Jak je to doopravdy s Jarda Praha?

Hudba údajně otřásala halou. Casting procházel laserovým osvětlením (což je dokonce proti hygienickým pravidlům Evropské unie) a ta „móda“? Byl to prý zážitek. Jarda Praha zkrátka zatřásl Prahou.

A já tam nebyl. Příležitost odejít 24. 11. z pražského Výstaviště s ještě větším tinitusem, než jaký jsem kdy zažil, jsem promeškal. „Pravidla byla porušena!“ jakoby křičely profily na sociálních sítích. Ale kdo čekal jejich dodržování? Teď je ale fér napsat, že nikdo ani nečekal parafrázi na současnou Balenciagu. 

Už při pohledu na první instagramové výstupy jsem zatínal zuby. Pozvánka na přehlídku sice mnohé napovídala, ale zcela doslovné reference vyrážely dech. Nevím tedy přesně, o co jsem přišel. 

Ještě ten večer mi cinkají zprávy rozhořčených kolegů. Touhle drzostí se zdají být dotčeni. Zatím se snažím nic nehodnotit, jen sbírat další reakce. V neděli, jen dva dny po přehlídce, získávám na jedné z Vogue produkcí další. Tomáš Němec to miluje. Celá Umprumka to miluje. 

A tak, jak sílí sympatie, eskaluje i rozhořčení, když se všichni přesvědčují, že TO napíšu a že TO určitě napíšu správně a že UŽ na ně někdo musí ukázat prstem. Tak jsem si nabrousil prst a dle navigace se dopravil do Dykovy ulice na Vinohradech, kde v tichosti rezidenčních vil dřímá původ téhle „metalové dark opery“. 

(Trochu to zrychlím. Vím, co by tyhle řádky měly nabídnout. „Tak zeptal ses jich, jestli to myslím vážně a fakt to takhle šíleně okopírovali?“ Jenže Jarda s Ninou jsou moc milí, nemůžu jim to vrazit hned za: „Ahoj, díky, že jsem mohl tak narychlo přijít.“)

Ateliér má víc charakter dílny, takový, jako si v Praze zajišťují generace návrhářů lomeno Husákových dětí, které kreativně dorůstaly ještě na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. To mě upřímně trochu děsí. Vím, jak to v podobných bytech vypadá. Švadleny rovnou našívají kusy archivních střihů, jejichž fotka skončí na sociální síti coby lákadlo pro klienty. Ale Jarda s Ninou mi hned vysvětlují, že všechno šijí sami a snaží se, aby bylo vše vcelku poctivě ušité. „Všechno to ještě děláme sami tady na tom stroji,“ říkají skoro jednohlasně a ukazují na část ateliéru s pracovními stoly. 

(To je trochu paradox, v modelu sukně z několika k sobě sešitých dílů jiných džínových sukní s nezačištěnými okraji se dá pokazit jen málo. Ale když začnou u dvou naložených štendrů vytahovat střihy kabátů a sak, zdá se to být logické.)

Co mě po řemeslné stránce opravdu zaujme, jsou ona Rick Owensovská ramena. Vytvořili je pomocí konstrukce, která připomíná vesty, údajně rovnající záda, co koupíte na Wishi. Tenhle důmyslný detail dělá drama z každého kusu, pod který si jej oblečete. Třeba i z pyžama. Nápad se mi líbí. A jak s oběma autory mluvím, napadá mě, že je značka takové jejich cviko. 

„Původně jsme měli v plánu trochu jinou kolekci s trochu jiným námětem, ale to nakonec nevyšlo a nám z toho postupně začal lézt ten metal vibe a dark vibe,“ říká Nina s úsměvem. (Slíbil jsem, že víc neprozradím, ale snad můžu zmínit, že měli návrháři v plánu spolupráci s konkrétním výrobcem na produkci konkrétních oděvů. Když mi říkají jakých, vyráží mi to dech. „To by bylo super,“ neubráním se. A Nina s Jardou jen pokrčí rameny.)

„Pro nás to je hlavně zábava, zatím to děláme vše ještě k další práci, kterou povětšinou máme,“ přidává Jarda a já se konečně osmělím. „Ale hodně lidí řekne, že tohle je jen okopírovaná Balenciaga,“ schovávám se za množinu opatrně. „To možná, ale my se tomu vlastně nebráníme, pro mě je to hobby, já si přitom navíc vyzkouším spoustu věcí, co bych si normálně neosahal. A potom přinést těm lidem, sem do Česka, tuhle lokální Balenciagu, ukázat jim, že to vlastně není třeba brát tak vážně, je pro nás vtip, legrace,“ rozpovídá se Jarda a dokládá, že je i jeho brand satirickou parafrází na satirickou parafrázi.   

Lze pak tohle vše brát vůbec vážně? Když se koukám na dohromady asi 50 kilo, tím pádem možná zbytečného, oblečení, je mi to až líto. Moment, ještě jsou tu peníze. „Máte v tom už nějaké finance získané z prodeje předešlých kolekcí a dropů?“ doptávám se. „Ještě ne, to bychom chtěli od příští kolekce, já ještě studuji, jsem teď na magistru a Nina má svoji práci, ale příště bychom chtěli dát víc věcí na e-shop.“

A teď ještě k oné představě skoro až posvátného autorství. V módě neexistuje větší chiméry. Kopírování odkazu samotného Cristóbala Balenciagy ostatně doprovodilo evropskou haute couture do zámoří a přivedlo pozornost širší veřejnost k módě samotné. Kopírování v módě by se nemělo tak snadno zavrhovat. Jen musí mít smysl, význam, kopie musí být lepší, ostřejší a dravější než originál. 

Řekněme, že Jarda Praha by na to měli, ale... (a teď si můžete vybrat) 

„...Původně jsme měli v plánu trochu jinou kolekci s trochu jiným námětem, ale to nakonec nevyšlo...“

„...Já ještě studuji, jsem teď na magistru a Nina má svoji práci, ale příště bychom chtěli dát víc věcí na e-shop...“ 

„...Všechno to ještě děláme sami tady na tom stroji...“

Přitom tohle by se prodávalo! Líbí se mi absurdně protáhla kabelka, do mé sbírky by se hodila. 

Škoda, tak mi dejte vědět, až to budete myslet vážně.