Vogue Leaders
Michelle Losekoot o kreativitě, hledání vlastního hlasu a schopnosti nebýt nonstop dostupná
Kateřina Špičáková16. 12. 2024
Sama se nechce definovat jen jedinou profesí, ale když si ji vygooglíte, ze všeho nejdřív zjistíte, že je digitální vypravěčka. Michelle Losekoot je ale také lektorka, autorka knih a mnoha projektů včetně podcastové série Plný kecky. V rozhovoru jsme probraly, co je to vlastně kreativita, proč lidem říká, aby jí nevolali, i čím to je, že se každá žena občas cítí ztracená.
Foto: Lucie Fenclová
Michelle Losekoot
Na začátku rozhovorů se většinou respondentů ptám, jak se mají. Vás se ale zeptám jinak: Čeho máte aktuálně plné kecky?
Nemůžu říct, že bych toho měla vyloženě plné kecky, ale na na podzim finišovalo hodně mých projektů, takže jsem docela bojovala s časem. Když v rámci několika týdnů vrcholí zároveň školicí i knižní sezona, vždy se vše snažím nějak zvládnout a vyhrát, i když vím, že to úplně vyhrát nejde.
Pro vás je přitom hodně důležitý work life balance, vytvořila jste projekty Hlavněminevolej.cz a Pročtitoneberu.cz, kde zdůrazňujete, že nejste nonstop na příjmu. Jak jde tento přístup udržet teď, v hektickém období?
Ten si držím pořád, i když mi ho teď narušují messengeři rozvážející vánoční dárky. Podzim byl sice hektický, přes léto ale zase mívám celkem klid a prostor cestovat, někde se zavřít a věnovat se čistě psaní. V průběhu celého roku se u mě střídá hyperfokusace s útlumy, což je nastavení, se kterým se mi dobře pracuje.
Je super upozorňovat, že nemusíme práci obětovat veškerý svůj čas, ale kladu si otázku, jestli si to může dovolit každý napříč obory a pracovními pozicemi.
Je pravda, že některé lidi moje netelefonování zvedá ze židle. Chci upřesnit, že samozřejmě telefonuji, ale velmi málo, a především se domlouvám na vhodném čase, kdy se mi dá zavolat. Rozhovor je pak mnohem efektivnější, protože obě strany jsou na něj předem připravené a navzájem si nenarušují svůj čas na práci ani soukromí. Sama mám v mailu místo telefonního čísla uvedeno: Díky, že mi nevoláte. Můžu se díky tomu soustředit na hlubokou práci. Nechápu lidi, kteří zvednou telefon a řeknou, že teď mluvit nemůžou a že zavolají za deset minut. Být pořád dostupný není zdravé, proto bychom měli zvážit, jestli je to pro nás opravdu nutné. Uleví se nám.
Tuhle situaci jsem musela začít řešit po porodu. Pracuji při rodičovské, takže musím jasně nastavovat hranice a přijde mi v pořádku i přiznat, že teď nemůžu, protože se starám o dítě.
Spousta z nás je přehlcená, ale stejně tak má spousta z nás pocit, že se nemůže přiznat nahlas. Čím upřímnější budeme v důvodech, proč nemáme kapacitu, a čím víc si je budeme navzájem říkat, tím víc lidí je bude používat, postupně to normalizujeme a pomůže to nám všem.
Foto: Lucie Fenclová
Mezi vaše aktuální projekty patří Kreativní diář od Papelote, na kterém jste se podílela, a Ztracenný zápisník, arteterapeutický deník, jehož jste spoluautorkou. Proč se v digitální éře pouštíte do papírových sešitů, když i vy sama se označujete za digitálního tvůrce?
Já tak sama funguji – prvotní myšlenky nebo skeče projektů se mi nejlépe tvoří s tužkou v ruce, na papíru. Pro mě je digitál dokonce velmi často jen záloha, protože se bojím, že ten papír ztratím. Takový postup podporují i vědecké výzkumy, ze kterých vyplývá, že pro mozek je prospěšnější si některé věci zapisovat a odškrtávat na papíře. Já jsem zvyklá velké myšlenkové bloky házet na papír. Například v projektu Posviť si nabízíme lidem konkrétní otázky na různá témata, pomocí kterých se mohou lépe orientovat ve svých vztazích, plánech na další měsíce nebo třeba jejich pomocí zhodnotit uplynulý rok. Je možné jej vyplňovat digitálně, ale většina lidí si otázky stahuje a odpovídá na ně ručně psanou formou. Podstata netkví v tom, zda v dnešní době využíváme buď digitál, nebo papír, ale spíše ve schopnosti tyto dvě věci zkombinovat. Do digitálního světa přispívám dostatečně, papírovými zápisníky jsem chtěla ten stav trochu vyvážit.
