Michaela Bakala: Člověk by si měl svou cestou být jistý i potom, co vydělá miliardu

Michaela Bakala se kromě byznysových aktivit věnuje rozvoji rodinné filantropie a vzdělávání, a to zejména prostřednictvím Bakala Foundation, která podporuje české studenty na prestižních zahraničních univerzitách. Její manželství se Zdeňkem Bakalou ji přivedlo k aktivní účasti na mnoha důležitých projektech, spolupracuje například s Knihovnou Václava Havla a středoevropskou pobočkou Aspen Institutu. V rozhovoru s šéfredaktorkou Vogue CS Danicou Kovářovou mluvila nejen o dobročinnosti, ale také o mateřství, přístupu k výchově čtyř dětí nebo o tom, proč v září 2023 zahájila magisterské studium psychologie na The Wright Institute v kalifornském Berkeley.

Ty studenty podporují jen po omezenou dobu. Studenty do Spojených států posílají na půl roku, na jeden nebo dva semestry. My jsme se rozhodli, že budeme nadaným a zároveň potřebným studentům hradit celá studia. Podporujeme zájemce o ucelené bakalářské, magisterské nebo postgraduální studium. O tom, jací studenti podporu získají, rozhoduje respektuhodná odborná porota, od prvopočátku složená z takových jmen jako například Lukáš Čermák, David Heyrovský, Cyril Höschl, Michal Pěchouček, Vanda Thorne, Hynek Wichterle, ale v porotě jsou už i naši absolventi.

Pro mě platí pořekadlo kovářova kobyla chodí bosa. Studovala jsem zde, v rodné zemi, v zahraničí mám za sebou jeden speciální program na byznysové škole, který byl věnovaný seniornímu řízení. Ale nestěžuji si, FAMU mi dala obrovský základ a pak už jsem si vzdělání doplňovala různými specializovanými kurzy. Učila jsem se za pochodu. Ukázalo se, že studovat produkci a naučit se, jak se staví tým, jaké to má právní a finanční dopady, jak žádat o peníze, jak uzavírat smlouvy, jak najímat lidi, dodržovat výrobní plán, přináší univerzální zkušenosti přenosné do mnoha oborů a do osobního života nevyjímaje. Příprava dovolené nebo založení firmy? Zase tak velký rozdíl mezi tím není. Stále mě baví zkoušet nové věci. Takže jsem začala studovat psychologii, která s filantropií, politikou, komunikací i mentorstvím úzce souvisí. Správná komunikace je v podstatě půl, ne-li celý klíč k úspěchu. Abych mohla poskytovat inspiraci, být respektována, aby mi lidé naslouchali, to je um, který si člověk musí osvojit nebo ho minimálně posílit. A nebavím se nyní jen o úspěchu kariérním anebo v médiích, ale i o komunikaci ve vztazích, při výchově dětí.

Školu nastoupily ve Švýcarsku, po deseti letech jsme zakotvili ve Spojených státech, pobývali jsme ale také v Jižní Africe. Kvůli covidu jsme se vrátili do Ameriky, takže nejvíce se sžily s americkým systémem. Jsou velmi zvídavé a chodit do školy je skutečně baví, až je to s podivem. Kvůli tomu, že jsme se často stěhovali, musely přetrhávat a navazovat mnoho sociálních vazeb. Na domácí vzdělávání jsme si netroufli, nejsme jeho příznivci. Naše děti se musely naučit být flexibilní. Se Zdeňkem jsme vnímali, že při daných okolnostech jim musíme zajistit o to větší domácí integritu, aby ji vnímaly a také přijímaly. Lpěla jsem například na denním rytmu, abychom společně každý den večeřeli a povídali si minimálně dvě hodiny. Dlouho jsme praktikovali i zvyk dívat se společně na vybraný film. Také jsme je během školního roku neuvolňovali ze školy. Když jsme potřebovali cestovat, pak jsme se zařizovali tak, aby jeden z nás zůstával doma. Pevně jsme dodržovali také jejich mimoškolní aktivity – sporty, jazyky, hru na klavír, na housle i kytaru, což je zase odraz té naší české výchovy a ojedinělé tradice lidušek. Náš program se moc nelišil od programu rodin z rodného Brna. V rodině udržujeme středoevropské hodnoty. Děti vědí, že jsou Češi, mají český i americký pas, ale kde je jejich domov? Já razím heslo, že je domov tam, kde jsme my všichni pohromadě.

Asi jako žádná z matek nedokážu definovat, co přesně znamená být správnou mámou. Všechny zapochybujeme, jestli bychom neměly být víc doma nebo naopak méně a víc se realizovat, abychom byly spokojené a pak si to nevyčítaly. Sama mám pocit, že jsem našla rozumný kompromis, hodně věci zařizuji po telefonu, e-mailech nebo Zoomu. Sice jsem denně nevozila děti do školy a ze školy a nebyla na úplně všech představeních a zápasech, ale na zásadních ano. Pravidelně jsem také nevařila večeře, ale s dětmi se při večeři každý den sešla. S dětmi jsem vstávala a zvlášť během covidu převzala veškerou péči. Děti vždy věděly, že maminka to řídí a je kdykoli k dispozici a chůva pomáhá.

Hodně je dáno tím, že jsem vyrůstala v křesťanském prostředí. U nás platilo Desatero a vštípena mi byla dlouhodobá odpovědnost a pokora. Také že věci by se měly poctivě odpracovat, nejít nepoctivě zkratkou. A že pak může přijít úspěch. Člověk si měl svou cestou být jistý i potom, co vydělá jednu miliardu či vyhraje soutěž krásy. Neztratit její horizont, cíl a smysl. Životní náplň neobětovat jen vlastnímu úspěchu.

Všechny čtyři děti vstoupily do puberty, takže je ještě brzo hodnotit. Jsou rády, že zvládají školu i mimoškolní aktivity. Zatím za úspěch považuji, když investují svůj čas do čtení, protože jejich generace bohužel moc nečte.

Když se narodila naše první dcera, pořád za mnou v porodnici v Podolí chodili a ptali se, kdy už se rozmyslíme, jak se bude jmenovat. Původně se mi líbily iniciály BB, ale zvítězila Anabel, které stejně říkáme Belbel. Jméno Aron už jsme pak měli předvybrané. Vzpomněla jsem si, jak můj dědeček farář vyprávěl o důležité roli Arona v příběhu o Mojžíšovi, který vyvedl Izraelity z Egypta. Aram je zase jméno původem z Arménie. Inspirací byla kniha Williama Saroyana Jmenuji se Aram, kterou měl moc rád náš rodinný přítel. A když už byly tři děti pojmenované na A, u druhé dcery jsme A zvolili proto, aby se necítila vyčleněná.