Alžběta Malá: Intimní koordinátor na place je v zahraničí běžná věc, u nás zatím ne

Nejdůležitější je podle mě usilovat o plošné narovnání platů a více se zaměřovat na vytváření bezpečného pracovního prostředí. Herci v Česku mají často strach vymezit se a říct si o specifické podmínky, které běžně nejsou zahrnuty ve smlouvách. Obávají se, že když se ozvou, budou nahrazeni, protože je u nás nikdo nechrání. 

Hodně lidí to slovo nemá rádo, ale profesionální herci v Česku by potřebovali především odbory jako formu systémové podpory a ochrany. Filmové profese u nás sice mají svoje asociace a některé dokážou vyjednávat solidní pracovní podmínky, nedělají to ale všechny a zároveň nemají tak rozsáhlá práva, aby dokázaly nabízet stejnou ochranu jako odbory. Kdyby byla většina z nás sdružená v odborové organizaci, bylo by výrazně jednodušší obhájit si určité věci, například požadavek na minimální finanční ohodnocení za práci, pod které se prostě nejde. Herci a obecně umělci v Česku nemají dostatečnou sebedůvěru, aby si řekli o odpovídající odměnu. Mluvila jsem o tom s některými zahraničními kolegy a v evropském filmu nejsme vnímáni jako sebevědomá země, která chce točit dobré filmy za adekvátní peníze, ale naopak jako země, která jde automaticky pod cenu. A při rozdělování peněz v Evropském fondu může podceňování působit nedůvěryhodně, nebo dokonce neprofesionálně. To pro mě byla dost zásadní informace.

V našem oboru jsou ženy stále znevýhodněné; ať už jde o jejich nedostatečné zastoupení napříč různými filmovými profesemi, nebo, a to se týká konkrétně herecké práce, o hrozbu zneužití někým v mocenské pozici, například režisérem či producentem. Málo se také mluví o tom, jak velký vliv u nás mají castingoví režiséři a kolik z nich už se herečce neozve, pokud se odmítne podvolit jejich požadavkům. Problematická může být také spolupráce se zvukařem nebo s kolegou hercem přímo na place, jejichž pozice je lehce zneužitelná – oba se nás mohou při natáčení dotýkat a existuje tu tenká hranice mezi tím, co je ještě pracovní, a co už ne. I proto by herecké odbory byly zásadní pro začínající herečky. Právě ty se velmi snadno mohou dostat do zranitelné pozice, ve které je těžké činit pevná a sebevědomá rozhodnutí.

Ano, spoustu zkušeností, a troufnu si říct, že drtivá většina hereček, které znám, takové situace zažila. Jsou to zážitky hlavně ze začátku kariéry, dnes už se umím ozvat. Ale například hned na prvním castingu jsem zažila nepříjemné rozčarování s producentem. Nejprve si mě pozval k sobě do kanceláře a rovnou se zeptal, kolik peněz za roli chci. Přitom už tohle nebylo v pořádku: musel vědět, že absolutně netuším, jaká částka je za takovou práci přiměřená. Z jeho postu by bylo mnohem víc fér říct například: „My ti nabízíme tolik a tolik, vezmi si čas na rozmyšlenou, poraď se s právníkem nebo s agentem, pak se domluvíme.“ Posléze mi volal, že jsem roli dostala. Řekl mi, že jsem byla skvělá, že budu hrozně slavná a že se s režisérem shodli, že mám „mrdavý oči“. Já na to tehdy nijak nereagovala, bylo mi dvacet a dost mě to zaskočilo, dnes už bych se ohradila. Jednalo se o casting na pohádku, která nakonec nevznikla, takže jsem s těmi lidmi naštěstí nemusela pracovat. Zažila jsem ale i natáčení, jehož součástí byly dvě sexuální scény vyžadující explicitní nahotu. Ocitla jsem se tehdy na place vedle hereckého kolegy, se kterým předtím neproběhla žádná společná příprava ani komunikace. Přišla režisérka, ani neřekla, jak to máme udělat, a zase odešla. To je extrémně necitlivý přístup. Když při natáčení intimních scén dostanu nekonkrétní zadání, znamená to pro mě stres navíc. Už tak jsem vůči celému štábu ve zranitelné pozici, nechci ještě na místě hádat, co se po mně chce, a k tomu si obhajovat vlastní hranice. Proto hodně oceňuji, když je na natáčení přítomen koordinátor intimity, který dokáže zajistit, aby se všichni zúčastnění cítili bezpečně.

Určitě to jde. Označení příjemné je v tomto případě asi mimo, ale když jsme točili scénu znásilnění v seriálu Pět let, proběhlo to úplně v pohodě. Byl to tvůrčí proces, ale měli jsme uzavřený set, na němž je přítomen pouze omezený počet lidí, kteří tam být musí. Celý tým v čele s režisérem Damiánem Vondráškem byl naprosto skvělý. Vůbec jsem se necítila ohrožená, právě naopak, a to jsme to točili hned první den. Hodně zajímavý pro mě byl také workshop Ity O’Brian (britská koordinátorka intimity a průkopnice ve svém oboru, která pracovala například na seriálech Normální lidé, Sexuální výchova nebo Můžu tě zničit, pozn. red.). Ona totiž nabízí hercům, kteří ztvárňují danou roli, prostor pro vlastní vytvoření sexuality postavy). To může být dobrý nástroj, jak oddělit sexualitu postavy od té svojí a nemít pak na natáčení pocit, že otevírám a předvádím samu sebe. O’Brian mi ukázala, že natáčení intimních scén může být stejně tak kreativní jako natáčení jakékoliv jiné scény. Myslím, že už se jako společnost posouváme, přestáváme se intimity bát a v budoucích filmových a seriálových dílech to bude znát.