V čem konkrétně je pro vás přenesení myšlenek na papír nejpřínosnější?
Když se odtrhnu od obrazovky a na telefonu si vypnu notifikace, stejně mám pocit, že až u papíru se můžu opravdu odpojit. Zároveň si papírový zápisník můžu vzít třeba na chatu nebo do kavárny a prostřednictvím něj na sobě dál pracovat, rozvíjet se, rozvíjet své myšlenky. Vnímám papír jako plot ohraničující čas, který trávím sama se sebou.
Vaším hlavním tématem je kreativita – pořádáte kurzy a školení, které jsou na ni zaměřené. Myslíte si, že každý člověk může být kreativní?
Lidé si pletou kreativitu s uměním a často ji zaměňují s genialitou, talentem nebo dovedností. Když se někoho zeptám, zda si o sobě myslí, že je kreativní, běžně se dozvídám, že ne, protože neumí kreslit nebo hrát na žádný hudební nástroj. Já vidím kreativitu v běžných věcech, které všichni děláme každý den. Je už v tom, že se ráno umíme obléct nebo že se večer podíváme do poloprázdné lednice a z toho mála, co v ní najdeme, zvládneme uvařit večeři. Část z nás je kreativní trochu víc v určitých oblastech, protože se jim věnuje a dlouhodobě se v nich rozvíjí. Nad tím pak stojí umění a až pak genialita. K té se žádným kurzem nedopracujete, ale až po ni se kreativita a kreativní myšlení dá trénovat. Na kurzech mám ráda moment, kdy lidem řeknu, že každý má pro kreativitu základ, protože každý má mozek a kreativita představuje jen způsob myšlení. Na mnohých vidím, jak jim spadne kámen ze srdce, že se učitelky ve škole pletly (smích).
To je dobrá poznámka. Dlouhodobě se řeší, že ve školství nejsou kapacity na individuální rozvoj dětí podle toho, k čemu mají vlohy, ať už jde o sport, kreslení, nebo třeba organizační schopnosti.
Občas mě osloví někdo z akademického prostředí, abych pro něj navrhla lekce kreativity pro žáky, což mě moc těší. Když jsem chodila do školy, byla situace tristní. Známkovaly se obrázky, zpívalo se u klavíru a sloh byl úvod, stať a závěr. Zdá se mi, že u spousty lidí, kteří chodí na moje workshopy, jen odstraňujeme traumata, která si nesou právě z dob školní docházky. Mám kolem sebe ale několik přátel, kteří učí, a mám dojem, že se situace ve školství pomalu mění k lepšímu.
Foto: Vojta Hurych
Proč je kreativita důležitá pro firmy a podnikatele? Proč už dnes nestačí jen nabízet kvalitní produkt nebo služby a musíte být kreativní i z hlediska marketingu?
Nemyslím si, že musíte. Jmenovanou práci zvládnete i bez kreativity, ale bude se vám dařit hůř. Kreativita se dá rozdělit na dva druhy. Je volná kreativita, ta umělecká, a pak kreativita poptávaná, která se týká většiny z nás, kdo se živíme tím, že něco tvoříme nebo máme firmy. Poptávaná kreativita má poměrně striktní pravidla: například vy, když píšete článek, musíte ho odevzdat v podobě, ve které splňuje určité parametry. Nebo já, když budu zajišťovat marketing pro klienta, začnu briefem, zadáním a skončím konkrétním výsledkem. Mně se za všech definic kreativity nejvíc líbí ta, která říká, že kreativita je schopnost vidět spojení ve věcech, kde je jiní nevidí. Pro nás, kterých se týká poptávaná kreativita, je důležité, aby naše kreativní snažení mělo nějaký praktický výsledek. Když se vrátíme k bodu, že kreativita je jen způsob myšlení, tak myšlení můžeme opět rozdělit na sbíhavé a rozbíhavé. Rozbíhavé je považováno za základ kreativity a znamená to, že když stojím před překážkou, začnu vymýšlet různé možnosti řešení. Kreativita se dnes hodnotí podle toho, kolik takových možností a za jak dlouho jste schopna vymyslet a jak originální oproti jiným ta řešení jsou. To je základní schopnost pro úspěšný byznys.
Z hlediska kreativity a sociálních sítí je podle vás dnes lepší snažit se vytvářet unikátní obsah s nápadem, nebo spíš reagovat na trendy a přizpůsobovat obsah algoritmům?
