Sustainability
Matěj Kačírek, kostýmní návrhář a porotce Show z druhý ruky: Často hledám v sekáči, aby měly outfity tvář
Jana Patočková8. 12. 2024
Na iVysílání České televize je aktuálně k vidění Show z druhý ruky. Formát, který kombinuje to nejlepší ze soutěžní reality TV s přesahem do udržitelnosti, vymyslel kostýmní výtvarník a návrhář Matěj Kačírek. Ten mimo jiné prozradil, co on sám by si na sebe nikdy nevzal.
Foto: Česká televize
V rámci nedávných debat o tom, co vlastně patří do veřejnoprávního vysílání, se mi tahle podzimní novinka iVysílání České televize vracela na mysl poměrně často. Pořad s lehkostí propojuje formát soutěžní reality show s edukativním a informačním přesahem. I díky mladému, tvůrčímu týmu je určený generaci Z a Alfa a bez problémů dokáže oslovit i širší diváctvo. Je totiž přesně tím obsahem, který pro mě osobně definuje veřejnoprávnost v roce 2024.
Princip je jednoduchý: parta porotců, složená z módní novinářky zaměřené na udržitelnost (Karolína Břinková), greenfluencerky (Natália Pažická) a z návrháře a kostyméra, jenž klade důraz na upcyklaci a individuální styl (Matěj Kačírek), týden co týden určuje téma, v jehož rámci se musejí soutěžící během časového limitu obléknout. Nepředstavujte si ale žádné Nákupné maniačky nebo Popelku, zapomeňte na řetězce s rychlou módou a nákupní centra, parta soutěžících si musí vystačit se sekáčem, případně vintage butikem. Vítěz si odnese nejen titul „nové módní ikony“, ale také šek na pětadvacet tisíc korun, spolupráci na další kolekci porotce Kačírka a možnost asistovat kostýmnímu týmu pořadu StarDance. Výsledné modely jsou prudce kreativní, pro konzervativnější diváctvo možná až příliš, ale zápal, s jakým tu soutěžící i porota k módě přistupují, je extrémně nakažlivý, proto ve výsledku dokážete odpustit i pár nedokonalostí. Mě samotnou by například bavily doladěnější detaily (méně spínacích špendlíků) a více výzev, které by se zaměřily na nositelnější modely pro širší cílovky (jak přemýšlet o stylingu komplexněji). Uvítala bych zapojení starších ročníků, ale i těch konzervativních mladých, kteří stále sekáč považují za cosi podřadného. Chtěla bych kromě rozevláté kreativity, hraničící často s kostýmním pojetím outfitů, vidět i nositelnější a střídmější modely, případně ukázku, jak si v second handu poradí tohoto prostředí méně znalí. Není to ovšem výtka k show jako takové, spíše impulzy k tomu, jak formát do druhé řady doplnit. Protože si to prostě zaslouží.
Princip je jednoduchý: parta porotců, složená z módní novinářky zaměřené na udržitelnost (Karolína Břinková), greenfluencerky (Natália Pažická) a z návrháře a kostyméra, jenž klade důraz na upcyklaci a individuální styl (Matěj Kačírek), týden co týden určuje téma, v jehož rámci se musejí soutěžící během časového limitu obléknout. Nepředstavujte si ale žádné Nákupné maniačky nebo Popelku, zapomeňte na řetězce s rychlou módou a nákupní centra, parta soutěžících si musí vystačit se sekáčem, případně vintage butikem. Vítěz si odnese nejen titul „nové módní ikony“, ale také šek na pětadvacet tisíc korun, spolupráci na další kolekci porotce Kačírka a možnost asistovat kostýmnímu týmu pořadu StarDance. Výsledné modely jsou prudce kreativní, pro konzervativnější diváctvo možná až příliš, ale zápal, s jakým tu soutěžící i porota k módě přistupují, je extrémně nakažlivý, proto ve výsledku dokážete odpustit i pár nedokonalostí. Mě samotnou by například bavily doladěnější detaily (méně spínacích špendlíků) a více výzev, které by se zaměřily na nositelnější modely pro širší cílovky (jak přemýšlet o stylingu komplexněji). Uvítala bych zapojení starších ročníků, ale i těch konzervativních mladých, kteří stále sekáč považují za cosi podřadného. Chtěla bych kromě rozevláté kreativity, hraničící často s kostýmním pojetím outfitů, vidět i nositelnější a střídmější modely, případně ukázku, jak si v second handu poradí tohoto prostředí méně znalí. Není to ovšem výtka k show jako takové, spíše impulzy k tomu, jak formát do druhé řady doplnit. Protože si to prostě zaslouží.
