Bienále umění 2024: 5 momentů, které vám v Benátkách nesmí uniknout

Před třemi lety uspořádal svou první výstavu v Macau. Na ní umístil do spoře nasvíceného prostoru pastvinu s étericky vypadajícími ovcemi na dlouhých nohách. Jednotlivé výjevy působily až strašidelně a svou intenzitou vtahovaly návštěvníky do ponurého, až postapokalyptického světa. Wong Weng Cheong, absolvent prestižní umělecké školy Goldsmiths v Londýně, našel inspiraci v krajině Spojeného království a tamějších ovcích pasoucích se na pastvinách ošlehaných větrem ve stínech mihotajících se mraků. Výrazy jeho zvířat však byly plné lhostejnosti vůči všemu, co se kolem nich děje, soustředily se totiž pouze na své jídlo. Autor tak poukázal na nebezpečí nekontrolovaného konzumerismu. „Platí, že čím více ovce žere, tím déle jí rostou nohy, až nakonec nebude moci dosáhnout na trávu. Ovce se ocitají v rozporuplné situaci: touží sežrat ještě více trávy, ale brání jim v tom vlastní neukojitelné choutky.“ Nezávislá kurátorka Chang Chan z Velké Británie byla nadšena a jejich společná výstava The Secret of the Golden Flower byla vybrána na mezinárodní bienále umění v Macau, odkud už vedla přímá linka do Benátek.

Benátská instalace třicetiletého Wong Weng Cheonga nese název Above Zobeide. Zobeide přitom odkazuje na fiktivní město z románu Neviditelná města od italského spisovatele Itala Calvina. Kniha z roku 1972 je rozhovorem mezi Markem Polem a mongolským chánem Kublajchánem. Marco Polo v ní vypráví chánovi o svých zkušenostech z objevování světa. Zobeide je město, připomínající bludiště plné mužů toužících po lásce, jejichž izolace se tím ještě prohlubuje... Román je úvahou o hledání smysluplných lidských vztahů ve světě, kde vládne individualismus. Wong Weng Cheong román interpretuje prostřednictvím své instalace. První část výstavy se rozprostírá v různých místnostech: nejdříve vás vtáhne do scény, ve které je Země osídlena 3D modely zvířat z jiného světa (jeleni, zajíci a dobytek, nechybí ani autorovy oblíbené ovečky, všechna zvířata s typicky štíhlýma nohama). Instalace postrádá lidský život a jediní lidé, kteří se prodírají touhle děsivou krajinou, jsou návštěvníci výstavy. Vetřelci, jak tvrdí umělec.

Záběry „vetřelců“ se zobrazují na obrazovkách monitorů, aby je mohli všichni pozorovat. Pokud tedy na výstavu zavítáte, stanete se automaticky součástí instalace. Umělec tím jen naznačuje, že cizinci jsou všude. Ať se vydáte kamkoliv, nejste tam sami. Dokonce ani v téhle zdánlivě opuštěné a poněkud strašidelné krajině nemůžete uniknout ostatním lidem.

Ve starobylých prostorách akademie založené v polovině 18. století vás uchvátí dílo dvaatřicetileté Francouzky. Josèfa Ntjam vystudovala umění ve Francii a Senegalu a ve své tvorbě pracuje s různými médii. Konkrétně v Benátkách propojuje utopistický svět s mýty a surrealismem, přičemž se ptá: „Kdo nám vládne?“ 

Jednu z místností akademie si přivlastnila obří obrazovka. Film, který se na ní přehrává, je mixem 3D animace a záběrů z podmořských akvárií. Rázem tak získáte pocit, že svět nebyl nikdy barevnější: růžová, červená, fialová, zelená, modrá a žlutá totiž září do setmělého sálu. Korály, sasanky, oblázky. Nad nimi se vznášejí bílé medúzy a roztodivná bílá vodní stvoření...

Další místnost, další obrazovka. Tady se při sledování animace pro změnu zaposloucháte do vyprávění o životě Nommo. Sametový ženský hlas vám sdělí, že podle dogonského náboženství, které se uctívá v západoafrickém Mali, bylo Nommo první božstvo obývající naši planetu. Hermafroditní dvojčata Nommo a Nummo žila ve vodě (měla lidské tělo a rybí ocas). Nommo byl první živý tvor stvořený nejvyšším bohem Ammou. Krátce po svém stvoření se rozmnožil do čtyř párů dvojčat. Jeden pár se ale vzepřel řádu, který kázal stvořitel. Pro obnovení řádu bůh Amma obětoval dalšího tvora, jehož tělo rozřezal a rozptýlil do prostoru. Všude, kam kousek těla dopadl, měla být postavena svatyně. Dle dogonské mytologie je Nommo spojen s hvězdou Sirius. Nejjasnější hvězda v souhvězdí Velkého psa září v samém závěru téhle neobyčejně působivé animace. 

Jen dva kroky od Canalo Grande, hned vedle romantického podloubí, se na starobylých dveřích skví nápis: „Máme otevřeno“. V Tana Art Space pak objevíte dva kontrastní prostory: jeden evokuje laboratoř, druhý klášterní celu. Své dílo tu vystavuje pětašedesátiletý Daniel Pešta, absolvent výtvarné školy Václava Hollara. Během socialismu se pohyboval mimo oficiální kulturu, věnoval se kresbě a užité grafice. Po roce 1989 navrhoval grafické cykly pro vydavatelství klasické hudby, za knižní a plakátovou tvorbu dokonce získal ocenění. Ve své volné tvorbě se soustředí na ztvárnění figury v její zranitelnosti. Jeho portréty hýří expresivními výrazy. 

