Vogue Leaders
Jakub Kodl o přebírání rodinné tradice i odvaze jít vlastní cestou
Patrik Florián10. 12. 2024
Chce dělat grandiózní věci, ale také zpřístupňovat umění mladé generaci. Nejmladší člen pražského sběratelského klanu Jakub Kodl mění pravidla hry. V čele Kodl Contemporary se nebojí riskovat a podporovat české talenty.
Foto: ALŽBĚTA JUNGROVÁ
Jakub Kodl
Váš praděda Jiří byl architekt a sběratel, děda Pavel starožitník, otec Martin má na kontě rekordní aukce a bratr Matyáš stojí za dražebním projektem Artslimit. Silný vztah k umění vám nejspíš nikdo neodpáře.
Příští rok oslaví naše rodina stopadesáté výročí od počátku našeho galerijního podnikání. Umění je tak hluboko zaryté v naší DNA, že už to neumím ani definovat. Narodil jsem se do galerie a to myslím přeneseně i čistě prakticky. Za galerii přitom nepovažuji jen Národní 7, kde právě sedíme, ale také náš domov a svým způsobem i rodiče. Umění nechápu jen jako fyzický obraz nebo sochu, je to celý můj svět. Kamkoli se podívám, hledám estetickou hodnotu, krásu a symetrii. I příroda je velký umělec. Táta mě často bral ven a ukazoval mi západ slunce, který se podobal tomu od Františka Kavána.
Vnímal jste filozofickou i finanční hodnotu děl už jako dítě?
Sentimentální hodnotu mi nikdo vštěpovat nemusel. Vzpomínám si, když mi otec ukazoval obrazy, které dostal od svého otce ve stejném věku, jako bylo mně. To už samo o sobě vytváří v člověku nějakou hodnotu. Když si nějaký obraz pověsíte k jídelnímu stolu, prožíváte s ním hezké i těžké životní chvíle, vytváříte si k němu pouto. Tu peněžitou jsem si začal více uvědomovat okolo třetí čtvrté třídy, kdy jsem začínal chápat svět financí. Vzpomínám, jak jsem byl pyšný, když padaly aukční rekordy, ačkoli jsem si ještě úplně neuvědomoval, co to vlastně znamená. Čím jsem starší, tím více jsem si vědom, jak velká frajeřina je, co táta za celý život dokázal. Převzít rodinné podnikání není legrace.
Přesto, měl jste na něco odlišný názor od zbytku rodiny?
Na současné umění. Táta býval mnohem konzervativnější a současné umění pro něj bylo trochu punk. Když mi bylo sedmnáct, nastala drobná kolize. S bratrem jsme se ho snažili přesvědčit, že má obrovskou budoucnost. On se ale bál. Možná proto, že mu ta tvorba nebyla blízká, možná je to přirozená generační záležitost. S bratrem Matyášem jsme ale přesto začali rozjíždět byznys ve velkém. Mně bylo sedmnáct, jemu čtyřiadvacet. Oslovili jsme velká jména, udělali první výstavu a všechna díla prodali už týden před vernisáží. Později jsme začali pořádat Letní výtvarný salon a zprostředkovávat umění napřímo klientům. Během našich studií se z toho načas stalo spíš hobby a bratr se postupem času začal naplno věnovat online aukcím Artslimit. Já si nechal Kodl Contemporary, který už dnes rozhodně není jen projektem pro zábavu – jdu do toho naplno a máme velké plány.
Plánujete se osamostatnit úplně, nebo zůstane podnikání „v rodině“?
Přeji si budovat vlastní značku, otevřít vlastní kancelář a nejspíš i galerii, ale už z podstaty našeho jména a prostoru na Národní 7 nemůže být Kodl Contemporary oddělen od zbytku rodinného podnikání. A jinak bych to ani nechtěl. Je součástí rodiny a věřím, že to tak navždy zůstane.
Na jakých aktivitách stojí váš byznys?
