Svět supermodelek: Když světla reflektorů nikdy nezhasnou

Se Cindy, Christy, Lindou a Naomi (jejich zvučná příjmení netřeba zmiňovat) jsme se sešli v průběhu dvou květnových dnů v manhattanském fotoateliéru na West Side, kde s nenuceným humorem a nelítostnou precizností předvedly, co umějí ze všeho nejlépe. Nebránily se oblékání ramenních vycpávek, titěrných pastelových kostýmků, úzkých kravat a špičatých lodiček, tedy věcí, které nemají absolutně nic společného s pohodlnými kašmírovými svetry a džínami, ve kterých do studia dorazily — a ještě se familiárně usmívaly u stojanů s klíčovými kousky sezony, které se naopak příliš neliší od kolekcí, které nosily před více než třiceti lety. Tehdy byly ale ještě puberťačky, co věci, které si mají vzít na sobě, příliš neřeší, teď je jim přes padesát — a mají to prakticky stejně (výjimkou jsou šaty Schiaparelli, do kterých se Christy během focení totálně zamilovala). 

Dokonce i ten nejpohodlnější basic look zahrnující džíny a tílko, které Matthieu Blazy navrhnul pro značku Bottega Veneta, je paradoxně z kůže. Jak tenhle komplet asi funguje při venčení psa? Co na tom záleží. Tohle jsou přece supermodelky a ty si dokážou osvojit jakýkoliv styling, k tomu si s lehkostí sobě vlastní střihnou hity Madonny nebo Cindy Lauper, geniálně nastaví proti světlu tak, aby jim za všech okolností lichotilo a ještě po celou dobu nenápadně koučují fotografa Rafaela Pavarottiho, naši vycházející hvězdu a vysvětlují mu, jak co nejlépe zachytit oblečení v pohybu.

Navíc stíhají kontrolovat monitory se záběry a jako „panovačné dámy“ (s tím termínem přišla Cindy) navrhují korekce. Třeba Naomi se nikdy nevzdává podpatků, ani když jsou její kolegyně bosy. Je to mistrovská lekce odhodlání. Ale jak zvláštní musí být hrát v epizodě vlastního života, která se vrací do minulosti! A ještě podivnější je strávit celý život prací na tom, abyste byli pro celý svět krásní, když jste od přírody přímo nádherní. Jakmile Edward Enninful (který je, mimochodem, všechny zná už desítky let), se zatajeným dechem odkazuje na epizodu seriálu Studio 30 Rock, v níž postava Tiny Fey randí s mužem (hraje ho Jon Hamm), který je tak krásný, že žije nevědomky zavřený v bublině plné zvláštního zacházení a privilegií, je to právě Cindy (která si z krásy udělala doslova vlastní značku), kdo se usměje a jako první pochopí pointu.

Tahle bublina je vskutku opojná. O tom, jak se nafoukla, a proč ani po více než třiceti letech stále nesplaskla, ostatně vypráví nový čtyřdílný dokument s názvem Supermodelky. Seriál, který má premiéru 20. září na Apple TV+., pro společnost Imagine Entertainment Briana Grazera a Rona Howarda režírovali Roger Ross Williams a Larissa Bills, vykresluje ve všeobecných i detailních obrysech obraz konce 80. až poloviny 90. let, tedy doby, kdy se vysoká móda změnila z koníčku pro ctižádostivé lovce oblečení na pilíř mainstreamové zábavy.

„Myslím, že jsem se ocitl ve správný čas na správném místě,“ říká  Brian Grazer se svým typickým nadhledem o projektu, v jehož hledáčku jsou všechny naše čtyři cover stars: Christy, Naomi, Cindy a Linda, tehdejší teenagerky, jejichž vzácná symbióza fotogenických rysů, rozeného sebevědomí, důvtipu, přirozeného stylu, zdravé zvídavosti a naprosto bezkonkurenční pracovní morálky náhle přehodila výhybku pro celý módní průmysl. A světla reflektorů nikdy nezhasla. Kromě tohoto seriálu, který jeho čtyři aktérky zároveň produkovaly (Christy: „Proč bychom neměly mít nějakou kontrolu nad svým vlastním příběhem?“), se připravují i další dokumentární filmy. Příští měsíc navíc vyjde v nakladatelství Phaidon kniha Lindy a fotografa Stevena Meisela, která odkryje zákulisí jejich spolupráce.