V jednom z posledních dílů položí greenfluencerka Natália Pažická řečnickou otázku, kde končí kreativita a kde už začíná nevkus. Tuhle otázku si konzervativnější diváctvo muselo jistě také položit. A tak jsem se sešla přímo s Matějem Kačírkem, kostýmním výtvarníkem a návrhářem, jenž se svojí značkou Ultravagant propaguje maximální kreativitu, nespoutanost a především upcyklaci.
Foto: Česká televize
Matěj je typický bold, to znamená, že ho na první pohled nepřehlédnete: prsteny na rukou, barevný kardigan s pejsky, kšandy s kontrastním vzorem... Za sebou má studium produkce na FAMU a marketingu na Karlově univerzitě: „A nakonec dělám oblečení,“ směje se. Ale právě v oděvní tvorbě se jeho studia docela dobře propojují: „Umím si zavolat kamkoli potřebuju, umím udělat tabulku a jsem líp organizovanej,“ shrnuje.
Značka Ultravagant cílí na upcyklaci, je to tak?
Je to tak, ale momentálně jsem hlavně kostýmní výtvarník: dělám filmy, seriály, reklamy, videoklipy. A do toho ještě naši značku, která si poslední rok dopřála takovou lehčí, svobodnou fázi. Proběhla akce „Svatba se svobodou“ a oženili jsme se svobodou.
To znamená, že jste si dali pauzu?
Neměla to být původně úplná pauza, ale ta akce byla megalomanštější, než jsme předpokládali, a dost nás stála. Tím pádem nastala nucená pauza, ale zhruba před třemi měsíci jsme uspořádali takovou menší seanci, při které jsme rituálně pohřbili náš starý prostor, kde jsme nejen šili, ale měli ho i za kulturní prostor, v kterém se konalo promítání, vernisáže, čtení a podobně. Měli jsme tam takovej obrovskej strom a s našimi nejbližšími jsme v rámci takové seance jednu jeho větev zasadili. Teď připravujeme první kolekci „ze záhrobí“.
Kolik vás Ultravagant tvoří?
Ještě před rokem nás bylo nárazově deset až patnáct.
Všichni jste se věnovali tvorbě oděvů?
Ne ne, byli tam lidi, co se věnovali sociálním sítím, někdo fotil, někdo šil...
Je Ultravagant z podstaty koncipovaný jako čistě svobodná, spolupracující platforma, nebo to naopak se svými znalostmi z marketingu stavíš dle toho, co by značka „správně“ měla mít?
Ono si to žije svým vlastním životem. Původní cíl a záměr zněl: čistě oděvní značka, ale naše plány to nakonec přerostlo. Momentálně jsme primárně tři (někdy až pět) a každý na to směřování máme jiný názor, takže je to takový balanc na hranách těch našich různorodých kreativních zájmů. Já se snažím tlačit trochu víc na organizovanost, zastávat marketingovou ohrádku, kluci si lítají na jiných obláčcích, a přitom ty vize musíme nějak propojit.
Jedna z výher v Show z druhý ruky je spolupráce s tebou při tvorbě nové Ultravangant kolekce...
Je to tak. A musím Show z druhý ruky poděkovat, že nám pomohla vyburcovat se k tomu, aby ta naše svoboda trochu skončila a zase jsme se pustili do tvorby. Kostýmy mě šíleně baví, ale člověk tam má nastavené hranice, ty v té módní značce v podstatě nejsou.
Jak ses dostal k práci s oblečením? Bavila tě móda a oblékání odjakživa, nebo ses k ní dostal náhodou?
