#VogueVerdict: Jan Černý a oheň, co hoří, ale nehřeje

A já koukám na zřejmě čerstvě obarveného Honzu s ještě větším očekáváním. Návrat do dětství by měl být zážitek, ne? Pohrabat se někomu v hlavě bude zábava. Jupí. Traumata teď lítají ve vzduchu jak urgující maily, které všichni na poslední chvíli posílají, aby stihli resty před Vánoci.   

Z kolekce toho před začátkem show vidím jen trochu. I to mi pro počátečnímu nadšení stačí. Flitrový kabát s bílými kalhotami v nesmyslném objemu mi imponuje. „Tak tím budeme zavírat,“ rozsvítí se nadšeně Honza, možná i proto, že upozorňuji, že mám pro něj úplně poslední otázku: „Jak se vyhýbáš tomu, aby tvoje dílo nepůsobilo jako parafráze někoho jiného. To je dnes v módě docela těžké?“ Jeho odpověď mi dává smysl. „Já tomuhle nikdy úplně nerozuměl. I jak ti to na škole perou do hlavy. Je důležité udělat každou jednu věc, i když by to mělo vypadat jako Prada, je důležité si to zkusit a vidět, kam tě to dostane, třeba se z toho v procesu staneš ty.“ S Honzou takhle mluvím vlastně úplně poprvé. Musím se přiznat, že jsem se jeho vlivu až dosud docela vyhýbal, ne však úmyslně. Jeho upřímností jsem ale mile překvapen, a tak si jdu sednout na místo s pocitem, že se před mými zraky odehraje přehlídka, které porozumím. Co se může pokazit. Upřímnost vyhrává pokaždé. 

Přehlídka začíná se zpožděním. Do prostoru se takřka hodinu po plánovaném začátku najednou hrne velká spousta mladých lidí. Zdá se, že zavládl zmatek. Ale všechny z ničeho nic umlčí mix Nobodyho. Je překvapivě něžný, skoro ho nevnímám, protože ke mně běží první look. Nemůžu říct, že by se na začátek zrovna hodil. Je jedním z těch, v nichž Honza artikuluje svou oblibu ve streetwearu. Nemůže si pomoct, zřejmě. Tohle je on. Je to solidní, ale nepřekvapivé. Chybí tomu svérázný výraz, třeba výraznější objem, barva, ještě vividnější potisk nebo asymetrie. Nejsou nezajímavé, nebo snad méněcenné, jen přehlídku nerozrážejí, spíš ji jen ředí. V některých z těchto modelů lze navíc snadno rozpoznat rozpracované kusy z archivu, což vytváří dojem, že právě těmi chtěl autor kolekci nastavit. 

Někde uprostřed si uvědomuji, že má kolekce ve skutečnosti tři na sebe nenavazující roviny. To ostatně tvrdí i tiskovka, hovoří o stadiích ohně, které přirovnává k životním stadiím. Srovnání však nehledám, je cítit, že vzniklo uměle. I proto, že díky roztříštěnosti v kolekci chybí emoční náboj. Není v ní cítit zranění ani radost, je příliš nadesignovaná, příliš připravená, příliš perfektní. Fluidní kožené celky jsou vzrušující, obkreslují tělo modelů na Honzu docela nezvykle. Proto z publika zní i názor, že je kolekce špatně nafitovaná. Ale nemyslím si, že by přehodnocení fittingu výrazně prospělo. Kolekce je na to málo autorská, je příliš kolektivní, je to koncept dokonalý, ale bez členitosti, té emoční. Večerní tailoring s flitry svítil, v těchto momentech se tajil dech. Isabel Marant má svůj pánský ekvivalent, ale je to Čech. Nicméně to na mnoha místech stále neúměrně ředila ta na můj vkus už i trochu stažená verze Craiga Greena. 

Kolekce dohromady složená z neuvěřitelných 32 loků tak selhávala především v ambici stát se velkolepou. Kdyby nebyla jubileí, desátou, už od začátku ocejchovanou velkým očekáváním, možná by byla tou skutečně nejlepší. Kdyby byly intimní plochy flitrů a kůže ponechány hře s tělem, světlem a místem, možná bych tu teď psal i řádky plné dojetí. Jenže Honza je showman. To je vlastnost, která ho definuje od úplného prvopočátku. A když bych se měl na celou událost podívat touto optikou, svůj naturel přehlídkou desáté kolekce Jan Černý rozhodně nezklamal. Sirky s QR kolem vedoucí k tiskovce, skvělá lokace, geniální atmosféra. Jan Černý tak ve výsledku definitivně uspěl. Po svém...