Looky, jaké kdy tyhle hvězdy vynesly a proslavily, dnes nosí největší jména generace Z; tváře top modelek až do současnosti na nás shlížejí z billboardů (Kim Jones, kreativní ředitel Fendi, o supermodelkách prohlásil: „Dejte je do kampaně — a vše se prodá“). Jinými slovy: supermodelky zůstávají fascinující. Další komentáře, které jejich mega úspěch a příběh vystihují, čtěte níže:

„Bylo to šílené. Nejsme přece Beatles,“ vzpomíná Linda na humbuk, který vypukl po vydání singlu George Michaela Freedom! (a s ním spojeným videoklipem z dílny režiséra Davida Finchera), včetně finální promenády na přehlídce Versace. „Přišly do branže z různých prostředí, jsou to normální holky,“ říká o supermodelkách režisér Roger Ross Williams, aby dodal, že jako provinční dívky „překonaly svět, do kterého vstoupily“. Byly najednou úplně všude — v nočních talk shows, v bulvárních sloupcích, kde se detailně rozebíraly jejich milostné aférky; na stěnách ložnic a kadeřnických salonů; v hlavách svých obdivovatelů.  „Byly jako takové módní Spice Girls,“ podotýká dnes slavný kadeřník Guido Palau, který se s Naomi poprvé setkal, když oba ve svých branžích začínali.

Michael Kors se zase nechal slyšet takto: „Vzpomínám si, jak Cindy poprvé dorazila na můj casting. Jsem typ návrháře, kterého vždycky potěší, když spatří aspoň nějaké křivky. V roce 1996 se ale ještě všechno drželo při zdi; modelky, které pózovaly pro módní časopisy, neuměly chodit. Ona ale byla úplně nová kapitola — velmi vyrovnaná, s vlastním stylem pohybu, prostě někdo, kdo nezamrznul ve starosvětském pařížském způsobu. Ostatní modelky se na Cindy jen podívaly — a hned jim bylo jasné, že tohle bude úplně nová éra.“

Když pozorujete záběry mladičké Naomi, jak během setkání modelek u kulatého stolu, které probíhala v rámci pořadu House of Style, hovoří o rasové diskriminaci v modelingu, jste zároveň nuceni zamyslet se nad variabilitou a množstvím fotek, které Linda vytvořila s ikonickým fotografem Meiselem; anebo když vezmete v potaz, jak rekordně rychle se Christy stala tváří značky Calvin Klein; případně jak se Cindy prostřednictvím MTV proměnila v hvězdu, a zároveň vyslankyní svého vlastního světa, tají se vám až dech. A i když měly všechny dostatek ostrovtipu, aby se vyjádřovaly k vážným tématům typu rasová diskriminace v modelingu, byly to pořád mladé holky. Garren, kadeřník, který Lindě poprvé přebarvil vlasy na platinovou blond, přidal do pléna tuhle historku: „Noc před natáčením klipu George Michaela jsme ji odbarvili. Když nastupovala do letadla, prohlásila: ‚Nevím, kdo jsem, ale přijdu na to, než přistaneme.‘“ Jak trefné.

