Jaký bude svět bez Karla Lagerfelda?

V Paříži nepřetržitě přistávala soukromá letadla ze všech koutů zeměkoule, na tuto přehlídku Chanel bylo těžší se dostat než na jakoukoliv jinou. Ode dne, kdy se svět dověděl o Karlově smrti, ve všech buticích nepřestaly zvonit telefony a úkolem číslo jedna bylo co nejkulantněji vysvětlit významným zákazníkům, že Grand Palais je sice velký, ale nedá se nafouknout jako míč. A že si nejsou všichni klienti rovni, protože jsou i rovnější. 

Kolovalo i mnoho různých šumů, předpovědí a zaručených informací, jak bude legendární show vypadat a co se chystá. Můj soukromý odhad se potvrdil, když namísto velkých gest a zbytečných teatrálností byla velikému Karlovi po odeznění zvonkohry věnována důstojná minuta ticha, kdy měl každý možnost se na chvilku zamyslet. Nad pomíjivostí nejen jeho, nýbrž i tou vlastní a vlastně všech, které člověk ve svém životě má a miluje. A taky nad tím, že navzdory tomu všemu pár vyvolených umí zanechat trvalou stopu, odkaz a především - změnit svět.

V čem spočívala Lagerfeldova síla? Zajisté to byl talentem nesmírně obdařený muž. Byl neskutečně zvědavý, čímž neustále prohluboval své znalosti a dovednosti. Byl komplexní osobností renesančního typu, jehož tvorba nebyla ohraničena a definována konkrétní dobou či trendy. Právě proto i patnáct let staré sako Chanel vypadá stále aktuálně a to je také důvod, proč bude (dovolím jsi opět předpovědět) inspirací pro dalších x generací.

Především však byl absolutně autentický a to je něco, co není možné napodobit. Měl kouzlo, které mají jen lidé bezvýhradně smíření (v tom nejlepším slova smyslu) se sebou, světem i bohem. Lidé, kteří, jak sám často říkal, jsou nekompromisně upřimní k sobě i druhým. Proto je Karl Lagerfeld nenahraditelný. Je to zkrátka nemožné. Domnívat se, že jeho tvorba bude pokračovat dál pod taktovkou Virginie Viard, by bylo zcela naivní. Nikdo totiž nemyslí a netvoří jako on sám, při vší úctě k jeho letitému, nesporně šikovnému a sehranému týmu. A co víc, neřeší to problém. Chanel se musí vyvíjet dál, nemůže zůstat beze změn, zakonzervován v Lagerfeldově časové kapsli, on sám jako vizionář neustále posouvající své vlastní hranice by si to s největší pravděpodobností ani nepřál.

Chanel klientela je už dnes rozdělená na dva tábory a i móda všeobecně má dva paralelně existující světy. Jeden, přísně uzavřený, je těch, co ji tvoří, insiderů a opravdových znalců. A ti druzí do něj chtějí zoufale patřit, ale často se jim to nikdy nepodaří. První jdou do hloubky a po širších souvislostech, ti druzí se nedostanou dál než k plným skříním a dalším lajkům na Instagramu. Chanel berou jako vstup do tajné společnosti, paradoxně proto jim však nebývá garantován. Tady totiž platí zvláštní pravidla a s těmi se jen těžko hýbe. Lagerfeld vedl značku téměř 40 let a dnes je nad slunce jasné, že její kultovní status by nikdy nemohl vzejít z postojů a preferencí klientů dneška. 

Každá velká módní značka je existenčně závislá především na své loajální klientele. Vidíme, co se děje, když je opomíjena ve snaze otevřít peněženky mileniálům. Smysly dnešního mladého publika mají tendenci nasytit se extrémně rychle, jejich přízeň je omezená a nestálá, nicméně škody, které chybné směrování brand identity umí napáchat, je často nemožné napravit. Síla Chanelu pramení do určité míry právě z velice specifické rodinné atmosféry, která se budovala dekády, dědila z generace na generaci a která fungovala jako exkluzivní klub, kde se členství odvíjelo právě a jedině od věrnosti a jakési osobní stylové chanelovské evoluce každého klienta.

Přehlídka In The Snow nebyla jen poslední autorskou Karla Lagerfelda, nebyla ani pouhou symbolickou rozlučkou, byl to především milník v historii současné módy. Co udělá Chanel právě teď, do velké míry ovlivní celý fashion svět, bude to totiž signál, který má potenciál dramaticky zamíchat karty v byznysu, jenž prochází vážnou krizí. Nechme se tedy překvapit. Tak či onak, jedno je úplně jisté. Když na úplný závěr přehlídky zazněla Bowieho píseň Heroes, i Naomi Campbell, která celou přehlídku přeseděla naproti mně s kamenným výrazem sochy, začala do rytmu písně kývat hlavou, jako by se vším souhlasila. 

A tehdy, v těch zvláštních momentech umocněných kvantem přítomných lidí a unikátní atmosférou, se dělo něco neopakovatelného. Stovky různých černých slunečních brýlí, převážně z dílny Chanel, ukrývaly jednu a tu samou věc: tiché a soukromé slzy.