Vogue Leaders
Foto: Filmový festival Serial Killer/ Dcera národa
Antonie Formanová: Dcera národa by v dnešní době možná byla influencerkou
Kateřina Špičáková30. 9. 2024
Chtěla si žít podle svého, ale narodila se se špatným jménem. O Zdeňce Havlíčkové se v hodinách dějepisu nemluví, ačkoliv ve své době proslula jako „dcera národa". O její odvaze, touze po svobodě a novém seriálu mapujícím její životní dráhu v rozhovoru mluví její herecká představitelka Antonie Formanová.
Foto: CANAL+ 1
Antonie Formanová jako Zdeňka Havlíčková v seriálu Dcera národa
Není po ní pojmenovaná žádná ulice ani náměstí, zato má vlastní seriál. Zdena Havlíčková, dcera Karla Havlíčka Borovského, patří k pozapomenutým osobnostem českých dějin. Na rozdíl od obrozenců jsme se o ní ve škole neučili, přestože byla v 19. století známá jako „dcera národa". Stala se symbolem a mýtem, zároveň ale byla mladou dívkou, která se nechtěla podvolit plánům, jež pro ni hnutí bojující za českou hrdost připravilo. Její život mapuje nový titul s Antonií Formanovou v hlavní roli.
Seriál Dcera národa vznikl v režii dvou výrazných tvůrců: Matěj Chlupáček proslul jako milovník silné vizuální stylizace s ambicí modernizovat dobové příběhy a oslovovat v nich i mladší publikum. V česku tvořící rumunská režisérka Cristina Groșan zase zejména v celovečerním filmu Běžná selhání dokázala, že zvládá hluboká, důležitá životní témata nahlížet nekompromisní i autenticky ženskou optikou. Dcera národa si diváckou premiéru na Canal+ odbyla 29. září a v roce 2025 ji uvidíme i v České televizi. S Antonií Formanovou jsme se sešly v hotelu Almanac X Alcron Prague den po novinářské projekci prvních tří epizod natočených Matějem Chlupáčkem, abychom probraly, co ji se Zdeňkou spojuje, v čem se naopak liší, jak zvládla svoji první hlavní roli, ale třeba i to, co by mladá Havlíčková asi řešila, kdyby žila dnes.
Se Zdeňkou Havlíčkovou vás pojí, že obě žijete s odkazem slavných, až zbožšťovaných předků. Pro Zdeňku je to spíš břemeno, jak to vnímáte vy?
Já to jako břemeno nevnímám, i když v jistých chvílích to tak být může. Se Zdeňkou nás toto téma spojuje, zároveň v něm ale vidím hlavní rozdíl mezi námi. Pro ni její původ znamenal spoustu překážek. Určil její životní směr a tlačil ji někam, kam nechtěla. Mně to sice směr taky určuje, ale zároveň si ho ve velké míře volím sama – co dělám, dělám proto, že to dělat chci, ne proto, jak se jmenuju.
Foto: reprofoto od Jaroslava Čamského, Národní muzeum
Zdeňka Havlíčková v roce 1871
A v čem jste si Zdeňkou naopak podobné, čím vás role nejvíc lákala?
Ani jedna se nebojíme jít si za svým. Já si za tím jdu docela lehce, Zdeňka si za svým jde, i když je dosazovaná do role a postavení, které jí není úplně příjemné. V době, kdy žila, fungovala striktní společenská pravidla. Ona se přesto rozhodla jít proti nim a to na ní obdivuji. Téma osobní svobody a rozhodování se podle svého je pro mě nejsilnějším motivem seriálu, nejvíc ve mně rezonoval. Její příběh mě ale zaujal i proto, že jsem ho neznala. Nevěděla jsem, kdo byla a kde se vzala. A pořád jsem se sama sebe ptala: Jak to, že o ní nikdo nevíme, když byla tak velká osobnost, o které se v dané době neustále psalo v novinách? Jak je možné, že jen proto, že se několika pánům nepovedlo ukočírovat mladou holku, se celý kult dcery národa zametl pod koberec a ututlal se výstavbou Národního divadla? I když filmů a seriálů o ženských hrdinkách vzniká víc a víc, hodně mě bavilo přispět prostřednictvím tématu, které si většina z nás pamatuje za školy jako nezajímavé, navíc takto moderním způsobem.
Kulty osobnosti řešíme pořád, i když dnes se týkají spíše celebrit. Jaké problémy by Zdeňka řešila, kdyby žila dnes?