V Benátkách vás však ohromí souborem maleb, asambláží, prostorových objektů a instalací, ve kterých analyzuje „gen zla“. Ten mají ve své genetické výbavě zakódovaní jedinci, kteří zásadně ovlivňují osudy ostatních. Projekt Something is wrong vypráví o zdroji bezmoci a bezpráví ve společnosti. Z obličejů znázorněných postav zmizely individuální rysy, namísto tváří zůstaly jen křečovité grimasy, případně je nahradily anonymní masky. 

V souborech maleb a asambláží Bloody language, Flight či Silent witness nebo ve stěžejní instalaci Animals in us podrobuje zvrácený gen a jeho projevy zkoumání z úhlu pohledu obětí či z perspektivy jejich pachatelů. Pod dohledem kurátorky Terezie Zemánkové se autor prostřednictvím obrazů plných nahých těl a rudé barvy ptá: „Jak je možné, že po všech děsivých zkušenostech, které má lidstvo za sebou, je zlu dovoleno, aby zas a znovu explodovalo s eskalující krutostí. Who? Why?“ 

Šestapadesátiletý umělec z Etiopie obratně vrství a skládá pečlivě vybrané každodenní materiály. Zajímá ho obnažená základní deska z mobilního telefonu stejně jako zvířecí lebka, ale i opotřebované tlačítko. Přeměňuje běžné předměty na lyrické a zároveň modernistické abstraktní kompozice, které naznačují topografii, figuraci a barevná pole. Často vytváří složitá díla z elektronických součástek. Rozsáhlé abstrakce jsou vyrobeny z tisíců elektrických vodičů, typových klíčů, mikročipů a počítačových hardwarových komponent. 

Pro výtvarníka má historie těchto materiálů zvláštní význam: naznačují chabost našeho propojeného světa, odkazují na třenice mezi tradicí a pokrokem, lidským kontaktem a sociálními sítěmi, přírodou a AI, fyzickou přítomností a virtuálním světem. Zaujmou vás vzory, barvy či jemné návrhy na hranici snového realismu. Jeho výtvory hýří růžovými, zelenými a fialovými barvami. Použití barev, vzorů a mřížek často odkazuje na krajinu při pohledu z letadla nebo satelitu. Autor však jde ve své tvorbě ještě dál… Propojuje například elektronické materiály a sériově vyráběné předměty se starověkým uměním etiopského řezbářství a tkaní. Elias Sime v Benátkách vystavuje sedm uměleckých děl, včetně šesti nástěnných instalací a velké sochy z pleteného drátu.  

Hned tři umělci, vystavující v Ázerbájdžánském pavilonu, pocházejí z různých generací a používají různé výrazové prostředky i techniku. Jejich díla se různými způsoby dotýkají situací prolínajících realitu s fantazií, ve kterých musí jedinec překonat odcizení a dosáhnout pocitu sounáležitosti s okolním prostorem.  

Pětačtyřicetiletý Rashad Alakbarov vystavuje v pavilonu jedno velké dílo: instalaci I am here. V bílých zdech moderního města, labyrintu, předkládá tísnivou atmosféru stísněných a předem určených trajektorií našeho pohybu v životním prostoru, pohybu udávaného rytmem struktur, do kterých jsme nuceni zapadnout. Tip: Když se postavíte do rohu a objekt si ve zpětném zrcadle vyfotíte, stanete se i vy součástí instalace. 

„Všechno, co v životě hledám, nacházím v umění. Všechno, co v životě dostanu, zrcadlím ve svém umění.“ Tak zní motto čtyřiatřicetileté absolventky Ázerbájdžánské státní akademie výtvarných umění. Vusala Agcharazijeva představuje od roku 2017 hybnou sílu mnoha projektů zahrnujících trojrozměrné nástěnné umění na různých místech Baku (ať už ve Starém městě, nebo na hlavní třídě) či v Istanbulu. Výtvarnice tvoří nástěnné malby, sochařská díla a konceptuální videa, malbu, grafiku i produktový design a je aktivní také v charitativních projektech, pracuje jako vychovatelka s teenagery, včetně těch s omezenými fyzickými schopnostmi nebo ze znevýhodněných rodin a azylových domů. „Věřím, že klíčové poselství přenášené jakýmkoli tvůrčím procesem by mělo pocházet z lásky k tomu, co člověk dělá, a také ke všemu, co vás obklopuje,“ říká Vusala. Její umělecký proces se odvíjí od toho, jak se cítí a co prožívá v okamžiku tvorby. Ve svých různorodých kompozicích využívá různá média, jako je keramika, malba, digitální médium a street art. V Benátkách vás uchvátí její projekt Pink Planet, v němž se odkazuje na ilustrace z děl futuristické literatury v 50. a 60. letech 20. století.


Devětašedesátiletá Irina Eldarova tvrdí, že ženy jsou ze své podstaty cizinky. Vdají se, odstěhují od rodičů, někdy dokonce ze své země. Série hravých barevných obrazů, které zdobí černé stěny, vypráví o fiktivním a nerealistickém setkání a lásce dvou hrdinů, opěvovaných v médiích. Východ a Západ, 60. a 70. léta, typický mužský dělník z pobřežních ropných polí v Kaspickém moři a hollywoodský idol Marilyn Monroe. Z těchto obrazů sálá až pohádková atmosféra a uklidňující energie.