naplno. 

„Pojďte, podíváme se, jestli najdeme něco o Praze,“ procházíme do zadní části chladné místnosti, kde je část tiskového archivu. Mezi krabicemi s bílými štítky s názvy jednotlivých států a let skutečně nacházíme jednu s nápisem Československo 1966. V listopadu toho roku Marc Bohan, tehdejší kreativní ředitel módnímu domu, přiletěl s týmem modelek do Prahy, kde v Lucerně představil aktuální kolekci. V deskách nacházíme články ze Svobodného Slova, Práce a Lidové Demokracie. Jeden z nich se jmenuje Miss Dior ze Smíchova. Módní dům hledal novou tvář svého nejslavnějšího parfému a našel ji v Praze. Modelka Melanie Lepší ztělesňovala vše, co ředitel parfémového oddělení hledal, a stala se Miss Dior roku 1967.

S Československem značku Dior pojí mnohem víc. Christian i jeho následovníci používali mj. látky od pražského rodáka Ziky Aschera. Jeden z modelů s logem Dior na štítku můžete teď vidět v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, kde do 15. září probírá rozsáhlá výstava „Šílený hedvábník. Zika & Lída Ascher“. Diorovy šaty Rose Pompon z haute couture kolekce jaro – léto 1953 z Ascherovy látky najdete i na limitované obálce VOGUE CS, kterou můžete koupit pouze v muzeu. 

Na další si zaleťte do Londýna, kde se tento měsíc ve V&A otevřela výstava „Christian Dior: Designer of Dreams“. Na té se intenzivně podílel tým celého archivu. Je stejně jako ta první v Paříži rozdělená do několika sekcí, podle barev, designérů, témat jednotlivých kolekcí, větší prostor však dostala královská rodina. Šaty princezny Margaret i ty, které oblékala královna Alžběta II., můžete vidět do 14. června 2019.