#VogueVerdict: Jakub Polanka v úvodu MBPFW překvapil a pak zmizel

Historická hala bývalé elektrárny v Holešovicích, kde se letos koná podzimní edice pražských přehlídek, je prostorově velkorysá. Těsně před zahajovací show Jakuba Polanky jí prostupuje jen modré světlo (Polankův odstín), částečky prachu a kovový zápach. Sezení podél obvodových stěn budovy dává vyniknout obrovské obdélníkové ploše uprostřed, která vytváří zdání nádražního vestibulu. Jiným slovy, prostor určený pro pohyb castu je opravdu velký, modelky by při obyčejné chůzi mohly snadno ztratit tempo i směr. Set proto jasně napovídá, že Polanka chystá speciální choreografii.

Když se stropní konstrukce s modrými světly lehce nadzvedne jako opona, z kraje haly vstupuje do prostoru zdánlivě neorganizovaná skupina osob. Vede ji muž s reproduktorem, z něhož se ozývá hudba. Podle toho, jak skupinka míjí světla, která jim hrají na stylingu i ve tvářích, se mění dojem z jejich chůze. Chvilku oddíl připomíná sektáře, chvilku zase kmenovou radu, občas jsem zahlédl i terapeutickou skupinu nebo marketingové oddělení ezo korporátu cestou na oběd. Postavy chodí dokola, rozhlížejí se. Po chvilce přichází další shluk, opět se svým vedoucím a reproduktorem. Hudba se ale liší, stejně jako jednotlivé stylingy. A zanedlouho o sobě dává znát v pořadí již třetí jednotka, která si opět přináší vlastní hudbu, a tak to pokračuje dál a dál. V hale tím vzniká mix smyčců a elektronických beatů, do toho jsou slyšet ozvěny podpatků a šelest diváků. Organizovaný chaos! 

Rozdíly v energii i stylingu mezi skupinami ale najednou, zdá se, vyzdvihují zašifrovaná poselství. Výsledná míchanice všech osob dohromady se stává symbolem celku, možná nesourodého, ale pevného. Jakub Polanka tím může referovat k více tématům najednou. Může jít o zpodobněné naléhání na lidskou pospolitost, ale i alegorii toho, jak vzniká dílo. 

Jednotlivé inspirace a tvůrčí podněty se zprvu přece také překrývají, podobně jako hudební vkus každého oddílu. Až vlivem rukopisu umělce časem vše splyne, jako teď i promíchaný cast. Ten se při vrcholu show na jeden moment zastaví, a když začne ženský hlas předčítat křestní jména, postavy mizí ze scény. Co jméno, to look. A jak se postupně všechny ztratí v zákulisí, vypadá to, že finále přehlídky odráží proces revize výsledného díla. Zda je kolekce opravdu hotová a zda může vyjít mezi diváky, autor pochopí vždy až s fittingem. Až oblečená na Monině, Honzovi, Tereze nebo Davidovi přijímá oděvní kolekce, dílo svého druhu, finální podobu. Když zazní poslední jméno, mám pocit, že jsem právě jednomu z fittingů přihlížel. Atmosféra onoho jmenovitého vyvolávání totiž dala divákům pocítit bezprostřednost generálních zkoušek.  

Přichází mohutný potlesk, Jakub vykukuje z davu svých příznivců a modelek, kteří jej na defilé doprovází, a děkuje. S emocemi to zkrátka umí. Koncept jeho přehlídek je pokaždé zážitkem jdoucím proti českým konvencím. Letošní performance se důmyslně ohlíží za tendencemi z Paříže. V poslední době upřednostňuje imerzní formáty prezentací i Christophe Lemaire či Thom Browne, oba přitom vycházejí z Margiely. Navíc Polanka věděl, že v řadě za sebou by looky nedržely pohromadě. Jejich rozmanitost je tedy úmyslná. Každé postavě dodává na plastičnosti. Jako by návrhář všechny ty, co mu přehlídku takzvaně šli, nechal vybrat, jak bude jejich outfit vypadat.

Samozřejmě oproti technologicky náročným róbám z funkčních materiálů z poslední přehlídky na Štvanici je tento celek méně kontrolovaný a víc organický. O to víc je z něj cítit síla Jakubovy tvůrčí intuice. Perfektně rezonovaly doplňky. I přes svou masu dodávaly nadměrné náramky pocit křehkosti. Podobně jako prodloužená, na první pohled neprostupná silueta a vrstvení. A smartphony jako šperk na pažích poukazovaly na dobře odvedenou práci s produktem partnera přehlídky. 

Jakubovi se opět podařilo překvapit a zmizet. Z lokace přehlídky odjížděl mezi prvními, a to na kole vstříc holešovickému nádraží. V té situaci bylo cosi bezstarostného. Volně působila i celá show. I přes volbu náročné prezentace s vícevýznamovým přesahem neviselo ve vzduchu ani drama, ani mrzení, zášť nebo nervozita.