Pokud se na to podívám z úhlu kultu a ideálu krásy; když člověk Zdeňku vidí na dobových fotografiích, je patrné, že ve své době už jen vizuálně vystupovala z řady. Společnost aktuálně začíná oceňovat odlišnosti. Když má někdo nějakou nedokonalost, vyzdvihuje se jako jeho jedinečná přednost. Možná by si tedy Zdeňka dnes pozornost užívala. Zároveň hodně přemýšlím, jak by její přístup fungoval v době, kdy je vše velmi veřejné a otevřeně sdílené. Zdeňka se nebála říkat, co si myslí a jít proti proudu, takže by dnes třeba byla influencerka. I když se jí role, do které ji obrozenci stavěli, v něčem příčila, zároveň jí z ní pramenily určité výhody, které si užívala. Ale nemohla si dělat, co chtěla, nemohla se zamilovat, do koho chtěla. Umím si představit, že by dál bojovala za svobodu, ale zemřela mladá, takže nevíme, co by z ní vyrostlo. Nevíme, zda by zůstala emancipovanou ženou a měla třeba i ambice psát jako její otec.
Foto: Filmový festival Serial Killer/ Dcera národa
Film Dcera národa
Seriál Dcera národa emancipační vyznění neskrývá. I díky němu působí aktuálně, protože postavení žen ve společnosti stále není ideální. Vy vnímáte postavu Zdeňky jako feministickou, nebo je to prostě dívka, která chce žít po svém?
Ve scénáři je dobové postavení žen velkým tématem, ale když jsem ho četla, feministickou linku jsem nevnímala tak silně. Vnímala jsem ji ne jako něco, na co v seriálu chceme klást důraz, ale jako prostý stav věcí v dané éře. Myslím, že stejně to brala i Zdeňka. Nebyla aktivistka, chápala omezení jen jako další překážku na vlastní cestě za tím, čeho chtěla dosáhnout. Když Zdeňka zjistí, že peníze, které získala v národní loterii, nejsou pro ni, ale pro jejího budoucího manžela, a rozhodne se nahlas upozornit, že je to směšné, mluví sama za sebe. Neuvědomuje si, že svým způsobem promlouvá za všechny ženy, ale o to mi to přijde hezčí. Byla prostě holka, která chtěla žít podle sebe, ale pro mě je třeba právě tohle podstatou feminismu. Já sama se za feministku považuji, ale nerada věci převracím do extrémů, kdy se třeba muži začnou stydět za své pohlaví či gentlemanství nebo ženy naopak za to, že se rozhodly být v domácnosti. Zároveň se ale ocitám v situacích, kdy mě překvapí, s čím se ženy ještě pořád musí potýkat. Osobně se mi moc nestává, že bych se cítila méněcenná nebo znevýhodněná, ale neustále se ke mně dostávají příběhy kolegyň a kamarádek nejen z umělecké sféry, ve kterých ženy musí víc než muži bojovat o svoje postavení nebo třeba vyšší plat.
Možná víc než boj žen a mužů v seriálu vnímám souboj mezigenerační. Obzvlášť to vyniká v taneční scéně během Zdenčina prvního plesu, ve které pohoršení staří páni s hrůzou pozorují nastupující generaci utrženou ze řetězu – přitom paradoxně budoucnost, za kterou obrozenci bojují, bude patřit právě mladým.
Ta taneční scéna je určitě výrazný bod první půlky seriálu. Kdybychom ho celý dělali jinak a z ničeho nic se v něm objevil tak silně stylizovaný moment, asi by to působilo divně. Díky tomu, jak je seriál koncipovaný, k němu ale spějeme postupně a přirozeně. A motiv mezigeneračního rozporu je pro mě osobně v seriálu silnější než právě feministická linka – možná i proto, že sama víc řeším svoje postavení jako mladého člověka než jako ženy.
Vzpomínám na minisérii Božena z roku 2021. Odehrává se ve stejné době a řeší podobná témata, je ale úplně jiná, konzervativnější. Když si uvědomím, jaké reakce u diváků vzbudila, jsem hodně zvědavá, co vyvolá Dcera národa.
Já jsem taky zvědavá. Myslím ale, že Dcera národa má jasnou cílovku – jsou to lidé, které baví modernizované historické seriály jako Bridgertonovi nebo třeba Veliká, jimiž jsme se také lehce inspirovali. Takhle se kinematografie zkrátka vyvíjí a tvůrci pochopitelně reagují na současné trendy. Zároveň mi jeden z producentů po premiéře řekl, že seriál pouštěl svým pubertálním dětem a jim se to moc líbilo, což mě hodně potěšilo. Přála bych si, aby seriál dobu obrozenců přiblížil i mladšímu publiku.
Zdeňka Havlíčková je v rámci filmu a televize vaší první hlavní rolí, výrazný part jste ale hrála také ve tři roky staré Okupaci. V čem u sebe herecky za tu dobu vnímáte největší posun?
Herecky se snažím posouvat pořád. Když jsem ještě studovala a začínala s herectvím, hledala jsem sama sebe a mám pocit, že jsem tehdy na place prostě jen existovala. Možná to bylo i tím, že moje předchozí role byly v rámci příběhu tlumenější než Zdeňka. Je to silný charakter a i díky faktu, že mi byla hrozně blízká a přitom vzdálená, dovolila jsem si více hrát s jemnými nuancemi. Určitě jsem se ale otrkala i díky divadlu. V herectví je pro mě důležitá autenticita, protože ji sama jako divák vyhledávám a oceňuji. Zároveň mě Dcera národa díky výrazné stylizaci vyzývala i k nadsázce, mohla jsem zkusit to trochu přehnat.
