Móda
Chiara Boni o nesmyslných cenách luxusního zboží i feministických bitvách
Jana Patočková15. 6. 2024
Designérka Chiara Boni tvořící pod značkou La Petite Robe navštívila Prahu jako čestný host slavnostního gala večera charitativního projektu Helping Dolls — a my jsme se s ní při té příležitosti pobavily nejen o návrhářčině módní kariéře, ale i aktuálních tématech sahajících od politiky až po udržitelnost
Foto: Dia Dipasupil/Getty Images for NYFW: The Shows
Chiara Boni
Curriculum vitae Chiary Boni, která do Prahy zavítala jako čestný host charitativního projektu Helping Dolls, kde se draží panenky od známých osobností, vám vyrazí dech. V oboru se pohybuje bezmála padesát let, a stala se tak nejen pozorovatelkou, ale především aktivní účastnicí změn a pokroku, kterými si módní branže za tu dobu prošla. Narozená ve Florencii, milovnice krásných věcí a propagátorka italské tvorby. Chiara Boni má však za sebou i kariéru politickou a cizí ji není ani šoubyznys (mimochodem, objevila se třeba v italské verzi Star Dance). Ve všem, co dělá, hledá svobodu, důkazem je jedna z jejích přehlídek, kterou v 90. letech Chiara odvážně nacastovala transgender modelkami a porno herečkami.
Potkaly jsme se v neokázale luxusním prostředí hotelu Almanach X Alcron Prague — i ten je partnerem projektu Helping Dolls — a sbírka benefičních panenek z minulých ročníku nás uvítala hned v rozlehlém vstupním vestibulu. Hned poté mě přivítala Chiara, která nám v exkluzivním rozhovoru prozradila zajímavé souvislosti a svůj pohled na současný svět módy a zamyslela se i nad tím, co se děje kolem. „My ženy jsme byly vždycky zboží a trofeje, je proto strašně důležité budovat sesterstvo, sdružovat se,“ je přesvědčená Boni.
Když jsem nedávno mluvila s jinou italskou módní návrhářkou Vivettou, zabrousily jsme k tématu vedoucích pozic v módním byznysu, kde je stále málo žen. Jako by móda nebo některé její části pro ženy nebyly, což je paradoxní. Jde přece o obor a pojem, který je ze všeho nejčastěji spojován právě s ženskostí a ženským světem, často je vnímám dokonce jako „zženštilý“. Jaká je vaše zkušenost?
Moje zkušenost na téma ženy v módě je rozhodně pozitivní — v tom smyslu, že já jsem vždycky pracovala se ženami. Ano, pravda je, že ředitelé velkých firem, v kterých jsem působila v rámci Gruppo Finanziario Tessile (GFT), byli muži, ale pro mě neznamenali nic. (smích) Nikdy jsem o nich moc nepřemýšlela. Když jsem začala pro GFT pracovat, Marco Rivetti mi vytvořil menší podnik ve Florencii, kde figurovala na pozici generální ředitelky čtyřiadvacetiletá žena. Moje firma byla odjakživa velmi „ženská“, pracovalo tam skutečně minimum mužů. Na druhou stranu oproti ostatním to vždycky byla jen taková firmička. Podle mého je svět módy jedním z těch, kde jsou ženy diskriminovány o něco méně. V jiných oblastech svádíme daleko větší bitvy, které je třeba neúnavně vést. A ten boj je určitě třeba, zdaleka není vyhráno.
Zůstaneme u politických témat. Vy sama jste v politice aktivně pracovala a některé z vašich přehlídek se jistě dají za politické považovat nebo je tímto způsobem číst. Je podle vás móda sama o sobě politická?
Ano. Stačí se podívat na proměny módy v čase. Pomáhá nám pochopit, jaký typ politického smýšlení v určitých obdobích převažovalo. Aktuálně možná ne tolik, ale v minulosti šlo rozhodně o dobrý ukazatel, pokud jde o společenské klima. Neodehrálo se tu tolik revolucí, ale móda je vždy bedlivě sledovala. Když Coco Chanel ženy zbavila korzetu, šlo o historický okamžik i v rámci redefinování ženské role. S mini sukní přišlo osvobození od spousty věcí — přišla třeba antikoncepční pilulka. Móda podle mého dokáže vždy politické klima dobře přečíst. Hlavně pokud se budeme bavit o ženách a ženských právech a hnutích.
