Exkluzivně: Rozhovor s Nicole Kidman

7.47 „Marti, dobré ráno. Máš platný cestovní pas?“

7.55 „Jaké jsi viděl filmy s Nicole Kidman?“

8.03 „A byl jsi někdy v Petrohradu?“

Tři zprávy od Andrey, šéfredaktorky Vogue; jedna srdeční zástava.

8.06 „A ne, není to dárek k narozeninám.“

Ale je.

Pozvání do Petrohradu prostě dárek je, ať už jedete pracovně nebo ne. Tím spíš, když je vaší misí zahájení výstavy Her Time, kterou Omega přibližuje vývoj dámských hodinek, a k tomu rozhovor s Nicole Kidman, dlouhodobou tváří značky.

Následující dva týdny ubíhají rychleji, než byste řekli boršč, a já sedím naproti herečce. Mám jen pár minut. Ještě jsem nepoložil ani první otázku a už si přeju mít více času…

Jednoduše bych chtěla mít víc času. Zkrátka žít mnohem déle. Nevím, co je přede mnou, ale modlím se za to, abych měla šanci vidět svá vnoučata. Moc bych si přála podílet se na jejich výchově. Z toho se mi chce pokaždé plakat. To je to největší, o co bych mohla žádat. Kdo ví, nad některými věcmi člověk nemá kontrolu, ale za tohle se modlím.

Čas je cenný. Pořád se snažíme všechno někam nacpat, protože jím nechceme plýtvat. Mám dvě holčičky, které chtějí všechen můj čas. Třeba v noci jsem byla na telefonu do čtvrté hodiny a řešila jsem školu, protože jedna je nastydlá. Také mám ale úžasného, fantastického partnera, který je jako otec velmi praktický. Je tam a drží dům pohromadě, zatímco jsem pryč. Jak stárnu, dochází mi, jak málo času zbývá a jak mnoho toho stále chci udělat. Včera jsem při západu slunce jsem se projížděla Petrohradem na lodi, což je jeden z nejkrásnějších způsobů, jak vidět město, a je mi líto, že jsem rodinu nevzala s sebou. Děti jsou ve škole, ale tohle je škola. Měla jsem je sem vzít. Musím se sem s nimi vrátit.

Za celou svou kariéru jsem v Rusku nebyla. Je to zvláštní, protože jsem navštívila už tolik míst. Tomuhle městu se nedostává dostatečné publicity vzhledem k tomu, jak nádherné je. Opravdu bych se sem ráda vrátila a viděla Ermitáž, zašla na operu a balet, za kulturou… Jsem Petrohradem naprosto okouzlena. Tím spíš, že jsem vyrůstala na ruské literatuře. Jen vidět třeba to, kde Dostojevskij napsal Zločin a trest… Ty knihy jsou důvodem, proč jsem se stala herečkou.

Vždy jsem chtěla dělat Višňový sad od Čechova. Snila jsem o tom. Jednou jsem se začala učit rusky kvůli filmu, který jsem natáčela, a tak jsem si říkala, že bych se ten jazyk mohla naučit a pak přijet do Ruska a hrát tu v divadle. Mám totiž za to, že zrovna v případě Čechova má mluvená ruština takovou dojemnost a hloubku, ale zároveň má Čechov svůj komický aspekt, umí být velmi, velmi vtipný. Je to něco, na co rozhodně nemám dost času, ale kdo ví, co bude v dalších třiceti letech… Slyšela jsem, že Karl Marx se naučil rusky v pětapadesáti. Nejsem si jistá, že je to pravda, ale připadá mi to inspirativní.

Má sestra získala titul v právničině v osmačtyřiceti letech. To je velká věc. Má šest dětí a chtěla udělat něco pro sebe, takže se přihlásila do on-line kurzu a pak navštěvovala univerzitu. Udělalo to na mě velký dojem. Jsou věci, které bych ráda studovala. Cítím se frustrovaná, když se zamyslím nad tím vším, co nestihnu přečíst a vidět a pochopit. Proto jsem přibrala také produkci. Je to osvěžující. Hlavně nabírat mladé lidi a vidět, jak přemýšlí a co cítí, rozšiřuje mi to obzory. Televize se nyní stává stejně důležitou jako film, protože k ní má přístup mnohem více lidí, a když odvádíte kvalitní práci, je úžasné, jak ji lidé sledují a milují po celém světě, jako se to stalo se Sedmilhářkami.

Byla jsem jako feministka vychována. Máma vždycky říkala, že když se mě někdo zeptá na feminismus, mám mu říct, ať ho nejdřív sám definuje. Na čem se všichni shodneme, je, že feminismus je o rovnosti. O rovných příležitostech, o zabránění násilí na ženách, o férovém zacházení, o ochraně. Není to o dominanci. Zatím se to bohužel k lepšímu moc nemění. Stále je před námi hodně práce.

Byla jsem díky ní formována literaturou a uznáván byl intelekt. Moji rodiče jsou akademici, takže pro ně bylo velmi důležité, abych měla dobré známky. Chodila jsem do školy, za níž se neplatilo, protože jsme neměli moc peněz. Táta se vypracoval z dělnické třídy. Máma ho podporovala. Vychovala dvě děti a pracovala, aby mohla zaplatit různé věci a on mohl studovat. V důsledku vychovala své dcery tak, aby mohly mít život, k němuž ona neměla přístup. Je to pro mě velmi citlivé téma. Za to jí budu navždy vděčná a vždy se jí to budu snažit vrátit.

Já si vlastně nejsem jistá, co to zahrnuje. Věřím nicméně, že každý by měl jít vlastní cestou. Pokud neuspěju, chci, aby to bylo kvůli mému rozhodnutí. A ne proto, že jsem něco udělala, abych potěšila někoho jiného. Vždy jsem říkala, že bych s věkem chtěla být odvážnější a smělejší. Ale v souladu s tím, co si myslím a čemu věřím.