Eva Pavlová v exkluzivním rozhovoru o svém dospívání, diplomatické práci a souznění s novou rolí

Říkejte mi prostě Evo.

Vyrůstala jsem na vesnici v podhůří Jeseníků, kde byla úžasná, nádherná příroda a drsné podnebí. Moje dětství bylo krásné i trochu náročné, protože jsme se u babičky a dědy, kteří bydleli nedaleko, starali o hospodářství (jalovice, slepice, prasátka a další typicky „vesnické“ zvířectvo) a také jsme pěstovali ovoce a zeleninu. Nedávno jsem si dětství připomněla, když jsem zahajovala školní rok na jedné místní základní škole. Díky tomu, v čem jsem vyrůstala, ve mně zůstala pokora, úcta a láska k přírodě i k lidem. Z těch osmnácti let, které jsem v podhůří Jeseníků strávila, si odnáším moc milé vzpomínky. 

Ne. Řekla bych, že já i jiné místní holky a kluci jsme vyrůstali tak trochu jako děti přírody. Hráli jsme si venku a přišli jsme, jen když jsme měli velký hlad. Rodiče nás museli volat domů a někdy se také nedovolali. 

Taky jsme mívali chleba s hořčicí. Protože jsme měli prasátka, tak i chleba se sádlem, i samotný suchý chléb nám chutnal. Babička často pekla moučník z piškotového těsta, říkalo se mu cviboch. Ten jsme si vždycky ukrojili a utekli zase ven. To bylo prima. 

Původně jsem chtěla být paní učitelkou, ale to mi nevyšlo kvůli talentovým zkouškám. Řekli mi, že u mě nebyl zjištěn dostatečný hlasový rozsah, což jsem tehdy moc nepochopila. 

Nevím, takhle mi to tehdy zdůvodnili. Hlásila jsem se už z osmé třídy, ale když to nevyšlo, šla jsem do deváté třídy a o rok později se přihlásila na gymnázium. Tam jsem se dostala ale až na odvolání, protože rodiče neměli to správné stranické zázemí. Tehdy se víc než výsledky zkoušek hodnotilo spíše to, z jaké rodiny člověk pochází. 

Já jsem přijímačky udělala dobře, ale pak se ještě posuzovalo, koho případně vezmou přede mnou, čí rodiče jsou v KSČ. Rodiče nemohli pochopit, proč jsem se na tu školu nedostala. Kvůli mně doložili nějaká potvrzení, že jsou aktivní, činní, pracovití, že na ně v podniku není žádná stížnost. Nakonec jsem se tedy na gymnázium dostala.

Vyrůstala jsem v kraji, kde byl samý kopec, což nás přirozeně vedlo k tomu, že jsme trávili hodně času na lyžích. Jako děti jsme neustále běhali, bruslili, jezdili na kole... Sport mě opravdu bavil. Na gymnáziu jsme měli tělocvikáře, který byl na nás docela ras. Opravdu nás nešetřil. Běhali jsme dvanáctiminutové běhy i delší běhy okolo Šumperka a tělocvikář za námi jezdil na kole a sledoval, jestli si to někdo nezkracuje. Když jsme měli tělocvik v pátek poslední hodinu a pospíchala jsem na vlak, doběhla jsem do převlékárny a běžela potom ještě na nádraží. Když potom vlak přejížděl most nad silnicí, kde holky teprve dobíhaly ten okruh, mávala jsem jim z vlaku...

Svým způsobem ano. Když přišli do třídy dělat nábor kluků do armády, oslovilo mě to. Nechtěla jsem dělat žádné sedavé zaměstnání, sedět za přepážkou na poště, úředničit, a také jsem už nechtěla zatěžovat rodiče mým dalším studiem. Říkala jsem si, že ta práce asi má smysl, a zeptala jsem se, jestli berou i holky. Přišlo mi, že uplatním to, co umím, a třeba pro armádu budu přínosem. Nabídli mi tehdy, že můžu jít buď do Prahy na planžetistku, nebo do Nového Města, kde byly tehdy spojařky, anebo do Košic jako pozemní specialistka letectva. Tíhla jsem tehdy k Moravě a Slovensku, zvolila jsem tedy studium v Košicích.