Když jsem pracovala s Jankou, začaly jsme schůzkou nad scénářem. Probraly jsme jednotlivé scény a to, jak to mám s intimitou já. Co by pro mě případně mohlo být problematické, jak si ty scény představuji, co chci, aby zabírala kamera, co naopak ne, nebo kde na těle jsou mi nepříjemné cizí doteky. Při tom jsme narazily na problematickou scénu, kterou já vnímala jako znásilnění, ale režisér ne. Po konzultaci ve třech jsme se nakonec dohodli, že scénu změníme. Následovaly schůzky mezi mnou a hereckým kolegou, u kterých byla přítomná také koordinátorka. Během těchto společných zkoušek jsme dokonce dva herce vyřadili, protože se nám zdálo, že překračují hranice a tvůrčí proces by s nimi nebyl bezpečný. Janka byla posléze i na place, kde komunikovala s asistentem režie a hlídala, aby čas, který strávím ve zranitelné pozici – například ležící na posteli jen ve spodním prádle a čekající, až se začne točit moje scéna, byl opravdu minimální. Dohlížela ale také třeba na to, aby na kameře skutečně nebylo vidět, co nechci, nebo mi pomáhala lepit krytky na intimní partie.

Vůbec ne, nicméně od samotných koordinátorek vím, že tuzemské televize se snaží je víc oslovovat. Já doufám, že se to stane běžnou součástí každého natáčení. Sama se snažím o tom mluvit mezi svými hereckými kolegyněmi a předávat jim na koordinátorku kontakt. Nedávno jsem ji doporučovala herečce ze starší generace a viděla jsem, že je to pro ni neznámé. Zároveň jsem byla ráda, že je tomu otevřená – věřím, že i ona zažila chvíle, kdy by někoho takového vedle sebe potřebovala, a chyběl jí. Lidé tady na to zatím nejsou zvyklí, je ale dobré si uvědomit, že koordinátor intimity je při natáčení prospěšný pro všechny: sexuální scény, obzvlášť ty agresivní nebo násilné, mohou být nekomfortní celému štábu, nejen samotným hercům. Ne každý se chce dívat na to, jak před ním někdo souloží. A zároveň, když je herec uvolněný a cítí se dobře, spíš dokáže být kreativní a hraje lépe, než když je stažený a ztuhlý. V bezpečí se otevíráme.

Asi každý jinou, ale na terapii bychom podle mě měli chodit všichni. Snažím se dělat si takovou prevenci tím, že jsem velmi opatrná ve výběru projektů. Chci pracovat s lidmi, se kterými je mi dobře a kterým je zase dobře se mnou. Také je pro mě důležité vzít si nějaký čas po natáčení na to, abych se s projektem a svou postavou rozloučila, i když myslím, že kus z každé postavy si v sobě zdravě nesu pořád. Zároveň už o sobě vím, že jsem citlivá, s čímž souvisí i moje omezená denní kapacita. Nemůžu točit dvanáct hodin a pak jít hrát do divadla. Práci bych pak nedělala dobře a mělo by to dopad i na moje zdraví. V tomhle si dnes už lépe umím nastavovat hranice a víc chápu, jak moje tělo i mysl fungují. Důležité je také si včas a ještě před natáčením nastavit podmínky, které se zanesou do smlouvy, abych se případně na place měla na co odkázat. Na místě už chci ideálně jenom dělat svoji práci.

Je to zvláštní, ale mě těžká témata nevysávají. Naopak mě baví dostávat se hluboko, třeba i k nepříjemným věcem, dělám to stejně ve svém osobním životě. Pomáhá mi to čelit některým mým vlastním traumatům, takže někdy může být práce na náročném projektu až terapeutická. Mnohem víc mě unavuje práce s toxickými nebo nerespektujícími lidmi. Když točím něco emocionálně těžkého se super týmem, odcházím sice unavená, ale s pocitem dobře odvedené práce, do které se druhý den zase těším. Když ale pracuju s lidmi, se kterými si nesedneme, je to nakonec bolestivé pro mě i pro celý projekt. V začátcích kariéry mě samotnou překvapilo, kolik lidí na place potkám. Někdy většinu z nich vůbec neznám, a dostávám se před nimi do velmi intimních a emocionálních stavů. Je to velmi křehké. Proto jsem opatrná.

Ve vývoji je film Zvíře, na kterém pracuje ženský tým, což mi dělá radost. Režíruje ho Milada Těšitelová, produkuje Julie Žáčková, za kamerou stojí Denisa Buranová, hlavní roli hraje Antonie Formanová a o animace se stará Daria Kashcheeva. Je to tragikomický příběh o mateřství s přesahem do satiry. V únoru začínám točit film Stvůra. Režíruje ho Jan Těšitel a nemůžu moc prozradit – jen, že v něm mám roli mladé maminky. Maminky hraju kupodivu často a je mi to hodně blízké, ačkoli jí sama zatím nejsem. Zároveň mě čeká několik studentských filmů. Se studenty točím hrozně ráda, což asi dává smysl. Je to moje generace, točí o tématech, která řeším i já sama, zároveň mě baví jejich vášeň, nadšení, přístup a citlivost.