Co zažijete na Kubě (za Zuzanou Navarovou)

Salsa, rumba, son. Ale také nezapomenutelné písně Zuzany Navarové, bez níž bych se na Kubu zřejmě nevypravil. Ačkoliv od našeho „karibského rozhovoru” již uteklo moře času, její vyprávění dodnes nemohu dostat z hlavy… 

Lásku k hispanoamerické kultuře ve mně, ale i v několika dalších mých spolužácích, probudila a vypěstovala naše gymnasiální paní profesorka Růžena Zbořilová. To bylo dávno, ještě u rodičů v dnes tak krásném Hradci Králové… Ale první rozrušení z bossa novy jsem prožila ještě mnohem dřív, snad ve dvanácti letech, náhodným večerním poslechem jakési cizí rozhlasové stanice. Dnes odhaduju, že to asi byla brazilská nahrávka s Astrud Gilberto.

No, a pak jsem odešla do Prahy na filosofickou fakultu studovat španělštinu a češtinu. Díky této skutečnosti jsem získala stipendium na univerzitu v Havaně – tento půlroční pobyt byl nejdelším mezi tehdy dostupnými zahraničními stipendii! Moc jsem si přála poznat otčinu mých tehdejších velmi blízkých kubánských přátel. A prostředníkem mi byla pochopitelně hudba – son, rumba, které jsem tehdy naprosto propadla. Myslím, že to bylo právě na Kubě, kdy mě někdo viděl tančit s opravdovým zápalem a vášní!

Bylo to úžasných šest měsíců života plného karibské muziky, rumu, černého tabáku a vitaminu C. Jen pár hodin po příletu jsem se při své první procházce Havanou zcela náhodou přímo na ulici seznámila s flétnistou, který volným krokem směřoval na zkoušku světově proslulé kapely Irakere. V takovémto šťastném poznávacím duchu se odvíjel i celý můj další pobyt, při kterém jsem dokonce potkala G. G. Márqueze v kině – býval to velký fešák, uhlazené kudrny, úpravný knírek. Zřejmě to způsobila mimořádná konstelace hvězd či kouzla magického realismu, neboť mocné karibské zážitky ovlivnily můj další život na dobrých deset let. Teprve dnes mohu s klidným svědomím říci, že se mi už o Havaně nezdá. Ale kdyby vám snad někdy zbyly nějaké peníze, pak vězte, že na Kubě je zvláštní světlo, hnědé  mraky, zelené svítání, nejprůzračnější moře a písek jak hladká mouka. A taky koloniální baroko a obyčejní lidé, kteří žijí skromně, mají obrovský smysl pro improvizaci a v drtivé většině nádherně tancujou!

Tomu se říká „cesta“! Cesta příčiny a následku.

Na Kubě existuje generace písničkářů, kteří sami sebe nazvali „Nueva Trova“ (Nová píseň)… Vznikli po revoluci, dnes jsou téměř před důchodem, ale kdysi bývali velikou avantgardou! Prý už mají bazény a vlastní sem tam nějakou tu restauraci… Silvio Rodríguez, Mike Porcel, Pablo Milanés…

Ono se to časově trochu překrývá, protože právě můj kubánský pobyt měl za následek mé další snažení v Nerezu coby hráčky na congo. Celých šest měsíců jsem v Havaně sháněla tenhle nástroj. Dnes si to u nás asi nikdo nedovede představit, ale sehnat tehdy congo na Kubě bylo nadlidským úkolem! A mně se to podařilo: prodal mi ho jeden architekt, když rozprodával věci po svém emigrovavším bratrovi – dentistovi. Zubařské křeslo jsem nekoupila, zato onen buben ještě umatlaný od rumu jsem dovezla šťastně až do Prahy, a to k nepředstíranému nadšení mých kolegů z Nerezu. Byla to přece nefalšovaná exotika! A tu jsme pak vemlouvavě pašovali na česká folková podia. Byla to docela sranda…

No ano, všichni, myslím, na onen divoký umělecký zájezd dodnes občas vzpomeneme… Byli jsme v Guantánamu a v Havaně, a to společně s Ivetou Bartošovou, Petrem Nagyem, ale především s dívčí rockovou kapelou Panika, a nutno říct, že právě z té byli Kubánci dost vyřízení!

Cítila jsem jakýsi dluh vůči kubánské muzice, a tak jsem ho albem Caribe snad splatila?

Zpět hledím nehledět.