Nejstarší víno na světě bylo vyrobeno v Gruzii

„Tak tady leželo,” ukazuje mi archeolog hlubokou jámu poblíž Tbilisi, v níž se nacházela hliněná amfora kvevri. Archivní, 8 000 let starý ročník, se pochopitelně již nedal pít. Gruzie však oplývá znamenitými víny, za nimiž se však musím vypravit dále na východ, do regionu Kachetie. 

„Buď zdráv,” rozhodí rukama pan domácí a ze dveří vyžene toulavého psa, který se ke mně cestou připojil. „Takovou zimu tady nepamatujeme.” Z pláštěnky vymotám ruku na pozdrav a uznám, že předjaří umí být stran počasí zrádné. Na sporáku venkovského dvorku v Signagi tiše v hrnci probublává slepice a veranda přetéká demižony červeného vína. „Takže se zdržíte tři noci,” povídá mi pán domu rozhodně a vede mě nahoru po úzkých dřevěných schodech. „To záleží na počasí,” nechávám si rezervu. „No, tak uvidíš,” šťouchne jakobynic do bílých dvoukřídlých dveří, za nimiž se otevře rozlehlý pokoj pro hosty s královskou dvojpostelí, loveckými trofejemi a vitrínami s rodinným porcelánem. „Tak co, lepší?” zakření se spiklenecky. „Až se vybalíš, zastav se dole na čaču.”

V Gruzii se čače, místní vínovici vyráběné z matolin, nelze vyhnout. V mém případě by to navíc znamenalo urážku hostitele, které předejdu tím, že se připojím ke stolu. Vedle čači je na prosté, venkovské tabuli prostřen čerstvý domácí sýr a výtečné lavaše. Uprostřed stolu je místo na skleněný džbán s vínem, které ve světle plápolajícího krbu nabývá jasnou, jantarovou barvu. V gruzínském folklóru se traduje, že host je poslán Bohem, a proto je vítán s velkou úctou, vřelostí a štědrostí. Nikde jinde na světě jsem se necítil jako ztracený příbuzný, který se vrátil do rodinného kruhu. Tato tradice stolu, tedy společného hodování, se dosud předává z generace na generaci a kromě vína, tance a zpěvu v ní hraje důležitou roli tamada, rituální přípitky. Gaumardžos! 

Gaumardžos znamená na zdraví či na vítězství, ale já se druhý den ráno probouzím jako po těžké bitvě. Na plechovou střechu dopadají husté provazy deště a mně je jasné, že bez horké kávy se neobejdu. Jen tak nalehko sejdu po schodech a potichu vezmu za kliku od  kuchyně. „Moloděc!” vítá mě hned mezi dveřmi pan domácí a automaticky mi do skleničky nalévá víno oranžové barvy. „To je z kvevri,“ upozorní mě Giorgi, který si vyrábí víno přírodním kvašením jako před tisíci lety v bachraté keramické amfoře zakopané zemi. „Už je čas vyrazit na mši,” zvedne se najednou jeden ze stolovníků. Ke klášteru Bodbe, k němuž jsou to téměř tři kilometry do kopce, přicházíme zcela střízliví. V modlitbách se obracíme ke svaté Nině, patronce Gruzie, která zde zasela semínko křesťanství s křížem ovinutým ratolestí vinné révy.

Mé modlitby za lepší počasí byly vyslyšeny a údolí řeky Alazani rozzářilo na druhý den slunce. Ze Signagi jsem brzy ráno zamířil přímo do centra největšího vinařského regionu Gruzie. Místní vinice rozčísl do úhledných řádek hřeben Velkého Kavkazu. 

V úpatí sněhem pocukrovaných pětitisícovek se nachází i klášter Alaverdi, v němž si mniši dodnes šlapou červené mešní víno z odrůdy Saperavi. Já si však gruzínská vína vychutnávám v moderním a luxusně zařízeném Tsinandali Estate –  ve vinném sklepě, který společně s vinicí založil generál, princ a romantický básník Alexander Chavchavadze. Na sluncem vyhřáté zahradě jeho letního paláce si otevírám nachlazenou láhev tsinadali a společně s buketem se snažím nasát atmosféru dodnes opěvované zahradní party, při níž stříkalo šampaňské rovnou z fontány…