Je lepší brát život s humorem než být morous, říká nejstarší česká kaskadérka Hana Dvorská

Když jsem se narodila, řvala jsem jako tur. Ale máte pravdu, lásku k životu jsem měla už asi ve vínku. Moje máma i babička byly totiž obě hrozně fajn a i mně pánbůh nadělil pochopení toho, že je lepší brát všechno s humorem než být morous.

Vidíte, to asi ano. Jako kaskadérka jsem už pár pádů utržila, i jako parašutistka často seskakuji z oblohy. A zažila jsem i pár pádů na pusu v tom přeneseném významu v samotném životě. Mám za sebou složitý rozvod, na mozku neoperovatelný nádor, ale moje motto je dělat jakoby nic. Ono skutečně nemá cenu být trudomyslná a hrát chuděru, to nikoho nezajímá. Naučila jsem se všechny překážky překročit a vycucat vždy z nich něco dobrého a pozitivního.

To mi v roce 1978 zavolal Jarda Tomsa a do telefonu se představil jako kaskadér. Já to slovo vůbec neznala, v Čechách v podstatě neexistovalo. Zeptal se mě, jestli bych jim ve filmu neskočila z okna, ale zdůraznil, že musím na place dělat, že jsem na to trénovaná. A tak jsem tam přišla po přednášce na vysoké škole, dostala župánek a režisér mi nakázal, abych neskočila hned, ale chvíli předstírala strach. Nic jsem hrát nemusela, bála jsem se hrozně. A pak jsme jeli domů a volal mi znovu, ať začnu chodit na jejich tréninky. Já mu řekla, že nemám čas, že chci být učitelkou tělocviku. Pak jsem ale zjistila, že se kluci scházejí hned ob ulici od mého domu a že je to v termínu, kdy mám náhodou volno, tak jsem tam zavítala. Jinak by se ze mě kaskadérka nestala.  

Asi jsme levnější. Stačí nám totiž říct: „Půjdeš, nabourá tě auto a ty přes něj přeletíš“. Já vím, jak na to, a řidič zase ví, jakou rychlostí má jet. Jsme sehraní a za chvíli je scéna hotová. Kdyby to filmaři dělali digitálně, vyžádá si to mnohem víc lidí a času. Navíc jsou kaskadéři přirozenější. Počítačově vytvořit třeba pohyb člověka, který zrovna hoří, je velmi obtížné. Uvidíme ale, jak to bude, až vymře naše generace. Dnes se jede safety first, pády jsou často na lankách, což není špatně, ale je to jiné. My jsme si občas něco zlomili a stejně jsme scénu před odjezdem do nemocnice dohráli. Kaskadéři budou potřeba i nadále, ale je otázka, jestli to bude ještě někdo chtít dělat.  

Teď mě napadá jedna, kdy jsem hrála kněžnu a skákala z rampy v Českém Krumlově do Vltavy. Podle scénáře jsem měla doplavat k loďce, na které bude sedět komplic a vytáhne mě. Režisér nařídil, že to musí proběhnout rychle. Jenže já měla na sobě velmi těžké šaty, které mě stáhly dolů, a když jsem se vynořila, tak jsem zjistila, že jsem od loďky strašně daleko. A tak mě, abych tam byla co nejdřív, nenapadlo nic lepšího než nasadit závodního kraula. A režisér pak zničeně konstatoval, že takhle kněžna přece plavat nemůže. Byl to docela problém, protože jsem měla mokré šaty i paruku, takže se scéna nedala opakovat. Nakonec to ale nějak úspěšně sestříhali. 

Já se rozhodně nechci chlubit, ale třeba z těch čtyřiceti lidí, co ke mně ráno chodí do Boot campu, mi spousta z nich už řekla: „Hani, ty jsi mi fakt změnila život.“ Máme několik skupin, se kterými běháme, s jednou z nich chodíme nebo se je snažím nějak vyblbnout. Na Petříně mi holky mého věku dělají hvězdy nebo kliky o lavičky, i když takto třeba čtyřicet let necvičily. Také tam mám lidi, co s námi chodí už patnáct let třikrát týdně a vždycky se na to těší. Všichni jsme si rovní: doktoři, zpěváci, uklízeči, je to jedno. Běhá s námi i jeptiška. Bavíme se spolu a je to obohacující. 

Velkou. Běhám celý život a jako mladá jsem se trénovala sama, měřila si limity, připravovala se na závody, dnes už by mě to ale nebavilo. My tam totiž chodíme hlavně kvůli ostatním, těšíme se vzájemně na sebe, občas se tam někdo dá s někým dohromady. Má to ještě větší rozměr než společenská událost. Na Boot camp také občas někdo vezme někoho, o kom ví, že se nachází v tíživé životní situaci, a já snažím dělat legraci, aby z něj ty chmury na chvíli spadly. 

Já mám hrozně ráda KoloBěh z Řípu do Prahy. Letos se koná už 33. ročník. Začalo to tak, že se mě můj muž o jednom prosincovém ránu, kdy už jsme měli děti, zeptal, jestli nedojedeme vlakem na Říp a nepoběžíme odtamtud. Řekla jsem mu, že nechci běžet 50 kilometrů, a tak jsme se dohodli, že já si vezmu kolo a pojedu vedle něj. V Kralupech jsme se vyměnili. Další rok jsme si na to vzpomněli a přizvali další pár. Za pět let nás bylo dvacet, za sedm let třeba padesát a teď nás je čtyři sta. Dopravujeme se tam osmi soukromými autobusy. U pátera domlouvám, aby nám dovolil jít nahoru, ke startu nám zvoní zvoník, to už je tradice. Máme občerstvení, sponzory, diplomy. Je to síla. 

No, je nás málo. Holek v tomto věku, co ještě běhá závody, je v republice tak deset, asi je těžké se přes tu šedesátku udržet. Ale najdou se i sporty, kde to jde. Já třeba jezdím dračí lodě a ty mají kategorii 60+. Jmenujeme se Velký holky a jsme dobré, teď jsme dokonce dvojnásobné mistryně Evropy. Některé tam dojdou k lodi o berlích, ale pak makají natolik, že mám občas strach, aby nedostaly infarkt. Ale ono to nakonec není o závodění, mnohem důležitější je, že máme pořád chuť i po šedesátce scházet se a hýbat, ať už děláme cokoliv.