Benátsko: radost pro všechny smysly mezi lagunou a horami

Aby hrobka stála za návštěvu, nemusí být monumentální pyramida nebo obskurní mauzoleum. Místo posledního spočinutí rodiny Brion, které mezi lety 1968 a 1978 navrhl architekt Carlo Scarpa, je vrcholnou ukázkou povznášejícího klidu. Pozemek o výměře přes 2000 metrů čtverečních přiléhá k hřbitovu v San Vito di Altivole a představuje volně přístupnou pietní zahradu. Ať už do unikátní hrobky o půdorysu L vstoupíte propylejemi z ulice, nebo branou ze hřbitova, ohromí vás mistrně promyšlená stezka. Vaše oči zaměstná vše možné — od hry světla a stínu v kapli, filigránsky precizní práce s betonem včetně jeho reliéfů přes osvěžující dotyk barvy v podobě skleněných mozaiek. Pocit všudypřítomné vody jen dokazuje autorův benátský původ…

Scarpa se ovšem inspiroval také japonskými čajovými pavilony, antikou i ranými křesťanskými katakombami, což u hrobky její samotné zadavatelky Onoriny Brion a jejího muže (zakladatele značky Brionvega, jejíž rádia a další elektronika dodnes patří k ikonám designu) zjistíte záhy. Jejich působivé elegantní sarkofágy se pod obloukovým příkrovem dojemně naklánějí k sobě, tlumočíce autorův záměr umožnit vídat se zamilovanému páru i po smrti. Silnou symboliku manželské lásky nesou i dva propojené kruhy tvořící jeden ze vstupů, takzvaná vesica pisces, architektův oblíbený motiv, který symbolizuje přechod mezi fyzičnem a duševnem.

Bohatý trávník a jezírko s lekníny pak vybízí k usednutí a rozjímání; celé místo přitom citlivě splývá s jeho okolím. Pocit naplnění a smíření zde činí nejen silný příklad transcendentální moci architektury, ale i skvělý argument proti společenské tabuizaci fenoménu smrti. Není divu, že Tomba Brion-Vega, jak se zdejší hrobce také říká, bývá považována za jednu z nejlepších Scarpových realizací. Mimochodem, architektovi přirostlo jeho betonové dílo k srdci natolik, že si tu dokonce přál být pohřbený (což se mu po nešťastném pádu ze schodů v Japonsku v roce 1978 nakonec opravdu splnilo). 

Jen kousek od Scarpovy eulogie se rozkládá město Bassano del Grappa. Co v něm vidět? Přes řeku Brenta se klene dřevěný most, navržený v 16. století stavitelem Andreou Palladio, zásadní postavou evropské architektury. Historie stavby, v jejímž pozadí vás uchvátí až impozantní soulad s panoramatem místních kopců? Ponte Vecchio byl během své existence několikrát poničen, naposledy za druhé světové války italským odbojem (který byl v Bassano a jeho okolí obzvlášť aktivní). I proto se mostu, znovu postaveném po osvobození dle původních Palladiových plánů, říká Ponte degli Alpini, v narážce na přízvisko místních partyzánů.

Město se celkově počítá mezi nejhezčí na severu, vysoce fotogenický je mimo jiné i orloj z roku 1430 či sídlo místního úřadu (Palazzo del Municipio), které stojí na náměstí Piazza Libertà. Druhý důvod, proč toto historické město navštívit, evokuje již jeho název: leží v něm nejstarší, a dodnes činná palírna v Itálii. Na původní lokaci Grapperie Nardini narazíte  u zmíněného mostu — dnes zde funguje obchod, bar a malé muzeum značky, která vznikla již v roce 1779. Ovšem současný provoz destilérky si klade podstatně vyšší prostorové nároky, a tak reálně výroba probíhá až na samotném okraji města. Areálu vévodí takzvané Bolle di Nardini, skleněné bubliny navržené architektem Massimilianem Fuksasem a jeho manželky Doriany u příležitosti 225. výročí založení továrny. Skleněné prostory ve tvaru fazolí ukrývají výzkumné laboratoře, zároveň se zde konají eventy (dříve se místo dalo navštívit formou komentované prohlídky, jak je to aktuálně, zjistíte kliknutím na kontakty na webu). 

Proseco dnes již platí za household name, a není divu, tohoto šumivého vína se ročně vypije až 700 milionů litrů. Většinou se vyrábí z hroznů pěstovaných v nížinách po celém Venetu, v závodech industriálních rozměrů; to nejautentičtější a nejchutnější prosecco však pochází ze strmých kopců kolem Valdobbiadene. Zde se ukrývá spousta menších rodinných vinařství, kteří vína dělají postaru, dokvašené v lahvi bez aditiv a s přirozeným sedimentem (col fondo). Jedním z takových pěstitelů je Christiano Zago, farmář žijící ve vesničce San Pietro di Barbozza, který se stará o necelých sedm hektarů vinic a je představitelem páté generace podniku.

Sklon některých zdejších vinic v podstatě znemožňuje použití jakýchkoli strojů, což pro Christiana, hospodařícího v bio režimu a používajícího biodynamické postupy, znamená kromě neustálých výšlapů i nespočet ruční práce při péči o vinice. Výsledek ale maximálně stojí za to: nejenže postaru dělané prosecco je jiskřivější, hlubší a živější, ale protože se i pěstování i výroba samotného vína se obejde bez agrochemie, přidaného cukru i dalších aditiv, zaplesá nejen místní příroda, ale i konzument následujícího rána. Ca dei Zago stojí za návštěvu už kvůli výhledu na okolní kopce, výtečné ochutnávce i nákupu tekutých suvenýrů; doporučuju ale také prohlídku vinařství a vinic — ať máte zážitek a pochopení tradičního rodinného malovinařství kompletní. Nad sklepem tu navíc pronajímají i pár roztomilých pokojů, takže s panoramatem zelených svahů se můžete i probudit, a v typickém agriturismo stylu si užít i snídani s domácí marmeládou a lokálními produkty (kontakty na webu).

Christiano je navíc, jako správný Ital, milovníkem jídla, takže nás nasměroval ještě na dva špičkové gastronomické zážitky: Salís je šik finediningový podnik v srdci slavné vinice Cartizze, kde šéfkuchařka a majitelka v jedné osobě Chiara Barisan servíruje vycizelovanou klasiku přímo na panoramatické terase. O chlup tradičnější prostředí, ale stejně nezapomenutelné jídlo nabízí Osteria dai Mazzeri v blízké Follině, vyhlášená svojí Bistecca Fiorentina, známá jako T-Bone steak. Maso se přitom peče na ohni přímo před vámi, zapíjíte jej elixírem ze zdejší legendární vinné karty — a jestli odtud, podobně jako my, neodejdete v téměř bezvědomí, zato neskonale šťastní, tak už nevím.