Je další fází sexuální pozitivity rozhodnutí nemít sex? A pokud ano, co je na tom špatného?

Výše uvedená situace byla jeden z mnoha okamžiků, kdy jsem přemýšlela, jestli přiznat, že jsem stále ještě panna. Nestála jsem totiž o lavinu otázek a odpovědí typu: Měla jsi někdy orální sex? Ano. Anální sex? Ne. Zažila jsi nějaké trauma? Pravděpodobně ano. Máš vůbec chuť mít sex? Ano. A nejsou tvá očekávání až moc vysoká? Možná. Děláš to snad kvůli víře? Ne!

Na podobné otázky (a mnoho dalších) jsem pravidelně odpovídala, dokud jsem ve svých jednačtyřiceti nepřišla o panenství. Ne, nečekala jsem na manželství, ale na oboustranně láskyplný vztah. A to byl důvod, proč jsem se svými nezadanými kamarádkami dlouho sdílela základní touhu — a sice po nedostupných mužích. Zkrátka jsem stále hledala, a odmítala dovolit, aby za mě ve slabou chvíli rozhodly hormony, alkohol, společenský tlak nebo snad strach z toho, že něco zmeškám (určitě znáte pojem FOMO). Mí vrstevníci moje jednání samozřejmě zpochybňovali a nechápali. Nezapadala jsem do škatulky s označením normální. „Sexuální revoluce ztížila ženám možnost říkat ne, protože se následně stávají terčem odsouzení,“ řekla mi před měsícem Jennifer Horton, sedmašedesátiletá lesbička, která dospívala v Coloradu během bouřlivé éry hippies. A co si myslíte vy? Sexuální pozitivismus ženám usnadnil, nebo naopak pořádně ztížil jít vlastní cestou?

Nejsem jediná, kdo se nad touto problematikou zamýšlí. V loňském článku pro The New York Times nazvaném „Proč sexuálně pozitivní feminismus vychází z módy“ novinářka Michelle Goldberg trefně uvedla, že „sexuálně pozitivní feminismus se stal příčinou utrpení, která měl ale paradoxně napravit“. I Christine Emba z Washington Post měla ve své nedávné eseji jasno: „Pouhý souhlas nestačí. Potřebujeme novou sexuální etiku!“ Je totiž přesvědčená o tom, že současné sexuální klima, v němž „se zdá, že mezi lidmi panuje shoda na tom, že sex je dobrý, a čím více ho máme, tím lépe,“ vedlo k filozofii, v níž souhlas, přináší zklamání. Christine Emba podotýká, že laskavost má být ve vztahu prioritou, nikoliv onen souhlas. A Michelle Goldberg míří ještě výš: „To, co se schovává za sexuální pozitivitu, je kultura masochismu převlečeného za hédonismus. Tak to dopadá, když osvobodíte sex, aniž byste napřed osvobodili ženy.“

Teoreticky to znamená, že sexuální pozitivní feminismus přinesl možnost rozhodnout se, kdy, kde a s kým mít bezpečný, příjemný a dobrovolný sex. Důraz je kladen na vědomé rozhodování — ať už jde o přísun vášně, nebo o čekání na určitou úroveň závazku. Namísto toho se ale ženám říká, že posílení postavení spočívá v akci, nikoliv v abstinenci. V moderním pojetí sex-pozitivního feminismu zbývá jen málo místa pro takzvaný vanilkový sex, tedy takové milování, jaké skutečně chcete. Existuje řada pojmů, které definují jedince, kteří byli dříve považováni za průměrné. Vezměme si například demisexuála — někoho, kdo necítí sexuální přitažlivost, pokud ho k druhému neváže citové pouto. Je na tom snad něco zvláštního? „Pokud si nedáme pozor, můžeme se lehce ocitnout v situaci, kdy jsme nuceni plnit standardy, které nám nejsou vlastní. To ovšem snižuje spojení s naším tělem, naše skutečné potřeby a naši sebeúctu,“ varuje Meag-gan O’Reilly, psycholožka, která přednáší na Stanfordově univerzitě.

„Mít kontrolu nad vlastní sexualitou, znamená vědět, kdy přesně chcete říct: Nestojím o to,“ tvrdí Justin Garcia, ředitel Kinseyho institutu. Podotýká však, že v posledních několika desetiletích lidé, jejichž sexuální pocity se zdály být trochu odlišné, než je považováno za normu, pociťovali obrovský nátlak. Byli nuceni naplňovat svoje vztahy sexem, nebo dokonce užívali hormony za účelem zvýšení libida. Dle článku v časopise Atlantic z roku 2018 stále více Američanů zůstává v raném věku sexuálně neaktivní. Údaje z Národního průzkumu rodinného růstu a Národního centra pro zdravotní statistiku ukazuje, že 25 % svobodných Američanek nemělo sexuálního partnera dva a více let, zatímco více než 10 % bylo bez partnera pět a více let.

