Do „Téčka" se chodilo svobodně nadechnout

V aktuálním červnovém vydání Vogue můžete najít exkluzivní sérii fotografií, za kterou stojí fotografka Libuše Jarcovjáková v tandemu s Lucií Černou. Editorial vznikl v prostorách depozitáře pražského UMPRUM a mapuje, jak vypadá péče o módní paměť. Kromě toho, že jako kreativní duo za sebou Libuše s Lucií už mají například výstavu Evokativ (2019) ve francouzském Arles, kterou The Guardian označil za jednu z nejlepších fotografických výstav roku (a Jarcovjáková se zařadila po bok takových jmen jako Nan Goldin nebo Cindy Sherman), chystají také rozsáhlou Libušinu retrospektivu pro Národní galerii. Výstava se otevře na podzim, kdy do kin vstoupí i dokumentární film Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být. Ten už stihl zaujmout porotu, kritickou obec i publikum na festivalu Berlinale a v exkluzivním preview bude k vidění v rámci letošního filmového festivalu v Karlových Varech. Prostě a jednoduše se zdá, jako by rok 2024 byl rokem Libuše Jarcovjákové. Konečně! Pokud je na tuzemské scéně nějaké jméno, které ve své tvorbě tak přirozeně kombinuje dokumentární fotku s obsesivně deníkovou formou, někdo, kdo fotkou jako médiem žije a dýchá (a to už více než 50 let, kdy aktivně tvoří), je to právě Libuše Jarcovjáková. Od mapování života nejrůznějších komunit ještě za socialismu po aktuální práce, ať už ty na zakázku, nebo volnou tvorbu, její fotografie ihned poznáte. Mluví. Jsou naléhavé, i když popisují zdánlivě banální každodennost.

A protože červen je Pride Month, tedy měsíc, který oslavuje LGBTQ+ komunitu a připomíná queer historii, chceme vám představit také aktuální publikaci T-Club. Ta vychází pod kurátorským vedením Černé v rámci její kreativní platformy Untitled a představuje fotky Libuše Jarcovjákové z prostředí pražského T-klubu, místa, kde se za socialismu scházela pestrá queer komunita, aby aspoň na chvíli zakusila aspoň zdánlivý pocit absolutní svobody...

Arles byla fantastická zkušenost, která přišla vcelku rychle po našem seznámení, za které obě vděčíme Báře Baronové. Vůbec jsem tehdy Libuši neznala, a když jsem se poprvé podívala na její web, doslova jsem oněměla. Fotografii miluju a vidět takový konvolut práce bylo naprosto neuvěřitelné. Hned jsem věděla, že spolu musíme něco udělat! A tak se taky stalo. První výstavu jsme měly v Bruselu, pak přišel EMOP Berlín a hned Evokativ v Arles. Od našeho seznámení všechno jede jako střela. Jsme dobrý tým.

Její otevřenost. Nestalo se to ze dne na den, ale její schopnost nechat mě hrát si s jejími fotografiemi je jedinečná. Znáte nějakého jiného fotografa, kterému je 72 let a je pořád nadšený z nových přístupů ke své práci, kterou vytvořil před padesáti lety? Já tedy ne. Takoví nejsou ani autoři, kterým je 20 nebo 30. Jasně, není to snadné, ale když umělec i kurátor překonají svá ega, může vzniknout něco fantastického. A o to se společně s Libuší snažíme každým naším projektem. Jedna novinářka nazvala Libušinu tvorbu „vlhkým snem každého kurátora". Potvrzuji!

Téčko byla jasná volba z několika důvodů: Nadchly nás reakce návštěvníků výstavy v Arles, pro které byla část věnovaná T-Clubu speciální svou tématikou, otevřeností a divokostí, s níž se lidé mohli bavit v komunistickém východním bloku. Tento fakt představoval v Arles velké překvapení, lidé tam mají představy, že se u nás žilo jako v Severní Koreji. Chodili za námi a oslovovali nás v kavárnách s tím, jak oči otevírající pro ně byla přítomnost „Téčka" na výstavě. Pro LGBTQ+ návštěvníky měly fotky osobní rozměr, ztotožňovali se s nimi. „Téčko" je navíc téměř světový unikát: Scházela se tam jak gay komunita, tak lesby, transgender lidé... Takový mix je i v současnosti neobvyklý. 