Jejich aura dokázala, cokoliv, co se objevilo v jejich blízkosti, ještě oslnivější (pro veřejnost) a schůdnější (pro ně). „Vzniklo mezi námi sesterské pouto založené na vzájemné péči a loajalitě, což znamená, že kdykoliv si jedna z nás připadala na dně, ostatní ji automaticky podržely,“ prozradila Naomi. Jeden příklad za všechny? Byla to právě Christy, která přesvědčila Cindy, aby šla dvakrát přehlídku pro Marka Jacobse. Naomi zase dostala nabídku předvádět pro Michaela Korse teprve po tom, co za ni její kamarádky orodovaly a navrhovaly, aby zaskočila za modelku, která účast na přehlídce na poslední chvíli zrušila. Jejich vřelost se ale rozšířila i na další lidi z módního průmyslu…

Například Naomi, která má za sebou osobní zkušenost s odvykací kúrou, osobně přemluvila Marka Jacobse, aby nastoupil do léčebny. Ze závislosti se léčil také John Galliano, když ho Linda přiletěla navštívit. A když byla vdaná za francouzského modelingového agenta Géralda Marieho (který čelil řadě obvinění ze sexuálního zneužívání modelek, s nimiž se setkával, avšak veškerá obvinění nakonec popřel, navíc jsou dnes  ve Francii promlčená), zmínila se, že to byla Christy, kdo ji psychicky podporoval. „Celou dobu se mi snažila naznačit, že některé ty modelky nosí moje oblečení. A já se na ni za to ještě zlobila.“ Christy však na věc vzpomíná docela jinak: tvrdí, že neměla ve skutečnosti tušení, co Lindin manžel za jejími zády provádí, zato měla v živé paměti dobu, kdy jí její tehdejší přítel zahýbal — a právě Linda, které se v té době svěřila, ji postavila na nohy. Na konci toho dne se už obě smály. Z toho plyne ponaučení: muži se chovají ošklivě i k supermodelkám!

Rok 1992. Módním světem tehdy zahýbal objev drobné, zatraceně osobité a nesmírně stylové Kate Moss a spolu s ní i anti-glamour estetiky, která se následně promítala na fotografiích Corinne Day, Juergena Tellera i Davida Simse. Calvin Klein na tuto vlnu najel takřka okamžitě, což pro Christy znamenalo jednoznačnou volbu: „Ta střídmost byla osvěžující, více se shodovala s tím, kdo skutečně jsem.“ Zanedlouho jste na každém kroku mohli vidět zplihlé vlasy, mrzuté pózy a šaty z dílny Azzedine Alaïa; kostýmky z buklé nahradily flanelky a hedvábné šaty. Téhle módní revoluci se přizpůsobila nejlépe Naomi — prostě oblékla hedvábné pouzdrové šaty, pózovala pro Pradu a spolu s Kate vytvořila nerozlučnou dvojici. „Přežily jsme grunge!“ směje se Linda, která se před objektivem Davida Simse hladce proměnila v androgynní alter-ego sebe sama. („Linda byla jednou z těch holek, co zažily okouzlující éru, a pak se z ní stal tak trochu kluk v pánském obleku, který vyřezával iniciály na lavičce,“ vzpomíná Marc Jacobs.)

Zato Cindy nástup trendu chápala jako nevyhnutelný výkyv módního kyvadla: „Účesy už nemohly být vyšší a ramena širší,“ komentuje zlomovou dobu a přitom si stojí za svým, že nevidí nic pozitivního na tom, když médii kolují fotky, na kterých vypadáte jako zombie po propařené noci. Ve skutečném životě ji nový směr ale přece jen trochu ovlivnil: důkazem jsou zelené šaty s třešněmi z grunge kolekce Marka Jacobse/Perry Ellis, které oblékla na zápas póla v jižní Francii, kam ji a jejího tehdejšího manžela Richarda Gera pozvala královna Alžběta.