Největší příjem generujeme z prodeje napřímo, tedy z neveřejných nákupů z ateliérů ke klientům. Rovněž se nám daří zprostředkovávat i zajímavé odkupy mezinárodních děl do Česka. Každoročně pořádáme Letní výtvarný salon, během kterého se tu sejde kurátorský mix médií a autorů. To je prodejně nejúspěšnější akce a mě baví, že galerie ožije uvolněnější atmosférou. Angažujeme se také v aukcích Galerie Kodl, kde máme stoprocentní prodejnost. Stojí nás to mnoho energie, ale je to poměrně jedinečné. V posledních třech letech jsme se začali účastnit mezinárodních veletrhů, pořádáme a podporujeme výstavy a vymýšlíme speciální projekty jako například Porsche 911. Snažíme se, abychom byli na zdejší scéně vidět.
To se vám bezpochyby daří. S uměleckým modelem Porsche 911 GT3 Touring, do jehož úpravy jste zapojil výtvarníka Jana Kalába, designéra Lukáše Nováka i fotografku Alžbětu Jungrovou, jste rozvířil zdejší umělecké vody. Jak vás napadlo vsadit na auto namísto plátna?
Dohnal mě můj starý známý pocit, že jsme dlouho neudělali nic velkého a že se musíme vyšvihnout. Mám rád grandiózní věci a ano, už jsem se kvůli tomu i několikrát spálil. A také jsem chtěl všem dokázat, že čeští umělci mají na to, být součástí takto luxusního projektu. Po českém představení jsem do něj nasedl a odjel do Londýna, abych ho ukázal spolužákům. Už během cesty jsem si všiml obrovského zájmu. V Londýně nás na ulicích zastavovali „car-spotteři“ (milovníci a fotografové výjimečných modelů aut, pozn. red.). Přes jednoho z nich jsme se dostali až k Timu Schmeemu (britský automobilový vloger s miliony sledujících, pozn. red.) do garáže. Oslovil nás také obchodní zástupce Porsche z Mayfair a ptal se, zda budou další auta. Vzbudilo velký zájem a já věřím, že jeho čas ještě přijde, ale podobné projekty se musejí dělat ojediněle. Až nastane ta správná chvíle, možná vznikne další.
Kdo to porsche řídí dnes?
Já. Opravdu jsem ho chtěl prodat, ale moje klukovské ego mi to prostě nedovolilo. Představa, že v něm jezdí někdo cizí, mě štvala. A hlavně, dnes už je to součást rodinné sbírky. Tím to lze rozumně opodstatnit.
Co sbíráte, vedle luxusních aut?
Zcela upřímně, tuhle práci dělám hlavně proto, abych mohl sbírat. Všechny vydělané peníze vracím zpět do umění. Buduji odkaz pro příští generace a především mě to extrémně baví. Také díky tomu mohu nahlížet na problematiku sbírání z perspektivy sběratele, snáz se dostanu do kůže našeho potenciálního zákazníka. Nové přírůstky se liší podle nálad i ročních období. Jsou umělci, kteří mě zkrátka okouzlí. Nyní je to například Martin Janecký. Jeho technika výroby skla je unikátní a patří mu jeden z nejhezčích ateliérů, co znám. Ve skle se ukrývá mnoho energie a emocí. Pro začínajícího sběratele je to ideální médium. Snadno v něm spatří reálnou hodnotu peněz, protože se v něm odráží krev a pot. Samozřejmě mám obrazy, sochy, ale také třeba videoprojekce od Jakuba Nepraše a neminuly mě ani NFT, to jsou ale podle všeho utopené peníze. Troufám si říct, že na můj věk mám sbírku docela velkou.
Pořizujete si díla domů, nebo je jako investici přesouváte rovnou do depozitáře?