Začalo to ještě na střední. Mně a mého současného kolegu bavilo oblékat se jinak než ostatní. Všichni tehdy jeli v černé, all black, vrstvy, kraťasy na legínách... my si začali vybírat spíš kousky z dámských oddělení, oblékat se naopak barevně, jít proti proudu. Tak vznikla láska k oblečení — z potřeby se trochu odlišit — nebýt součástí trendu. A vlastně dost přirozeně nám z našeho stylu vyšlo, že bychom měli mít vlastní značku. Psal jsem taky pro jeden online magazín články o módě a trochu i o hudbě, což přidalo polínko do ohně, následně jsme značku opravdu založili. Zafungovalo ale i to, že jsem v rámci studií produkce na FAMU zjistil, že to asi není úplně moje cesta a značka mě naopak nasměrovala k módě a kostýmům.
Pracovat na kostýmech jsi, předpokládám, začal na FAMU a postupně se to rozrostlo?
Začal jsem souběžně spolupracovat s různými kostýmními výtvarnicemi. Do toho jsem dostal k narozeninám šicí stroj a začal šít. Měl jsem jednou rozbitý poklopec u kalhot a hledal švadlenu, která by to uměla opravit, a našel jsem jednu od sebe nedaleko. Přišel jsem za ní, jestli by mi to opravila a ona, že jo, tak já jí říkám: „A nenaučila byste mě náhodou šít?“ Odpověděla, že to nikdy nedělala a že si to rozmyslí a dá mi vědět. Nakonec mě přijala a zrodil se z toho krásnej vztah: učila mě třeba tak, že jsem musel během dvou týdnů přišít třeba sto knoflíků, pak jsme jeli stehy do papíru a složitější věci.
Foto: Česká televize
Wow! A v Ultravagantu šijete všechno sami, nebo něco delegujete na švadleny?
Švadleny jsme měli v rámci toho většího týmu ještě před rokem, teď v osekané podobě máme jednu švadlenu a dost si děláme sami, vracíme se tak trochu ke kořenům.
Je náročné takovou značku nebo spíše platformu udržovat? Uvažoval jsi nad tím i ekonomicky, či šlo o čisté nadšení?
Bylo to čisté nadšení, vrhli jsme se do toho hlava nehlava. Myslím, že si mnoho lidí myslí, že v módě jsou hned penízky a sranda, ale tak to samozřejmě není. Myslím, že se naopak jedná o jedno z nejtěžších odvětví, kde se prosadit: musíte stíhat neustále se měnící trendy, být pořád atraktivní pro cílovku, vyrábět stále nový content. Není to jen o oblečení, ale právě i o přítomnosti a komunikaci na sociálních sítích, prostě hodně práce, která třeba není na první pohled tak vidět. Možná i to před rokem způsobilo, že jsme si na rok dali pauzu. Předtím jsme se věnovali značce šest dní v týdnu...
A k tomu jste ještě měli každý svou práci, ne?
Ano, k tomu jsme ještě měli džoby, abychom se zvládli nějakým způsobem uživit, přesně tak. Takže teď po roce bude „vzkříšení z hrobu“.
Kde mohlo čtenářstvo na tvoji práci kostýmního výtvarníka narazit?
Poslední dobou působím dost v reklamě, třeba před pár měsíci jsme dělali na československé kampani pro Jägermeistera, tam jsem vymýšlel a nechával mimo jiné šít celý jeden bomber. Z těch komerčních pak třeba ještě kostýmy do klipu Přemka Forejta pro McDonald’s. Seběhne se to tak, že za vámi přijde režisér, aby vám ukázal AI obrázek burgerového outfitu a řekl: „Tak tohle bych potřeboval,“ a vy na to: „Aha!“. Takže jsem čtyři dny v ateliéru vymýšlel, jak co nejlépe vymyslet, ušít, přilepit burgerový outfit. Dostal jsem dvě stě housek z McDonaldu a vymýšlel, jak je tam přidělat, bylo to zábavný. Dělal jsem ale i různá divadla, teď stále ještě běží hra Tablers od divadelního spolku Ductus Deferens, což je divadelní skupina z DAMU, hrají ve Švandově divadle.
Máš i vlastní fundus (sklad s oblečením, pozn. red.)?
Mám svůj skládek, což je vlastně taky věc, kterou často lidi neví. Musím si ho pronajímat, udržovat, věci žehlit, prát... Mám tam momentálně něco přes tisíc kusů a je to super základ i pro to, že nemusím využívat právě fast-fashion a podobně.