Designérka Anna Sui na dobu pro změnu vzpomíná takto: „Když jsme chodili na večeře, holky byly od hlavy až k patě oblečené ve Versace a Chanel, dokonale sladěné. Jenže pak přišlo léto, kdy najednou každá toužila vyrazit na bleší trh, aby si pořídila k džínám vintage top, jako má Naomi. Už nešlo o to nosit mámino drahé oblečení. Chodily s klukama z alternativních kapel. Díky této změně jsem rozjela kariéru.“

A pak je tu téma #MeToo, které se v posledních deseti letech vznáší nejen nad módním průmyslem. Jenže v tomto dokumentárním seriálu společnosti Apple zmínky o Bruci Weberovi či zesnulém Patricku Demarchelierovi, klíčovým spolupracovníkům našich supermodelek, kteří byli obviněni ze sexuálního zneužívání (avšak veškerá obvinění odmítli), zcela chybí. Jak Christy, tak ani Cindy o žádné negativní zkušenosti z branže nemluví. „Upřímně řečeno, myslím, že šlo o štěstí. Měla jsem pocit, že se moje kariéra nastartovala rychle, takže na mě možná koukalo víc lidí, a tím pádem jim jisté věci nemohly procházet. Zároveň si ani nemyslím, že by to bylo tím. Predátor přece vždy zůstane predátorem,“ myslí si Christy.

Cindy nabízí hned dvě teorie. První je, že do New Yorku přijela z Chicaga v relativně vysokém věku — dvaceti let, takže, podle svých slov, byla už tak trochu veteránkou. Druhou teorií si také protiřečí: že její vlastní provinční nejistota pracovala v její prospěch, a to ve chvíli, když přistála v Evropě. „Když mě někdo pozval na večírek na něčí jachtě, říkala jsem si: ‚Co se vůbec nosí na jachtě? Jakou vidličkou se jí dezert?‘ Takže jsem tam jednoduše nešla. A ano, pravděpodobně jsem přišla o některé báječné příležitosti, ale pravděpodobně jsem se také vyhnula i těm méně báječným.“

Naomi žila od svých šestnácti v Paříži s Azzedinem Alaïou, který o ni až do své smrti v roce 2017 otcovsky pečoval. „Ten muž mě před mnohým ochránil.“ Jak sama říká, hranice osobní zóny u ní někdo překročil  jednou jedinkrát. Tehdy se vrátila domů a řekla to okamžitě Azzedinovi. On nato někam zavolal, a ta věc se už nikdy neopakovala. „Pocházím ze silného rodu černošek, jamajských žen. Kdykoliv jsem cítila, že je něco špatně, ozvala jsem se. Nebála jsem se mluvit,“ říká Naomi.

A pak je tu Linda, jejíž šest let trvající traumatický vztah s Géraldem Mariem skončil, když v sedmadvaceti odletěla domů do Kanady, aby svému katolicky smýšlejícímu otci oznámila, že se její manželství právě rozpadlo. „Že se rozvádím, mu řekla místo mě matka,“ vzpomíná Linda. „A on na to: ‚Toho parchanta jsem nikdy neměl rád.‘ A odešel. Slyšela jsem jen, jak se za ním zabouchla vrata od garáže.“ Ze vztahu s Géraldem jí zbyly jen výčitky. „Celou dobu jsem si myslela: ‚Jsem Linda Evangelista. Vydělávám dost peněz. Myslím, že jsem hezká. Umím vařit. A dobře vychovávám naše dítě. A jsem mu oddaná. V žádném případě by mě nepodvedl. Byla jsem tak naivní.‘“

Pro ženy, jejichž profesní život kdysi určovalo cetsování nadzvukovými letadly, platí za všech okolností supermanky. Christy i Cindy mají za sebou manželství s dětmi, psy a vším, co obnáší rodinný život. Což je v dnešní době pozoruhodný úspěch pro kohokoliv, a obzvlášť pro ženy, které od mládí nosí na bedrech pomyslnou tíhu obrovské slávy. Jak najít v partnerství místo pro tolik energie? Christy, která se v roce 2003 provdala za herce a režiséra Edwarda Burnse, si kvůli tomu občas zažila několik trapných chvilek ticha. „Když jsme se seznámili, nechtěla jsem o ničem mluvit,“ vzpomíná. Z modelingu se navíc na nějaký čas stáhla, kvůli studiu na newyorské univerzitě. „Prostě jsem si říkala, že ze mě bude díky titulu nový člověk. A on přitom sypal z rukávu průpovídky typu: ‚Jako asistent jsem vydělával osmnáct tisíc dolarů ročně, a ty jsi létala v Concordu.‘ Občas mi to bylo fakt nepříjemné.“ Edward Burns je toho názoru, že jejich děti — Grace, studentka newyorské univerzity a modelka, a Finn, středoškolák — ocení, když uvidí, jaký život vedla jejich matka v dobách své největší slávy. Pro Christy to ale bude znamenat další chvíle trapného ticha. Vybavuje si, jak si její potomci občas stěžují: „Jak to, že já nemůžu vyrazit večer ven? Když ti bylo šestnáct, poflakovala ses venku do čtyř ráno!“