Do „Téčka" se chodilo pro volnost a možnost se svobodně nadechnout... a třeba si i „ulítnout“. Výrazným důvodem k vydání knihy byl také nárůst homofobních útoků po celém světě a k tomu se vázající nutnost neustále otevírat téma svobody a volnosti k žití života takového, jaký chceš a s kým chceš. I proto jsem tentokrát nechtěla, aby byla kniha pouze fotografická. Cítila jsem nutnost textového doprovodu, který i těm, kdo nevědí, co Téčko bylo, dá jasnou informaci, na co se dívají a proč je to důležité. 

Ke spolupráci jsme oslovili autora a autorku, se kterými jsme v minulosti už spolupracovaly a které se tematikou zabývá: LGBTQ aktivistu a umělce Karola Radcziwského a historičku Christianne Brener. Každý z nich text uchopil svým způsobem. Karol se zabývá především vnitřním světem klubu, jeho návštěvnictvem a významem pro tehdejší i současnou queer komunitu. Christianne zasazuje „Téčko" do obecnějšího kontextu ve vztahu k tehdejší politické situaci a dynamice undergroundového života pod drobnohledem StB. Vznik knihy byl ovšem proces dlouhý a nelehký, do kterého vstoupil covid a obrácení světa naruby. Díky tomu jsem ale přišla na nové postupy: Nejdřív jsem vymyslela barevné filtry, které jsou v knize použity ve formě různobarevných stránek a které použili také filmaři v novém filmu o Libuši Ještě nejsem, kým chci být, kde má „Téčko" výraznou stopu. Pak přišly na řadu brutální cropy, které jsem vymyslela s Aniou (pozn.: Ania Nałęcka-Milach, grafická designérka) během jednoho covidového zoomu, kdy já seděla na Žižkově s lahví červeného a ona ležela na lehátku na zahradě ve Varšavě.

Při práci na jakémkoli projektu musím cítit volnost a důvěru, bez nich se nehnu. S Libuší máme už svůj systém: Ona mi připraví digitální scany, ty si pak procházím sama a co mě zaujme, je pak předmětem naší debaty. Já si ráda s fotkami nejdřív udělám vlastní, osobní vztah, až pak si o nich povídám, než že bych je s někým postupně procházela fyzicky, a to se netýká jen Libuše. S tím, co nasaju, pak pracuju s umělcem dál. Libuše má svůj archiv celkem dobře elektronicky zpracovaný. Ten skutečný porod pak představuje hledání negativů k nascanování ve velkém rozlišení. Negativy jsou všude, někdy se samy i přesunují (smích) a najít je představuje velké dobrodružství.

Libuše pořád něco vypráví (smích). Zažíváme nad fotkami skvělou zábavu, ta je ovšem nepřenosná. Nemáme před sebou žádná tabu, takže historek jsem slyšela opravdu dost.

Pro mě bylo zásadní sledovat, jak příběh T-klubu v lidech napříč společností rezonuje. Jak reagují, když se o něm poprvé dozvědí, jak ten příběh prožívají a je pro ně důležitý. Pro LQBTQ+ lidi je život v nesvobodě a s omezeními, neustálým bojem za sebe sama, pořád aktuální. Podívejme se na Polsko, Bělorusko, Slovensko. A ani u nás to rozhodně není žádná sláva. V zahraničí je T-klub velkým fenoménem. V Čechách o něm ví pár lidí z komunity, veřejnost stále žije v šedé mainstreamové zóně. Rády bychom jim to vidění trochu obarvily.

Tak na to se opravdu moc těším! Pro Libuši jde o první průřezovou přehlídku její tvorby v Čechách, navíc ve velkorysém prostoru Veletržního paláce. Máme k dispozici přes 1000 m², takže to bude velké! Výstavy a koncepty nikdy neopakuji a mám radost, že mám příležitost Libuši představit novým způsobem.

Mou velkou radostí jsou autoportréty. Byla to jedna z prvních věcí, která mě na Libušině tvorbě fascinovala. Jedním z dalších projektů je tedy kniha jejích autoportrétů, což bude pro diváka takový love-hate projekt (těch autoportrétů tam budou stovky!). Příprava je velmi náročná jak editorsky, tak produkčně, o financích ani nemluvím. Mám v plánu se v průběhu ovšem kreativně vybít sérií menších zinů, na kterých si vyzkouším, jaký přístup ke knize nakonec zvolit. Půjde o menší série, maximálně o 50 – 100 kusů. No, a pak je tu náš společný projekt s Marií Tomanovou. To bude bomba. Je na co se těšit!