Foto: Filmový festival Serial Killer/ Dcera národa
Film Dcera národa
Když jsem pro Vogue CS dělala rozhovor s kostýmní výtvarnicí Dcery národa Jarmilou Dunděrovou, pěla na vás chválu a obdivovala, jak jste zvládla leckdy i fyzicky náročné natáčení. Jak jste samotné natáčení vnímala vy sama a v čem pro vás bylo nejtěžší?
Brala jsem ho jako výzvu. Moc jsem se na to těšila, protože ráda zkouším nové věci a tady byla nabídka opravdu široká. Užila jsem si i extrémní okamžiky, třeba když jsem v neoprenu a kostýmu skákala do ledové vody dírou vysekanou v zamrzlém jezeře. Nejvíc stresující pro mě ovšem byla hra na klavír, musela jsem se učit prstoklad. Řeknu to takhle: Nakonec to v seriálu vidět není (smích). Ale náročné pro mě bylo asi hlavně to, že jsem v době natáčení získala angažmá v Dejvickém divadle. Dělo se hrozně moc věcí, natáčení Dcery národa předcházelo mnoho zkoušek, do toho jsem zkoušela nové představení. K obojímu jsem chtěla přistoupit zodpovědně a být soustředěná, ale musela jsem přeskakovat mezi jedním a druhým. Bála jsem se, aby to nebylo znát na výsledku.
Kostýmy v Dceři národa hrají samy za sebe. Jarmila Dunděrová na nich spolupracovala s návrhářkou Zuzanou Kubíčkovou – jejich specifikem jsou totiž propracované, moderní vnější korzety, na které je Kubíčková odbornice. Co na vašich seriálových oděvech nejvíc baví vás?
Mně se strašně líbí! Ale úplně poslední kostýmová zkouška byla hodně náročná, asi sedm hodin v kuse jsem jen stála v korzetu se zvednutýma rukama a postupně se na mě navlékaly všechny Zdenčiny šaty. Ale jakmile jsme začali točit a já měla na sobě korzet každý den, rychle jsem si na něj zvykla, po několika dnech už mi přišel přirozený. Samotné šaty jsou nádherné, ačkoliv některé byly dost těžké nebo třeba omezovaly pohyb rukou. Ale i to mě bavilo, že mi oděv trochu určoval způsob, jakým se mohu a nemohu hýbat. Celkově ale Zdenčiny kostýmy skvěle dokreslují její charakter, Jarmila se Zuzkou odvedly skvělou práci. A ty korzety mám teď u sebe doma a přemýšlím, jak je ještě využít.
Jak se vám pracovalo na jednom projektu pod vedením dvou různých, osobitých režisérů a jak se podle vás jejich specifické přístupy na seriálu podepsaly?
Matěj s Cristinou si to rozdělili dobře. První půlka seriálu je o rebelii a mladé lásce, je barevná, veselá, dobře odsýpá, což přesně sedí Matějovi. Druhá půlka je naopak niterná, diváky zavádí hlouběji do charakteru Zdeňky, která řeší budoucnost a víc a víc se rozhoduje sama za sebe. Proto mi přijde důležité, že tuto část režírovala Cristina, která jako žena možná sama zná spoustu pocitů, které zažívá i Zdeňka. U obou tvůrců jsem cítila velkou důvěru a možnost otevřeného dialogu. Zároveň se i v prvních třech dílech objevují scény, které režírovala Cristina, a vůbec to není poznat, krásně se prolínají. Ale sama jsem zatím viděla také jen první polovinu seriálu a jsem zvědavá, jak se jednotlivé díly propojí prostřednictvím kamery: Matěj točil s Martinem Doubou, jehož kamera je hodně dynamická, Martin se rád hýbe (smích). S Cristinou točil Márk Győri, který záběry ladil naopak do klidnější polohy. Těším se na tu proměnu, protože je zajímavá i pro samotný charakter Zdeňky: diváci díky tomu budou mít možnost poznat různé její stránky.
1 / 45
Film Dcera národa
Foto: Fabiana Hrubiš Mertová
Antonie Formanová
Antonie Formanová je česká herečka. Vystudovala katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU. Diváci ji mohli vidět například ve filmech Dukla 61, Okupace či Hranice lásky. Od roku 2023 je členkou souboru Dejvického divadla. Dlouhodobě se zajímá o improvizaci a občasně vystupuje se skupinou No a! Simony Babčákové. Od dětství kočovala s Divadlem bratří Formanů, které provozují její otec Petr Forman a strýc Matěj Forman. Její babičkou je výtvarnice, herečka a zpěvačka Věra Křesadlová, jejím dědečkem byl režisér Miloš Forman.
Přidejte se k Vogue Leaders na LINKEDIN.