Zato dceři Naomi jsou teprve dva roky, ale už teď má slušně orazítkovaný pas. Spolu se svojí matkou totiž cestuje po světě pod hlavičkou Emerge, iniciativy, která vznikla s cílem poskytování podpory, mentoringu a příležitosti mladým tvůrcům v Africe, na Blízkém východě, v Jižní Americe a Indii. „Byla v Africe a na Blízkém východě. Není to snadné, plánování cest s ní vyžaduje více organizace, ale to se brzy změní, protože nastoupí do školky,“ komentuje své cestování s dcerou Naomi, která ale není matkou jen jednoho dítěte. Koncem června tohoto roku nadělila své dceři sourozence: „Welcome baby boy,“ napsala na Instagramu k fotografii nového přírůstku.

Linda a její dospívající syn Augie zase sdílejí vášeň pro kolektivní sporty. Kdysi, když Linda ještě pracovala, jí volávali z Madison Square Garden a nabízeli VIP místa na tribuně. „Ale pak to najednou utichlo,“ říká a pokračuje: „Sejde z očí, sejde z mysli. Teď si kupujeme lístky a sedíme společně s ostatními fanoušky, což nám jedině vyhovuje. Chtěla jsem pro své dítě normální výchovu.“ Augie by přitom podle všeho občasnou protekci bral: „Myslíš, že kdyby tě poznali, museli bychom stát v téhle frontě?“ ptá se syn své matky. „Co je špatného na tom stát ve frontě?“ odpovídá mu Linda, která svoji potřebu žít normální život dokládá i další historkou: „Před pár týdny jsme šli do Chanelu pro dárek a čekali jsme půl hodiny, než jsme se dostali dovnitř. Zeptal se mě, jestli nemůžu někomu zavolat, abychom nemuseli čekat. Já ale trvala na tom, že si frontu vystojíme. Nechci mít rozmazlené dítě.“ Jen pro vysvětlení: Otcem Augiho je francouzský podnikatel François-Henri Pinault, nevlastní matka zase Salma Hayek. Dá se přitom předpokládat, že ani jeden z nich ve frontě stát nemusí, ale i tak žijí normální životy. „Na Den díkůvzdání jsem byla nemocná. A Salma nelenila, nasedla s dcerou do letadla, přiletěla sem a udělala večeři. Ještě před tím se mě zeptala, co bych si přála — a já jí odpověděla velmi komplikovaně. Chtěla jsem její vyhlášené mexické kuře s lanýžovými bramborami. Salma nakonec strávila celý den v kuchyni a sama pro nás uvařila. Bez pomoci. Děti se objevily až ke konci. Udělala hostinu — výborné, nádherné jídlo.“