Untitled jsem založila v roce 2014 s cílem vstupovat s vizuálním uměním do veřejného prostoru, aniž by kolemjdoucí přesně věděli, kde na něj narazí a kdo je jeho autorem. Proto i ten název. S tím konceptem stále pracuji a v budoucnu jej chci více rozvíjet. Mě totiž moc nebaví vytvářet výstavy do galerijních – výstavních prostorů, což je vcelku vtipný paradox. Moc mě baví hrát si s uměleckým dílem tak, jak mi jen autor*ka dovolí. Důležitá je rovnováha a respekt k dílu a také udržet hranici mezi kreativitou umělce*kyně a tou mou. Ráda se dívám na věci z různých uhlů a hledám jiné možnosti vyjádření, které dílo i umělce*kyni posunou zase dál. To platí i pro mou vydavatelskou činnost. Baví mě hledat nové cesty a postupy. A tak se s Untitled posunuji stále dál.

Zaměření Untitled vychází z mé vlastní vášně. Fotografické publikace miluju! Ona je to až obsese, když do toho spadneš. V České republice nejsou čistě fotografické publikace v pravém slova smyslu moc k vidění, není žádné knihkupectví, které by se na ně zaměřovalo, kde by si mohl zájemce nakoupit současné tituly evropských nebo asijských nezávislých nakladatelství. V ČR nikdo ani pořádně takové knihy nedělá nebo nevydává, když pominu ziny a autorské knihy fotografů a studentů, ale celosvětově jde o velký fenomén. Chtěla jsem vytvořit něco, z čeho bych byla sama jako zákaznice a sběratelka nadšená. Tak vznikla první kniha Evokativ, kterou jsem vydala při příležitosti stejnojmenné výstavy v Arles v roce 2019. Dostala jsem se s ní do shortlistu 10 nej knih Paris Photo Aperture Award, což představovalo ještě takový boost bonus, který mě hodně nakopl k další činnosti.

Nejdřív jde o dílo. To je většinou rychlý proces: Vidím něčí práci a vzruší mě. Doslova. Když mě něco zaujme, neustále na to myslím. Pak si napíšeme, zavoláme si, potkáme se… a je to! Pokud si sedneme, je to skvělé, pokud ne… což se ale většinou nestává. Když vás osloví fotka, podle mé zkušenosti si budete rozumět i s jejím autorem. V současné chvíli mám rozpracované projekty s několika umělci plus několik mých vlastních, na které, doufám, budu mít v budoucnu více času. Teď je to hodně o Libuši: Sklízíme, co jsme zasely před těmi sedmi lety od našeho seznámení.

Těch mám několik! Když zůstaneme v Čechách, určitě se vyplatí sledovat Jakuba Pavlíka, je skvělý! Fantastická je Karina Golisová, fotky Václava Tvarůžky mi nedají spát. Jsem nadšená, kam se česká a slovenská fotka v posledních letech posouvá.

Dle mého oblíbeného hesla Think big! jsou plány i ambice velké. Ale se mnou je to někdy taky tak, že mi stačí si něco jen představit, což mě uspokojí a jdu zase dál. Ráda bych se ale určitě věnovala různorodým projektům, které pracují také s videem či zvukem, jednodenním výstavním akcím, vydávání zinů, na kterých si vyzkouším různé přístupy k fotografii, práci s různými fotografy. Zajímá mě mladá fotka, mladí autoři. A veřejný prostor nejen v městské krajině. Untitled nemá hranice, může z něj vzniknout cokoli.

Když nad tou otázkou do hloubky přemýšlím, tak asi fakt, že jsem se rozhodla vydat svou vlastní cestou. V mnoha ohledech. Nelze zmínit jeden úspěch. Skutečné úspěchy podle mě tkví v malých věcech. Udělat mezinárodně úspěšnou výstavu, o které píšou světová média, je skvělé. To si asi nemusíme říkat. Ale vnitřně tě to akorát pudí k něčemu dalšímu, možná i většímu. Jenže jaký to má vlastně smysl? A přijde pak uspokojení, které ti zůstane?! Mně to tak bohužel nefunguje, chci pak víc a víc...