Primárně nenakupuji nic investičně, ačkoli hodnota děl vždy poroste. Pokud nenastane výjimečná situace, nic se prodávat nebude. Sbírku buduji pro děti, ačkoli sám zatím žádné nemám. Díla mám uložena v depozitářích, tak je to správně. Mít je všechna doma by bylo opravdu nebezpečné. Některé kousky si samozřejmě beru domů, žiju s nimi nějaký čas a pak je obměním. Část umění jsem si vezl při stěhování i do Londýna.
Sledujete finanční hodnotu vlastní sbírky?
Samozřejmě, ostatně je to i má práce. U současného umění to však není tak snadné, indikátorů ceny není mnoho. Cenotvorba je téma samo o sobě. Nejčastěji vycházím z aukčních výsledků, které jsou veřejné. Ale faktorů je mnohem více.
Jaké jsou vaše aukční rekordy?
Nejdražším prodaným dílem současného žijícího autora v historii bylo plátno Theodora Pištěka Adieu, Guy Moll, které se prodalo na 84. aukci Galerie Kodl za 25 440 000 Kč. Na letošní jarní aukci se prodala všechna díla současných umělců a autorských rekordů dosáhlo hned několik umělců, třeba Michal Cimala, Martin Janecký, Michal Mráz, Petr Nikl, Rony Plesl, Michal Škapa, Štefan Tóth nebo Monika Žáková. Loni to byli Alžběta Jungrová, Ira Svobodová, Lukáš Novák nebo Michael Rittstein. V roce 2022 překonal jeden milion a dosáhl rekordu taky Jan Kaláb, když se jeho akryl na plátně Kaleidoscope 922 (Shades of Fire) vydražil za 1 320 000 Kč.
Tuhle otázku dostáváte často, ale je důležitá. Pokud by se někdo ze čtenářů rozhodl sbírat umění, s čím má začít?
Takový člověk by si měl nejdřív dobře promyslet důvod, proč chce umění sbírat, obejít pár výstav, najít si svůj styl, aby naše konverzace byla konkrétnější. Pro začátek není třeba mít připraveny statisíce, začít lze u serigrafií a pomalu konvertovat ke sbírání jiných médií. U současného umění je výhoda, že je stále relativně dostupné.
Relativně dostupné?
Náš průměrný zákazník je podle dat čtyřicetiletý právník, ale já dělám vše pro to, aby to byl i pětadvacetiletý student. Není to snadné, protože zastupujeme ty nejkvalitnější umělkyně a umělce, takže nejsou nejlevnější. Snažím se však s nimi blízce spolupracovat a společnými silami přinášet také dostupnější kousky pro začínající sběratele a fanoušky. Například Honza Kaláb začal nabízet „pocket-paintings“, díky kterým můžete mít na zdi Kalába už za pár tisíc, s Lukášem Novákem jsme vytvořili sérii minikrystalů a něco podobného nyní chystáme také s Martinem Janeckým. Je to má iniciativa, jak zjednodušit nákupní proces pro začínající sběratele.
Jakub Kodl je nejmladší ze slavné rodiny pražských galeristů. Studoval mezinárodní vztahy a diplomacii na Anglo-americké univerzitě v Praze, obor galerijní management na Westminsterské univerzitě a byznys na UCL School of Management. V roce 2017 se svým bratrem Matyášem založil sekci Galerie Kodl s názvem Kodl Contemporary soustředící se na současné umění, kterou nyní vlastní a vede.
Celý rozhovor si můžete přečíst v nejnovějším vydání Vogue Leaders, které je společně s prosincovou Vogue CS právě v prodeji.
Přidejte se k Vogue Leaders na LINKEDIN.
Vogue
Doporučuje
Společnost
Maria Callas: dramatický život operní divy, která se nedočkala lásky
Romana Schützová11. 1. 2025
Beauty talk
Mistryně parfémů Marie Salamagne: A.I. může podpořit kreativní proces, ale nenahradí uměleckou intuici
Alyona Ponomarenko10. 1. 2025
Vogue Leaders