Vyhýbáš se tomu i v tomhle oboru?
Ano, snažím se tomu vyhnout, ale když už tam jdu, protože někdy mají klienti hodně specifické nebo lastminute požadavky. Snažím se produkcím nebo klientům nabízet udržitelný přístup ke kostýmům, což si myslím, že zatím moc kolegů nedělá, a naopak místo té sítě fast fashion obchodů jsem si zmapoval síť vintage obchodů a různých second handů, kde si buď půjčuju, mám to na komisi, anebo když mám budget, rovnou tam nakupuji, abych podpořil jejich rozvoj. No a nejdůležitější je, že ty reklamy, jak já říkám, pak nevypadají jako z „háemka“, ale mají „ksicht“.
To mi přijde chytré i marketingově. Jak to vlastně u tebe bylo s nakupováním z druhé ruky? Bylo to pro tebe hlavně o originalitě a pak přišlo to zjištění, že je to také udržitelnější, nebo naopak byla první udržitelnost?
Ta první možnost. Když jsme začali tvořit značku, šli jsme do toho s tím, že to chceme dělat kvalitně. Ale k tomu potřebujete lokální materiály z Čech nebo ze Slovenska, mít švadleny a tak dále. Jasně, můžete odněkud nakoupit třeba hromadu triček a dělat potisk, u některých značek tenhle způsob funguje, ale my to tak dělat nechtěli, a tak jsme přišli na cestu upcyclingu. Za prvé — už máte vybraný a nějakým způsobem „předpřipravený“ základní produkt, za druhé to zapadá do naší kreativní vize a za třetí — v sekáči nebo vintage shopu snadno najdete kvalitnější věci. My jsme si sehnali dobré zdroje a vždycky vybírali ty lepší kousky, třeba džíny Levi’s. Tak jsem si našel cestu k udržitelnosti. Přišel jsem k tomu jako slepej k houslím, ale začalo mě to fascinovat a lákat. Jsem hrozně rád, že jsem se k tomu, zdravějšímu přístupu k planetě dostal. Ono to přitom není zas tak těžký, stačí jen zajít do jiného obchodu. Kreativitě se meze nekladou, v sekáči můžete najít cokoli.
Foto: Česká televize
Je podle tvé zkušenosti generace Z udržitelnější? Na jednu stranu tu jsou lidé, jako jsi ty, anebo greenfluencerky, které propagují slow fashion a podobně, ale pak se tu najde stále dost lidí z mladé generace, kteří pravidelně nakupují v ultra fast fashion řetězcích, jako je Shein nebo Temu.
Řekl bych, že je to půl na půl. Myslím, že ta generace nad tím víc přemýšlí, vidí kolem sebe, že stav planety je horší a horší, zároveň si myslím, že to „sekáčování“ a přemýšlení nad tím je spíše záležitost velkých měst. Pak je tu rovina sociální, my například vidíme velkou část influencerů (greenfluencerů), kteří to dělají skvěle, ale zároveň není těžký pro lidi, co to přemýšlení nemají prosadit se a dělat na sítích hauly z Temu a tak podobně. A v tu chvíli si musí vybrat konzument, kterou cestu chce sledovat. Nečetl jsem si studie, ale řekl bych, že trh i lidi jsou na to připravený, jen se to musí správně a více globálně pojmout. Je třeba lidi více inspirovat, přesně o to se snažíme právě i v Show z druhý ruky.
Zmiňuješ velká města, mě právě na Show zaujalo, že v rámci soutěžících tam nejsou jen lidé z Prahy, ale i z menších měst. Jak casting probíhal?
Proběhl opencall na sociálních sítích iVysílání s tím, že já byl tak trochu hlas celé té věci a sdílel to, takže se přihlásili i lidé z mého okruhu followers.
Kdo měl na starosti finální výběr?
Pan režisér Ondřej Šálek. Měl docela jasnou představu, koho tam chce. Myslím, že je hezký podporovat lokální ohniska. Můj sen je udělat nějakou udržitelnou družbu v každém městě, i v těch menších — dát tam dokupy lidi, co se tam o to zajímají, nebo sami také tvoří nějakou značku, a ještě více skrze tahle ohniska myšlenku rozšiřovat. Jsem rád, že Show dokázala, že ti lidé existují.