Cindy Crawford strávila pandemii v džínách (Paige a YSL) a halence, nikdy ne v teplácích, a produktivně se učila, jak se odnaučit produktivitě. Dostala se jí totiž do rukou kniha Victorie Song s názvem Bending Reality: How to Make the Impossible Probable a její autorku si rovnou najala jako koučku. Jelikož Cindy žije v Malibu (v domě, který si s manželem Randem Gerberem postavili před téměř dvaceti lety, když se rozhodli posílat své děti do státní školy), neměla kam odletět, neměla na dosah vrcholy, které by mohla zdolat, a tak na ni dolehl pocit, že se konečně může věnovat pravidelným sezením a domácím úkolům (například kreslení levou rukou), které by odhalily její nevyužitý potenciál. Poslední tři desetiletí strávila podnikáním a zakládáním společností v oblasti beauty a domácích potřeb a zároveň udržovala vztahy s klíčovými partnery jako Omega nebo Pepsi. Jejím posláním bylo ukázat světu, jak zpeněžit vlastní bublinu slávy, a ještě si zachovat dostatečný pocit soukromí, na rozdíl od svých sousedů v Calabasas. Cindyina životní situace se přizpůsobuje nové kapitole: je ženou okouzlujícího a úspěšného byznysmena (v roce 2017 spolu s Georgem Clooneym prodal za miliardu dolarů společnost vyrábějící tequilu, pozn. redakce) a jejich dcera Kaia Gerber kráčí v matčiných šlépějích, protože už nějakou dobu platí za hvězdu módního průmyslu.

Christy Burns prochází v Chelsea výstavou pojmenovanou Avedon 100 a hledá fotografii, kterou vybrala. Trvá na tom, že většina lidí v jejím životě ji teď zná jen pod jejím manželským příjmením, a ona tomu tak dává přednost, protože ji baví „být na začátku abecedy má své výhody, třeba když čekáte na vyšetření prsou a oni vás zavolají mezi prvními,“ tvrdí a naráží na obří fotku, na níž má místo židle osedlaného nahého, svalnatého modela, snímek, který Richard Avedon tvořil pro kampaň Versace. „Všechny zkoušky a přípravy na ty reklamy jsme dělali v Avedonově bytě nahoře nad studiem. Chodila jsem tam každý den. Bylo to jako ve škole. Dokonce mě nutil chodit na hodiny zpěvu.“ Společný zážitek mimo práci? Ano: Jeden večer se s legendárním Avedonem šla podívat na Madonnin broadwayský debut ve hře Davida Mameta Speed-the-Plow. „Jinak si myslím, že jsem ho nikdy neviděla venku mimo studio.“

Christy nějakou chvíli trvá, než objeví fotku, kterou si vybrala: (Je to Avedonův portrét právničky Florynce Kennedy, pořízený v roce 1969, kdy se Christy narodila). „Je těžké uvěřit, že boj za rovnoprávnost pro všechny jsme ještě nevyhráli,“ povzdechne si při pohledu na fotku. Christy, která dohlíží na newyorskou neziskovou a advokační skupinu Every Mother Counts, zaměřenou na zlepšování zdravotní péče o matky po celém světě, si fotografii vybrala v době po zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ve věci Roe versus Wade. Jako jedna z mála účastnic výstavy si nevybrala svůj vlastní snímek. „Pro mě je anonymita obecně hrozně nedoceněná,“ tvrdí Christy. „Ráda splývám s okolím, nechci přitahovat pozornost.“

Cestou z galerie se zastaví u fotky Dovimy se slony z roku 1955. „S Dovimou jsem se seznámila na večeři, kterou pořádali Fordovi v New Yorku; zastupovala ji agentura Ford. Bylo jí tehdy asi šedesát a pracovala v pizzerii v Sarasotě na Floridě nebo možná ve Fort Lauderdale. Napsala mi dopis, který se mi bohužel nepodařilo najít. Byla první, kdo mi řekl: ‚Musíš si všechno schovávat.’  Ze všech věcí, které jsem si chtěla schovat, jsem zrovna tenhle dopis někde ztratila, nemůžu ho najít,‘“ vzpomíná Christy na předchůdkyni supermodelek, která zemřela v roce 1990.

