Co by tomu řekl soudruh tatínek? Jan Černý oživil Pelíšky pro generaci Z

Když jsem si s Janem Černým povídala koncem srpna letošního roku, jen pomalu dozníval úspěch jeho nástupové kolekce pro české olympioniky. Magazín Time zařadil jeho kolekci mezi ty nejzajímavější nástupovky, čímž se návrhář zapsal do všeobecného povědomí. Záplava rozhovorů a textů, jež o kolekci referovaly, se zdála nekonečná, ale Jan své „momentum“ držel do poslední chvíle pevně v rukou. Už tehdy zmínil, že pracuje na kolekci, kterou představí na podzim a završí jí svůj „český rok“.

Přehlídka Pelíšky 2.0 se nakonec konala 1. 12. během první adventní neděle a volba to nebyla náhodná. Dala totiž ještě lépe vyznít vánoční inspiraci, kterou se nestalo nic jiného než oblíbený český film Pelíšky. Černého „český“ rok nemohl mít lepší konec! Pelíšky pro mnohé představují esenci Vánoc, a to překvapivě nejen pro generaci X i pro boomery, ale i pro část generace Z. Vliv České televize a především typicky českého společného sledování pohádek (a rodinných filmů) se propsal i mezi mladší, kteří tak Pelíšky buď post-ironicky milují, nebo se vůči nim vymezují, ale lhostejné jim nejsou. Přece jen jde o tradici jejich dětství a k takové buď rádi a nostalgicky přilnete, nebo nad ní budete zvedat obočí. Podle malého průzkumu, který jsem si udělala na sociální síti X, se tu mísí obojí: „Myslím, že je úspěch Pelíšků tvořen kombinací faktu, že je dávají 24. 12. večer, a pak toho, že se Pelíšky dobře trefily do spousty rodinných stereotypů: mladej a blbej, dcera chodí za fešákem-hezounkem, synkovi se nelíbí dárek, strejda je divnej, soused debil, single učitelka atp.“ shrnul mi Jiří Chabera ze zahraniční redakce Českého rozhlasu. 

Záchvěvy nostalgie a drobnosti, které nás v našich (nejen generačních) odlišnostech spojují, prostupovaly i samotnou kolekci. Vytáhlí mladíci s kukučem filmového Eliena (častokrát včetně pořádných mániček) předvedli moderní twist obleků, typické Černého kabelky tentokrát s viditelným ozdobným prošíváním, efektivně pojaté shopperky, ručně pletené a na první pohled „chumlací“ svetry s logem v trendy barvách jako hnědá nebo Janova typická modrá, polo trika, kardigany nebo jednoduché kabáty dozdobené kamínky od Preciosy. Nechyběly ani šály – přehozy, mohutné a na první pohled teplé a pohodlné – a nová kapitola jeho oblíbených signature prestižek, k nimž Černý nyní přidal také mokasíny. 

Každý jeden předvedený kousek lze považovat za esenci základu šatníku současného městského člověka. Ráda bych řekla „muže“, ale Černého kolekce jsou skutečně genderless. A to až tak, že mi vlastně nakonec dost chybělo zastoupení žen na mole). Návrhář zároveň představuje to nejlepší a časem prověřené z pánské ležérní módy. Kdybyste jeho kolekci rozebrali na základní kusy dostanete skutečně onen pověstný „základ šatníku“: dobře střižené kalhoty, pláště, obleky, šortky, bundy – nadčasovost napříč generacemi. 

Jenže Černý všemu dává aktuální vibe a přidává navrch i skutečné showpieces jako třeba ručně korálkovaný top z krystalů Preciosa nebo oživení díky materiálům, jako je tekutý nylon. Nebojí se trendů, kterým právě teď lehký nádech nostalgického retra dominuje, tedy odstínů hnědé, pletenin nebo pokukování po módě sedmdesátých let. 

To vše se vcelku přirozeně propojilo s Černého inspirací Pelíšky, které se odehrávají koncem šedesátých let. Nejde ale o nostalgii, spíše o pohled mladého mileniála, který obléká generaci Z a s referencemi si hraje volně, což je vidět například u nově stylizovaného loga, jež připomíná typické odlévání olova. Jistě, na přehlídce nechyběl sníh, retro nábytek a koberce, Kodetův slavný citát o proletářích všech zemí ani dva módní kousky, jež film přímo citují, ale v celkovém vyznění není kolekce přehlídkou laciných gimmicků (kam by bunda posetá plastovými lžičkami nebo transparentní top s nápisem „prcat“ mohly patřit), ale sebevědomou sezonní linií, která má i přes lokální ukotvení globální prodejní potenciál. 

Jako první okénko adventního kalendáře byla show Jana Černého lahodným bonbonkem vyrobeným z kvalitních českých surovin se špetkou nostalgie, který se ovšem rozhodně neztratí ani na vánočních trzích v zahraničí a na konci dne bude možná publiku srozumitelnější než idealizovaná laskavá nostalgie Jana Hřebejka.