Jak jste vybírali second handy a vintage shopy? Je v tom hezky vidět průřez různorodostí nabídky...
Šlo o to, že každý úkol nebo zadání je kontrastní k nabídce konkrétního sekáče. Chtěli jsme totiž ukázat, že se takové oblečení prostě najít dá. Když na to koukám zpětně, říkám si, jestli jsme to někdy nepřepískli (smích). O to víc ale vynikne, že kreativitě se meze nekladou a dá se najít cokoli. Každý jsme dodali seznam těch „našich“ míst, režisér měl pod palcem obhlídky. Šlo taky o to, že některá místa jsou dost maličká, sotva pojmou tři lidi, natož deset a ještě dvě kamery, prostě bychom se tam nevešli. Dalším faktorem byla právě ta různorodost nabídky.
Jak nápad na Show z druhý ruky vznikl?
Byl to můj nápad. Nebo takhle: vznikl v hlavách nás tří v Ultravagantu, původně jsme totiž natáčeli podobný formát na YouTube: tak trochu na punk jsme chodili do sekáčů a ukazovali, jaký outfity se dají složit a šlo ta spíš o časový a finanční limit. Toho si všimla Česká televize, oslovili mě a pak už to bylo celé v mojí režii, tedy do chvíle, než jsme našli režiséra (smích).
Jaká pro tebe byla práce v týmu?
Se zábavní tvorbou nemám moc zkušeností, ale pomohlo mi, že nás bylo víc, protože kdybych to dělal sám, hrozně bych se s tím „crcal“. Já se znám: když mi na něčem záleží, řeším vše až moc do detailů a overthinkuju. Díky lidem, kteří mi řekli, co je z těch konceptů dobré, a co ne, jsme z toho vytřískali co nejvíc.
Jakou roli kromě porotcování měly tvoje spoluporotkyně?
Přišly k tomu až ve chvíli, kdy už jsme měli schválené natáčení pilotního dílu a celé koncepce, ale podílely se na scénáři hlavně, co se týče environmentálních vsuvek a dopilovávali jsme s nimi detaily.
Máš pocit, že ses i ty sám od holek něco naučil a dozvěděl?
Tím, že se o to nezajímám tak dlouho a vidím spíš do té módy, a ony mají naopak komplexní vhled, to téma jedou už dlouho, mě to donutilo vlastní pohled prohloubit. Často jsem ten „enviro“ přesah nechával čistě na nich. Ale díky nim a Show jsem i já začal dělat o módě přednášky, to mě baví. Teď jsme se dokonce domluvili s Českou televizí, že udělám přednášku pro jejich zaměstnance, tak uvidíme, jak moc je to bude zajímat.
A tvoje zkušenost z porotcování? Každý z vás tří má výrazně jiný styl a přístup. Jak jste to kloubili a jak moc velkou roli při posuzování měli takové ty klasické poučky typu, že koktejlové šaty mají být tak a tak dlouhé a podobně? Věděli jste dopředu, že se chcete držet pouček, nebo spíš toho, že je chcete bourat a dát maximální prostor kreativitě?
Pro mě osobně šlo o cennou zkušenost. Jsem si docela jistý v moderování a v návrhářství, ale tohle je tak trochu průsečík obojího. Myslím, že první dva díly mi trošku trvalo, než jsem si našel svoji polohu, ale pak si to hezky sedlo. Hlavní guideline, kterou jsme s holkama měli, bylo to počáteční zadání. Vždycky jsme ho chtěli dávat co nejkonkrétnější, aby bylo co nejpochopitelnější, a je to vidět: kdo zadání nejlépe poslechl, dostal nejlepší hodnocení. Někdo ze soutěžících věc pochopil rychle, někdo pomaleji, někdo vůbec (smích). To samotné rozhodování probíhalo na místě, když jsme viděli outfity a šli se poradit.
Takže i pro vás to vždycky bylo překvapení?
