Scéna v L. A. je sebevědomá a přející, tady to chybí, říká česká hudebnice žijící v USA

Když jsem ještě fungovala jako publicistka, dělala jsem u toho různé soundartové projekty a produkovala elektronickou hudbu coby My Name Is Ann. V roce 2010 začala velká krize českého sklářství, která se mě osobně dotkla, protože pocházím ze Železného Brodu. Tam fungovala firma Železnobrodské sklo, kde pracovali máma, táta, děda, všichni okolo. Vlastně celá moje rodina je se sklem po obchodní a technologické stránce spjatá. Když ale u nás na severu začaly zavírat fabriky, silně to zasáhlo všechny místní. Najednou byli bez práce, bez budoucnosti. Atmosféra v hospodách byla neskutečně depresivní – viděla jsem to a štvalo mě, že se situací nikdo nic nedělal. Jsem duší aktivistka, a tak jsem se akce chopila sama. Původní plán byl napsat článek a nabídnout ho nějakému většímu médiu, pak mi ale přišlo jako škoda nezachytit vizuální a pro mě důležitou zvukovou estetiku skla. Takže nakonec vznikl multimediální projekt. Udělala jsem rozhovory s lidmi, co přišli o práci, se studenty zdejší sklářské školy i s místním historikem. K tomu jsme v týmu natočili prázdné továrny i fungující domácí manufaktury a zároveň zvuky, které výrobu skleněných produktů provázejí. Byl to v podstatě takový etnografický výzkum a případová studie na téma udržení lokálního dědictví v rámci globálního trhu. Šlo mi o dokumentaci průmyslu a zodpovězení otázek, proč k zavření došlo a jak s ním naložit dál. Bylo to pro mě důležité, protože se vše dělo lidem okolo mě. Ve všem, co dělám, vycházím z vlastní intimity.

Ve spolupráci s dalšími umělkyněmi jsme vytvořily pětadvacetiminutovou multimediální show s názvem Sklo vyteklo z prasklé vany, která stála na zvukové kompozici, v níž se terénní nahrávky zvuků skla prolínaly s úryvky rozhovorů. Jely jsme s tou show i na turné, které mělo úspěch. Po každém koncertě jsem organizovala debatu na dané téma, aby měla akce co nejširší dopad. Nakonec nás pozvali na Novou scénu Národního divadla, což byl pro nás krásný závěr. Český rozhlas mě později požádal i o překlopení živé performance do rozhlasového dokumentu. Tak začala moje práce se sklem, kterému jsem se následně věnovala v několika dalších projektech. A pak jsem se odstěhovala do Barcelony. 

V Barceloně jsem se potkala s Martí Ruizem (hudebník, konstruktér a dnes profesor působící na fakultě výtvarného umění na barcelonské univerzitě, pozn. red.), který mi představil svět bratrů Baschetových (François a Bernard Baschetovi se od 50. let 20. století věnovali výrobě experimentálních nástrojů – zvukových soch, pozn. red.). Pozval mě na univerzitu, kde mají baschetovský ateliér plný jejich nástrojů včetně takzvaného Cristal Baschet. Já na to koukám a říkám: Vždyť to jsou naše sklářské lampové tyče, ze kterých se u nás vyrábí skleněné figurky! Tam se ve mně zrodil nápad vytvořit baschetovský nástroj z českého skla. Rok nato mě pozvali na Mezinárodní sklářské sympozium v Novém Boru, kde jsem měla na zahájení zahrát Sklo vyteklo z prasklé vany. Nabídla jsem jim, že bychom mohli postavit i první český Cristal Baschet podle mého návrhu. Organizátorům se nápad líbil. 

Většina baschetovských nástrojů jsou vážně spíš zvukové sochy – kromě právě Cristal Baschetu, který je laděný jako klavír a dá na něj dá profesionálně hrát. Mně ale bylo vždycky líto, že při hře není to sklo nijak vidět. A tak jsem svůj nástroj navrhla vertikálně, zároveň jsme použili tyče z barevného skla. Nějakým zázrakem se nám podařilo vytvořit zvukově jedinečný nástroj, který má navíc krásné basové frekvence, což u klasického Cristal Baschetu nenajdete.