V pětařiceti jsem pro The New York Times napsala esej s názvem „Má moje panenství trvanlivost?“ Vyvolal samozřejmě řadu hatů, ale přišlo mi také mnoho děkovných e-mailů od žen i mužů, kteří psali: „Je úleva vědět, že nejsem sám/a.“ Nedávno jsem několik z těchto lidí oslovila, abych zjistila, jak jsou na tom dnes. Jednou z řady žen byla čtyřicetiletá Amy Chauhan, která o své panenství přišla před třemi lety. Ačkoli se hlásí k sikhismu, dle svých slov na boží požehnání rozhodně nečekala. „Potřebovala jsem se jen cítit bezpečně. Věřit svému protějšku,“ prozradila. „Mít partnera, který ve vás vyvolává vzrušení a zároveň riziko, je skvělé, ale často to také není dlouhodobě udržitelné,“ myslí si Justin Garcia. Amy byla za své rozhodnutí kritizována. S muži, se kterými chodila, neměla problém mluvit o intimnostech, ale jakmile jim přiznala, že je ještě panna, pokaždé se zalekli. Její zkušenost potvrzují i výzkumy: Studie Kinseyho institutu z roku 2016 zjistila, že lidé, kteří se nemohou pochlubit  po dvacítce bohatými sexuálními zkušenostmi, čelí předsudkům. Potenciální partneři je zkrátka považují za divné. „V dřívějších desetiletích mělo panenství jistou ctnost. Nyní jde spíš o stigma,“ komentuje odborník z Kinseyho institutu.

Po třicítce si tedy Amy začala klást otázku, proč přitahuje partnery, u kterých nenachází pochopení. „Připadala jsem si jako mimozemšťan. Když jí bylo dvanáct, dostala první menstruaci, ale ta se vytratila, dokud na vysoké škole nezačala brát antikoncepci. „Cítila jsem se od podstatné části ženství velmi odtržená,“ říká. Roky terapie jí prý pomohly znovu se s vlastním tělem spojit. V den svých sedmatřicátých narozenin přišla o panenství. S mužem, s nímž se přátelila přes deset let. Dnes jsou manželé. „Mít se mnou sex nebyl jeho jediný cíl, hodnotu hledal v něčem úplně jiném,“ pochvaluje si Amy.

Čtyřiačtyřicetiletá Ali je další žena, s kterou jsem byla v kontaktu. Je stále panna a říká, že má k sexu nakročeno, ale skutečná soulož přijde až po svatbě. Její motivace? Křesťanská víra. „Je to rozhodnutí, které se neustále vyvíjelo tak, jak jsem se osobnostně vyvíjela já sama.“ Jenže strach z odsouzení ji nutí k tomu, že si přístup k sexu nechává pro sebe. „Nejsem žádná fanatička, myslím, že jsem dostatečně vyrovnaný člověk, který učinil obtížnou, avšak naplňující volbu.“ A když se jí přátelé zeptají, co když svatba nikdy nepřijde, Ali odpovídá: „Já se neřídím tím, co by bylo, kdyby. To by bylo proti mé víře.“ Ve svých třiceti si však Ali uvědomila, že její rozhodnutí může ovlivnit také její potenciální možnost mít děti. „Dostala jsem se do bodu, kdy jsem byla vlastně spokojená s tím, že nejsem matkou,“ přiznává. Těm, kteří jí říkají, že je nenormální, odpovídá, že její rozhodnutí bylo tou nejúžasnější věcí, kterou kdy udělala. 

Anah, která již oslavila třiatřicetiny, se začala pokoušet o milování se svým o dva roky mladším přítelem, když jí bylo dvaadvacet let. Byla vzrušená, neměla problém s orálním sexem, ale kdykoli se pokusili o vaginální sex, brzdily je její záchvaty paniky. Dokonce svého přítele jednoho dne vyzvala k tomu, aby jí baterkou prozkoumal vaginu — to proto, aby se ujistili, že je v pořádku. „Trápily mě velké obavy,“ vzpomíná. „Také jsem požádala svoji gynekoložku, jestli by mi nemohla vzít krev, aby se ukázalo, zda nemám rozhozené hormony. Ona však namítla, že jsem úplně v pořádku. Chlácholila mě, že sex klapne, když se uvolním a budu po tom opravdu toužit. Anah byla se svým přítelem sedm let, a nikdy společně pohlavní styk neuskutečnili. „Pořád jsem se bála, že udělám něco špatně, a on mě pak opustí,“ vysvětluje. Loni na podzim, když nezávazně chodila s klukem, se kterým se cítila skvěle, koitu schopná byla. „Ještě před několika lety jsem si myslela, že jsem vyvrhel. Teď si ale uvědomuji, že sex je pro každého jiný,“ říká.

Oslovila jsem také ženu, která mě před lety při sledování Sex ve městě nepřímo přiměla přehodnotit vlastní hodnoty. „Myslím, že jedna z nejhorších věcí pro ženy je, že se rozdělily na dva tábory. První z nich se jmenuje Jsem sex-pozitivní a jsem pro všechno, zatímco ten druhý hlásá: Jsem prudérní a šetřím si to pro manžela,“ prohlašuje Candace Bushnell, spisovatelka a žena, která stvořila postavu Carrie Bradshaw, a dodává: „Na ženy je vyvíjen obrovský tlak, aby si sex užívaly.“ Samotná Candace se netají tím, že si naplánovala první sex na své osmnácté narozeniny. A proběhl čistě v její režii. Po rozvodu pak žila dobrovolně pět let v celibátu. „Nechtěla jsem mít sex s někým, od koho mám velká očekávání, protože bych akorát riskovala, že budu zklamaná.“

A jak to dopadlo se mnou? V červenci 2019 jsem odletěla na Huahine, malinký ostrov ve Francouzské Polynésii, kde jsem se poprvé v životě pomilovala. Bylo mi jednačtyřicet, jemu o pět let více. Na tom, že jsem se ocitla tak daleko od reality a zvolila si, kdo, kdy a kde mě o panenství připraví, bylo něco úžasně posilujícího. Stalo se tak s mužem, kterému jsem plně důvěřovala. S mužem, který mě miloval. Prostě to dávalo celé smysl. Sexuální zmocnění spočívá ve svobodném rozhodnutí jednat, nebo zdržet se, nikoliv v tom, že žijeme tak, jak za nás někdo určil.