Jo. A řekl bych, že v tak padesáti procentech případů jsem se shodli, v těch dalších padesáti procentech tam proběhla debata natolik horlivá, že na nás i volala asistentka režie, že už musíme na plac točit. Vážně jsme se snažili být co nejobjektivnější. To, že jsme každý jiný, jsme tak schválně vystavěli — a myslím, že to celkově pomohlo. Myslím, že nás všechny tři bavilo poslouchat názory zbylých dvou, hledat v tom ty průsečíky. Nevybavuju si, že bychom měli někdy vyloženou neshodu, ale dost jsme debatovali, a když už neshoda byla, bavilo mě to. Móda je subjektivní. Taky jsem se snažil od těch lidí odosobnit a být co nejobjektivnější, takhle jsem si to vytyčil, prostě jsem jen koukal na outfit a analyzoval ho. Můžete vidět, že tam mám zápisníček, kam jsem si všechno vždycky zapisoval a hodnotil od hlavy až k patě.
A ty osobně, jak ve stylingu, návrhářství, nebo v kostýmním výtvarnictví, dodržuješ nějaká pravidla? Vážně by mě zajímalo, kde máš hranice kreativity, a jestli jsou stále ještě nějaká pravidla v odívání podle tebe funkční. Show z druhý ruky totiž může chvílemi působit jako stylový a kreativní chaos a myslím, že to může být pro diváctvo matoucí při hledání inspirace.
To má několik rovin. Třeba já osobně se snažím držet několika základních mantinelů, ale zároveň mě hrozně baví je bořit — kombinuju třeba zlatý a stříbrný doplňky, baví mě míchat vzory, ale zároveň bych si nikdy nezapnul poslední knoflík u saka. Nebo bych si pod sako nevzal mikinu s kapucí.
Fakt? A já bych tipla, že to je právě kombinace, kterou nosíš!
Ne, z toho se mi zvedá kýbl (smích). Ale jsou to čistě moje subjektivní pravidla, která fungují pro mě, a právě takhle by je měli vnímat i ostatní lidé.
Hrají dnes ještě roli společenské situace a dresscode?
Určitě. Osobně nemám rád black tie, prostě proto, že mi přijde nekreativní, a když jdu někam, kde je, tak si aspoň vezmu barevné sako nebo kravatu. Ale zároveň vím, že pro mnoho lidí je dresscode pomocná limitace. Kdyby nebyla, tak by spousta lidí třeba na nějakou akci ani nešla — nevěděli by totiž, jak se obléct. Ta limitace pak může i pomoci, aby ten člověk byl paradoxně volnější. Takže jedna věc je, že jsem si řekl, že mám rád barvičky a chci je kombinovat. Když jdu do divadla, tak si prostě vezmu košili, ale můžu si kreativně pohrát s tím, jaké si k ní vezmu doplňky, ponožky, boty nebo kravatu. Právě takhle mi ta limitace pomáhá být kreativní. Někdo si třeba může říct, že se bude oblékat jen do černé a bílé a tahle limitace mu pomáhá při nakupování, prostě se neohlíží po věcech jiných barev, ale zároveň i v černé a bílé si může pohrát. Pravidla odívání jsou podle mě dnes už dost potlačovaná, ale myslím, že by si měl každý sám určitě dát nějaké pomocné limitace, aby mu to pak paradoxně pomáhalo. Limitovat se do volnosti.
Dáš nám své tipy na pražské sekáče nebo vintage shopy?
Propálím tady můj oblíbený sekáč, protože tam je takový šéfík, se kterým se kamarádíme, je to hrozně vtipnej postarší pán a neumí moc česky, ale vždycky se nějak dorozumíme: má dva sekáče — na Ládví a Na Skalce — a jmenují se Furtex. Je to pořád poctivá hrabárna za dobré ceny. A kdyby měl někdo cestu za Prahu, doporučuju second hand Land na Točné, z Kačerova je to asi dvacet minut. A vintage? Musím doporučit moje oblíbence: určitě Kuzmarkt na Strossmayerově náměstí a pak ještě Alma Vintage. Ten je trochu dražší, ale má zábavného majitele, takže se při nákupu nebudete nudit. Je to malinký obchůdek na Maltézském náměstí.
Vogue
Doporučuje
Společnost
Bachelor Česko: Ženská sounáležitost, nebo jen prosecco a pomlouvání?
Jana Patočková9. 1. 2025
Filmy
Golden Globes 2025: vítězové a vítězky
Cindy Kerberová6. 1. 2025
Společnost