Skladba New Nature vyšla 14. června, a dokonce boduje v amerických rádiích, což mě mile překvapilo. Teaser jsem natáčela v Los Angeles, kde 15. června proběhl i křest. Hrála jsem s celou kapelou – harfenistou, syntezátory, bicími, show doplnily také vizualizace. V Česku jsem singl pokřtila 29. června na závěr umělecké rezidence v Paláci Akropolis, kde jsme vytvořili novou generativní laserovou show od italského umělce JesterN. Ráda bych k skladbě ještě vytvořila unikátní 3D videoklip, ve kterém budeme já a nástroj uvnitř skleněné plastiky a prostor kolem nás začnou zabydlovat jakési skleněné liány. Z toho chci vytvořit i AR a VR experience do galerií, kde se budete tímto prostorem pohybovat za zvuku hudby. Nástroj pak v konceptu funguje jako demiurg proměny reality v posthumanistickou éru, v níž jsou technologie, lidé a příroda spojeni v jedno. Fenomén posthumanismu mě zajímá jako antropologická, novomediální teorie, která mluví o světě, ve kterém mezi námi, technologiemi a přírodou už neexistují hranice. Myslím, že prostřednictvím AI k němu míříme. Už teď existují teze i výzkumy, že technologie jsou emosenzitivní – třeba že vám kolabuje počítač, když jste ve stresu. Pro mě je technologie rozhodně živá entita a dost zásadně mi ovlivňuje život i kreativní proces. A v souvislosti s mým nástrojem se toto vnímání posouvá ještě na úplně novou úroveň.

Nástroj vnímám jako posthumanistickou non-gender entitu. Má svůj vlastní specifický zvuk, vlastní charakter, který je tak silný, že se mu musím do značné míry přizpůsobovat. Nevadí mi to, ráda se vzdávám své skladatelské kontroly. Chápu to tak, jako že funguju ve dvojici – a ten druhý je dominantnější. Já obecně jsem dominantní typ, ale je mi to často nepříjemné, protože musím neustále rozhodovat. Když přijde někdo, jehož vedení je kvalitní, ráda se upozadím a jsem chvíli radostně submisivní. U Bohemian Cristal Instrument jsem pouze prostředník mezi nástrojem a publikem. Je to podobný princip jako smrt u autora Rolanda Barthese (literární koncept, kdy autor nechává text plynout a zasahuje do něj minimálně, pozn. red.). Ve skutečnosti spíš nástroj zasahuje do mého života, ovlivňuje ho zcela radikálně a zásadně. Dostává mě do míst a hudebních komunit, kam bych jinak nepronikla, a neustále se díky němu rozvíjím.

Amerika mě vždycky přitahovala a myslím, že L. A. je prostě místo pro mě – jsou tam hudebníci, labely, filmový průmysl, místo má dynamiku a vzrušení. Barcelona byla krásná, ale hudební byznys tam, na rozdíl od Los Angeles, nejede. Do L. A. jsem odjela nejdřív na půl roku během doktorátu, působila jsem na hudební fakultě UCLA. A bylo to vynikající – tam jsem zjistila, jak má vypadat studium. Učitelé jsou tu hvězdy svých oborů, zároveň jsou proaktivní a se studenty živě komunikují a spolupracují. Samozřejmě je to mimo jiné proto, že jsou na rozdíl od Česka dobře placení. Soukromé školství má své výhody i nevýhody, tohle je rozhodně jedna z výhod. Zároveň jsem pochopila, že přesně takovou kulturu a mentalitu kolem sebe chci mít. V L. A. jsou všichni extrémně motivovaní a zaměření na své cíle. Já mám stejné nastavení, jsem pracant, ale v Česku jsem se cítila vždycky trochu nemístně, protože my to tady tak nemáme.

Mám výhodu, že můj projekt je dost unikátní, a navíc mě talenty kolem spíš motivují. Je pravda, že jde o mnohem ostřejší, až často nelidské prostředí, promotéři jsou trochu drzejší ve zneužívání umělců, protože vědí, že si to můžou dovolit: Buď ber, nebo nech být, protože na tvé místo stojí frontu dvacet dalších. Loni mě pozvali na Lightning in a Bottle, což je jeden z největších amerických hudebních festivalů. Dali mi exkluzivní slot v pátek večer, ale protože jsem nováček, nezaplatili mi. Je fakt, že z akce vzejde publicita. Z vystoupení, jehož součástí je i světelná show s lasery, mám super live video. Ale já si v Americe můžu vydělávat jen hudbou, takže když mi nezaplatí, je to problém. Hrála jsem tam s kapelou sestavenou z Američanů a viděla jsem na nich, jak je pro ně zásadní sláva – chtěli se chlubit, že hráli na tomhle festivalu. Fame hunger je v USA silně zakořeněný, my v Evropě to takhle v sobě vůbec nemáme a často je mi zdejší hlad po slávě k smíchu. Naše hodnoty jsou hodně jiné.

