Z domova ho vyhnal diktátor, jehož vnučce ušil svatební šaty. Osud Cristóbala Balenciagy byl plný paradoxů. Vystihne je připravovaný seriál všechny?

Jeho matka, Martina Eizaguirre Embil, byla krejčová a on z podstaty své velmi introvertní povahy přilnul k metodice její práce jako k terapii. Učenlivost mu otevírala ty dveře, u kterých by jiní museli dlouho čekat. Po učňovské stáži přijal ještě jako nezletilý práci v pařížském obchodním domě Les Grands Magasins du Louvre, a to v oddělení dámského oblečení. Nebyla to kdovíjak výsostná práce, i zde měl ale šanci se něčemu přiučit. Vnímal manýry bohatých, jejich přání a způsoby. A hlavně: poznával město, do něhož jednou přicestuje natrvalo. Nabýval dojmu, že ve Francii by mohl uspět, a tak se snažil zdokonalit i ve zdejším jazyce. Nakonec ale roku 1917 otevřel svůj úplně první butik ve Španělsku nedaleko rodné vesnice v turistickém letovisku San Sebastian. Nedlouho poté jej začaly navštěvovat aristokratky z celého Španělska včetně členek královské rodiny.

A tak když se část španělského dvora ze strachu z diktátora Franca přesunula na druhou stranu Pyrenejí, šel Balenciaga taky. Nebylo to rozhodnutí niterné, ale pragmatické. Navíc byl mladý Balenciaga údajně poprvé v životě skutečně zamilovaný. Mladý francouzsko-polský šlechtic Wladzio Jaworowski d'Attainville nejen dobře vypadal, ale byl i dobře situovaný. Do sebe uzavřený tvůrce údajně poprvé poznal vášeň. Wladzio návrháře založil a stal se finančním operátorem jeho vznikajícího maison. V exilu Balenciaga nepodléhal přílišnému sentimentu. Sice během prvních let po přesídlení do Paříže inklinoval ke střihu toreadorských bolerek, ale jen jako k formě, ne k tvůrčí výpovědi. Z oněch modelů je totiž cítit chladná fascinace estetikou, nikoli kulturním kontextem daného oděvu. 

V jednom z mála rozhovorů poskytl dokonce přiznal, že se jeho klientkou v Paříži nakonec stala i sama Francova manželka. Z domoviny ho vyhnala španělská občanská válka, která změnila tvář doposud konzervativní země. On ale nakonec oblékal ženu diktátora, který k oné válce výrazně přispěl. Pro Francovu vnučku dokonce ušil svatební šaty, a to dokonce i po roce 1968, kdy svůj pařížský salon nadobro zavřel a zařekl se, že s navrhováním končí. 

Cristóbal Balenciaga jednoduše následoval svůj talent. Jako by se zrodil jen v podobě nějaké schránky, která měla tuto neopakovatelnou výjimečnost ochraňovat. Žádné přehnané postoje. Jen jednou se vzepřel: Tehdejšímu řediteli Chambre Syndicale de Haute Couture, Lucienu Lelongovi, odmítl členství v prestižním spolku, protože věděl, že Lelong opájel Hiltera představou, že se haute couture jednoho dne přesune do Berlína.

„Někdo tvrdí, že byl vysoký, jiní zase, že spíš malý, tělnatý či spíše vyzáblý. Pro některé to byl člověk velmi okouzlující a pro jiné velmi rezervovaný. Prý prchal před hledáčky fotografů, a dokonce měl i úmluvu s pouličním prodavačem novin, že ve chvíli, kdy nebude nikdo slídit kolem s objektivem, na něj zamává prachovkou, aby mohl diskrétně opustit dům. Taky se nikdy po své přehlídce nechodil klanět a bývalý vydavatel Woman´s Wear Daily´s John B. Fairchild ho nazval takovým divným káčetem,“ dokládá neurčitost jeho postavy francouzská novinářka Mary Blume ve své knize The Master of Us All: Balenciaga, His Workrooms, His World. Jediné, co se v exilu u Balenciagy změnilo, bylo jeho samotářství. Zesílilo obzvláště po smrti d'Attainvilleho, kdy vydal kolekci sestávající se pouze z černých looků. Prý teprve od té doby se díváme na černou coby na elegantní barvu. Přestože během svého života získal věhlas nejen v celé Evropě, zemřel osamocen. 

Ve válečném světě ale často pocity euforie střídala letargie či zděšení. Ničí život nebyl jednoduchý nebo snadný. Ten Balenciagův nebyl výjimkou. V lednu příštího roku bude mít na streamovací platformě Disney+ premiéru seriál, který bude mapovat vzestup slavného návrháře.