S výjimkou pandemie, kterou s Augiem strávili v Kanadě v rodinném domě, žila Linda posledních dvacet let v New Yorku velmi poklidným životem. O jejím odchodu z veřejného života se napsalo spoustu článků. Dlouho se například potýkala s depresemi, zejména po těhotenství, které v roce 1999 skončilo porodem mrtvého dítěte. Vedle toho se vyrovnávala s problémy svého syna, který vinou geneticky dané poruchy nemohl žvýkat. „Musela jsem mu dělat jen kaše, což znamenalo, že jsem musela být neustále s ním. Šlo o těžké a osamělé období. Když jsem vyrůstala, mým snem, kromě toho, že se stanu modelkou, bylo mít rodinu a pořádně si popovídat u stolu a krásně se najíst. Můj otec nás nenechal u stolu mluvit; celý den pracoval v továrně General Motors, takže když dorazil domů, vyžadoval od nás ticho. Jsem svobodná matka s dítětem, a to je vlastně vše, co potřebujete, abyste tvořili rodinu, minimálně dva lidé,“ líčí a pokračuje popis boje s poruchou svého syna: „Nevěděla jsem, co cítí. Když jsem mu dala sýrové krekry, bála jsem se, aby se jimi nezadusil.“ V telefonu dodnes střeží video, na kterém její tříletý Augie jí první cereálie. Linda a Augie si nakonec zvykli na rutinu složenou z doprovázení a vyzvedávání ze školy. Byla jen Augieho máma. Pořádala okázalé   večírky pro své kamarádky, a zároveň nějakým způsobem dokázala vytvořit pro svého drahého syna maličký svět plný veselí.

Její život se změnil někdy v roce 2016, kdy po sedmi absolvovaných procedurách na přístroji CoolSculpting utrpěla podle svých slov značné znetvoření na čelisti, zádech, břiše a stehnech (soudní spor s tvůrcem CoolSculptingu — společností Zeltiq Aesthetics — ale loni urovnala). CoolSculpting je neinvazivní zákrok, který má zmrazit tukové buňky; Linda na něj narazila v ordinaci svého dermatologa. Při vzácném vedlejším účinku zvaném paradoxní tuková hyperplazie (PAH) hrozí, že pacientovi v postižených oblastech naroste tvrdá tuková tkáň, což může vést k otokům a útvarům, které mohou být trvalé. Večer před tím, než se zpráva o tom, co se jí stalo, objevila v článku časopisu People, poslala e-mail svým kamarádkám, včetně Cindy, Christy a Naomi. Nikdo tehdy netušil, čím si procházela. „Už jsem s tím nemohla žít,“ vybavuje si Linda.

Další výzvy přinesla Lindě pandemie. Dodnes ji trápí zdravotní problémy, kvůli kterým má oslabenou imunitu. Nedávno se s Augiem přestěhovali do moderního věžáku, kde se její germofobie (chorobný strach z bakterií, poznámka redakce), která souvisí s obsedantně kompulzivní poruchou, v ideálním případě, zmírní. „Proč dezinfikuješ kliky, když je používáš jen ty?“ ptá se jí často Augie.

„Nebojím se stárnutí a vrásek. Stárnutí nás dostane tam, kde chceme být, a to je pro mě dlouhý život,“ říká Linda, žena, která se s existencí v bublině, kde se od žen očekává vyhlazená pleť, potýkala příliš dlouho. „Kevyn Aucoin se strašně bál vrásek, a nikdy je neměl. Já vrásky chci, ale nechávám si píchat botox do čela, takže jsem pokrytec, ale chci zestárnout. Chci se dívat, jak z mého syna vyroste skvělý, mladý muž. Chci tu pro něj být co nejdelší dobu.“

Jediná Naomi se dodnes prochází po přehlídkových molech, s dechberoucí profesionální vervou. „Pořád miluju tuhle práci,“ říká.