Tam jsem poprvé začala pořádně pracovat se svým skleněným nástrojem a tam jsem se rozhodla, že chci dělat hudbu a že je pro mě hlavní náplní další životní etapy. Stalo se tak po velmi osobním rozhovoru s jedním z mých mentorů na univerzitě. Posadil mě u sebe v kabinetu a řekl mi, že dokud společně nevymyslíme můj životní plán, tak neodejdu. V mém pracovním životě se do té doby protínala publicistika, hudba a akademická činnost. Právě tehdy mi došlo, že v publicistice už jsem udělala to, co jsem chtěla, a že do akademické sféry se můžu vrátit vždycky. Zároveň jsem pochopila, že bych se asi unudila k smrti, kdybych měla celý život už jenom přednášet. Měla jsem posledních pět tisíc dolarů, které měly padnout na školní poplatky. Rozhodla jsem se z univerzity odejít, zariskovat a investovat je do žádosti o vízum pro výjimečné umělce, abych si mohla v USA začít hudbou vydělávat. A získala jsem ho. Neměla jsem tehdy nic: peníze, web, Instagram, hudbu... Měla jsem jen ten nástroj. Začala jsem od nuly, ale rychle se mi začalo dařit, což mě dost nakoplo. Už za měsíc mě známá pozvala do The Broad, což je nejvěhlasnější performance space v L. A. Bylo vyprodáno. Čtrnáct dní nato jsem během výletu s kamarády v poušti natočila jednoduché akustické video s nástrojem a to se stalo virálním – viděly ho přes 2 miliony lidí po celém světě. Hodně lidí po mně chtělo, abych stejný nástroj postavila pro ně, ale to jsem odmítala: Zaprvé jsem si nikdy nepřipadala jako instrument builder a zadruhé mi přišlo nemorální vydělávat na něčem, co vlastně není úplně původně moje, jde jen o verzi něčeho, co vymyslel někdo jiný. Ale zároveň jsem tehdy dostala spoustu nabídek na hraní, zabookovala jsem celé evropské turné, v jehož rámci jsem v Česku hrála na Colours of Ostrava, vyšel můj americký TEDx Talk, začali se ozývat hollywoodští skladatelé. 

Aby se vzdělávali i po byznysové stránce. Hudebnímu byznysu se věnuji ve svých kurzech, přijde mi totiž, že v Česku know-how v této oblasti zásadně chybí. Když jsem začínala, učila jsem se všechno za běhu v praxi. Měla jsem pocit, že život je jinde a jsme trochu odstřižení od hlavního proudu. S tím jsem se nehodlala smířit. Naučila jsem se řešit všechno – od hudby přes propagaci, marketing, vydání hudby, právní záležitosti, fundraising, po partnerství… Na UCLA jsme měli na tato témata i fajn kurzy, v českém školství nic podobného neexistuje. Tyto vědomosti a dovednosti jsou hrozně důležité, protože když tohle všechno víte a ovládáte, máte nad svou hudbou a směřováním kontrolu. Získáváte sebedůvěru a zároveň není tak jednoduché vás jako umělce zneužít. Zásadní je podle mě také budovat fungující komunitu, která se navzájem podporuje. V L. A. si lidé rádi podávají pomocnou ruku a celkově jsou hodně přející. V Česku to tak úplně není, ale myslím, že s mladou generací se situace i tady mění. Mladí chtějí komunitu, kde je nikdo nebude soudit. Kromě kurzů jsem proto založila také facebookovou skupinu Music Business For Dogs and Cats, kde se snažím propojovat lidi z mých kurzů a mentoringů, kteří se o dané téma zajímají a myslí to s hudební kariérou vážně. Chci tak pomoct vytvořit sebevědomou a zdravou českou scénu a propojit ji s tou v Los Angeles. Tam jsou zase ohromně zvědaví na Evropu. Určitě radím i držet se své vize a nenechat se rozhazovat kritikou. Zpětná vazba je důležitá, ale musíte si pečlivě vybrat, komu budete naslouchat, i kdybyste to měli být jen vy sami. Člověk nakonec stejně vždycky někde uvnitř ví, jestli směřuje tam, kam chce.