Z určitého úhlu pohledu je to totéž. Když na sociálních sítích vznikne trend, musím se zamyslet, jak ho osobitě uchopit v rámci své značky a propojit ho s ní. Je to jedna z kreativních technik. Z výzkumů zkoumajících úspěšnost reklamních sdělení vyplývá, že kreativa boduje na prvních příčkách, představuje až padesát procent úspěšnosti propagačních kampaní. Pokud se firmy a podnikatelé budou v kreativitě zdokonalovat, mohou ve výsledku ušetřit dost času, energie i peněz, které pak nebudou muset v takové míře investovat do sponzorování obsahu.
Jako velké téma spojené s vytvářením obsahu na sociálních sítích vnímám autenticitu. Je podle vás autenticita pro úspěch na socials důležitá?
V marketingovém světě se každých pár let objeví nějaký trend. Teď je to autenticita, což je podle mě fajn, ale zároveň si myslím, že všechny tyto nástroje včetně autenticity se dají zneužít a lze jejich pomocí snadno manipulovat.
Pojďme k vašemu arteterapeutickému diáři. Je „pro všechny ztracené, které už nebaví čekat, až je někdo najde“. Proč se podle vás současné ženy mohou cítit ztracené?
Myslím, že důvodů může být milion, a zároveň žádný. Vnímám to spíše jako životní období, kdy se cítíme ztracené – pro někoho jsou to měsíce, pro někoho roky, pro jiného dny v týdnu. Drtivá většina z nás se do takového období někdy dostane. Nemusí se tak stát jen po rozchodech, odchodech ze zaměstnání či ztrátě blízkých, ale třeba i v momentech, které by teoreticky měly být hezké: máte všechno, co jste kdy chtěla, ale najednou vám nic nedělá radost a věci nejsou takové, jak jste očekávala. Být ztracená neznamená, že jste celkově totálně v háji, můžete být třeba ztracená jen v určitém tématu, ale ten pocit je tak intenzivní, že se přelije i do dalších životních oblastí.
Přemýšlela jsem, jestli se v životě cítím ztracená. Došla jsem k tomu, že ano, nicméně můj pocit pramení spíš z celkového nastavení společnosti. Ztracenný zápisník je ale seberozvojový nástroj. Myslíte si, že individuální práce na sobě ženě stačí k tomu, aby se cítila silnější?
Já věřím, že debata o feminismu, rovnocennosti a postavení žen ve společnosti začíná u jednotlivce. Setkávám se se ženami, které si spoustu věcí nedovolí – nedovolí si ozvat se, když jim někdo dělá, co se jim nelíbí, nebo například když chtějí zvýšit plat. Ztracenný zápisník navazuje na knihu povídek Ztracenné a jedno z jejích hlavních sdělení bylo: Nemusíš, a zároveň můžeš. A právě tam to začíná, že si my všechny uvědomíme, že feminismus není debata týkající se několika privilegovaných chytrých žen z Prahy, ale něco, co můžeme každá razit ve svém životě. Třeba tím, že si řekneme: Dneska neuvařím, protože chci místo toho malovat. Nebo: Nemusím mít děti a nikdo mě do toho nemůže tlačit, protože chci místo mateřství svůj čas a energii věnovat něčemu jinému. Jsou to vlastně drobnosti a mně dělá radost, že Ztracenný zápisník pomáhá tu osobní sílu, odvahu a naději hledat. A pokud jsem ji našla, můžu ji pomáhat hledat ženám, které to štěstí neměly. Protože jsou tu pořád země, kde to ženy dělat nemohou.
Pro feminismus je zásadní budování podpůrné komunity mezi ženami, ke kterému přispívala právě kniha Ztracenné tím, že čtenářkám prostřednictvím cizích příběhů ukázala, že na své trápení nejsou samy.
Podle mě je dobré nejdřív lidi uklidnit a až pak je vyzvat, aby se věnovali sami sobě a víc prozkoumali svůj vlastní příběh. Ženy mají tendence přehlížet samy sebe, protože je to těžké, je těžké zkoumat sebe sama. Proto v knize i deníku několikrát upozorňujeme, že pokud je pro čtenáře některé téma příliš náročné, má si k němu přizvat průvodce, například zajít za terapeutem nebo koučem. Většina projektů, které dělám, je vlastně reklama na terapii.
Podle mě by každý měl jít na terapii.
Já bych ji nařídila povinně (smích). Ať už Ztracenné, nebo projekt Posviť či podcast Plný kecky vnímám jako nástroje pro všechny, kdo se zatím na terapii jít bojí. A všechny tyto sebepoznávací techniky, které mohou zkoušet v klidu a o samotě, jednou možná povedou k odhodlání terapii absolvovat. Zároveň to není jen o odvaze: terapie je těžko dostupná a naše projekty jsou malý drobek, který může pomoci ke zlepšení celkové situace. Sebepoznání je důležité a vyznat se ve své hlavě a srdci je základ spokojenosti.
Přidejte se k Vogue Leaders na LINKEDIN.
Vogue