„Stále cítím ten strach. Jsem jako chodící plátno a podřizuju se návrhářově vizi.“ (Anna Sui o ní, mimochodem, prohlásila: „Naomi je ve svém živlu, pro slávu se narodila.“)

V roce 2001 byla britským bulvárem vyfotografována při odchodu ze setkání anonymních alkoholiků Londýně. „Měla jsem pocit, že se musím stydět,“ říká. „Nebylo to tak, že bych se skrývala, ale je to něco, o čem člověk mluví až ve chvíli, kdy je připraven.“ Bojovala u soudu za lepší ochranu soukromí — a nakonec vyhrála, což znamenalo velké vítězství, které ve Spojeném království vytvořilo precedens pro to, co se smí a nesmí zveřejňovat. Michael Kors, který ví něco o nárocích, které nese sláva, říká: „Je to spousta pozornosti a člověk musí být opravdu silný na to, aby vše ustál. Když vidím, jak neustále pracuje, považuji to za neuvěřitelný triumf.“

V těchto dnech má před sebou Naomi další nelehký úkol: jejím cílem je přivést mladé tvůrce z rozvíjejících se trhů Afriky, Blízkého východu, Jižní Ameriky a Indie —  na hlavní módní scénu. Dát jim prostřednictvím svých kontaktů ve světě příležitost, zviditelnit je. Činí tak jednak skrze svoji spolupráci se společností Emerge, která vznikla v roce 2022, a také z pozice zvláštní poradkyně mediální společnosti Gamma, jež pracuje především s hudebními umělci. „Svět se změnil. Neexistují žádné hranice. Všichni by měli dostat šanci.“

O obavách týkajících se lidských práv, které podbarvují diskuze o některých zemích, s nimiž spolupracuje, Naomi říká, že se všude, kde pracuje, včetně Saúdské Arábie, setkala s lidmi všech pohlaví a že jednoduše řečeno: „móda nediskriminuje“. Když Chanel v prosinci 2022 odhaloval kolekci Métiers d'Art v Senegalu (první módní přehlídka, kterou jakýkoliv evropský dům představil v subsaharské Africe), Naomi odletěla s Edwardem Enninfulem přímo z předávání British Fashion Awards. „Šlo o historický okamžik.“

Naomi velmi ráda mluví o takových momentech, které mění paradigma, jako byl nedávný Pharrelův debut pro Louis Vuitton, nebo rozmanité obsazení přehlídky Valentino spring couture 2019, kterou sama se slzami v očích uzavírala. „Když jsem se otočila a viděla všechny ty nádherné ženy, nedokázala jsem udržet slzy, jak byly krásné!“ Jakmile je na ni vyvíjen nátlak, promluví o diskriminaci, které jako černoška v převážně bělošském průmyslu čelila: „Proč jsem dělala stejnou práci jako moji kolegové, a musela brát méně peněz? Proč jsem vystupovala v talk show, ale nikdy nedostala nabídku na reklamu?“

Většinou však mluví o vzdělání, kterého se jí dostalo od velkorysé a nadané party mentorů, jako byl: Ralph Lauren, který ji obsadil do svých přehlídek a kampaní („V té době jsem nevěděla, jak silné prohlášení to je.“); Alaïa („Každý den mi chybí můj tatínek.“), kterého sledovala, jak ručně vytváří své vlastní vzory; Gianni Versace, který rád viděl Naomi vintage šatech, jež objevil při svých cestách po světě spolu s kolegyní Annou Sui, a řekl: „Uchvátilo tě Španělsko? Pojďme udělat šaty na flamenco!“

„Měla jsme neskutečné štěstí, že jsem mohla pracovat s neuvěřitelnými tvůrci, kteří se zajímali o můj názor, i když jsem byla ještě příliš mladá na to, abych nějaký vůbec měla. Nikdy jsem se nenudila. Bylo to opravdu požehnání.“ 

Photographer: @rafaelpavarotti_
Writer: Sally Singer
Fashion Editor: Edward Enninful
Hair: Eugene Souleiman
Makeup: Stephane Marais 
Manicurist: @megumiyamamotonyc
Makeup (Naomi Campbell): Adam Fleischhauer
Naomi hair: @shaniwigs
Naomi Manicure: @candiceidehen