Vy jste se těch revolucí, které zmiňujete, také aktivně účastnila, mimo jiné i tak, že jste si jako modelky vybrala trans ženy nebo porno hvězdy, jako byla Moana Pozzi nebo Éva Henger...
...jistě. Mám pocit, že jsem se těch revolucí sama účastnila. Ať už šlo o feministické protesty v roce 1968, nebo další počiny v sedmdesátkách. Feministických bitev jsem zažila opravdu hodně. Můj první butik se jmenoval You Tarzan, Me Jane, což představovalo parafrázi na první větu slavného filmu o Tarzanovi Johnnyho Weissmüllera. Bojovala jsem za právo na potrat, za právo na rozvod, zažila jsem toho dost. A na molo jsem posílala různorodé osobnosti, protože jsem se vždycky považovala za absolutně svobodnou. Nebylo to pro mě gestem až tak politickým jako spíše vyjádřením svobody...
...ale svoboda je politická...
...ano, přesně tak, je to politika. (smích) Svoboda je politická.
Zaznamela jsem dva způsoby, jak se o vaší tvorbě referuje — na jedné straně se často zmiňuje jistá transgrese, materiály jako lycra a organza, móda, která je sexy. V posledních letech je váš styl naopak popisován jako elegantní, klasický a nadčasový. Vždy se každopádně točí kolem ženskosti. Jak vidíte svůj styl vy sama?
Představte si, že stále potkávám ženy, které mi říkají, že ještě mají a nosí moje šaty z před třiceti lety! Podle mého jsem dosti nadčasová v tom smyslu, že nemám pocit, že by se mi nějak změnil vkus. Nerada porovnávám ženy mezi sebou, každá by měla mít svůj styl a osobnost, skrze kterou se vyjadřuje — i proto některým bude sedět vyjadřovat se prostřednictvím mé tvorby, některým zase skrze jiný typ oděvů. A tak je to správně. I já osobně občas nosím některé svoje velmi staré věci, takže věřím, že byla moje tvorba nadčasová od začátku. Co se týče toho „sexy“ aspektu: nikdy jsem příliš neholdovala výstřihům, rozparkům, ani nepreferuji průhledné materiály (ty vlastně přímo nesnáším). Podle mého by žena měla mít nějaký prostor na to „být odhalena“, a ne prostě jen být odhalená. (smích) Moje šaty následují křivky ženského těla. Zato se mi moc líbí koncept krejčoviny. Když jsem po mnoha letech zase začala tvořit, hledala jsem materiály, které by se co nejvíce přiblížily tomu, co já sama považuji za „čistý“ produkt. Jistě, moje věci ženská těla doprovází, ale to je přesně to: mají je pouze doprovodit, ne odhalit. Když vytvořím hodně přiléhavé šaty, pak určitě nebudou mít rozparky nebo hluboký výstřih. Naopak. Líbí se mi ten kontrast.
Foto: Olo Křížová
Chiara Boni
Myslela jste na kontrasty, i když jste na molo pozvala již zmíněné porno herečky?
Ano. Když pro mě šla Moana, tak jsem jí pořádně oblékla! Měla klasický výstřih ke krku, dlouhé rukávy a na hlavě kapuci. Byla tak krásná, že nebylo vůbec zapotřebí, aby se odhalovala. Její sex-appeal to zahalení oděvem naopak velmi podpořilo a kontrast, který mě baví, hrál roli. Ženskost vyzařuje skrze oděv. A pak také nemusím šaty, které ty ženy „překřičí“, mělo by to být naopak. A samozřejmě platí, že i ten nejcudnější oděv se může stát vulgárním, záleží jen na tom, jak ho budeme nosit.
Co je vlastně podle vás „ženskost“? Existuje univerzální typ ženskosti, který je v módě definován nějakými prvky? Co je podle vás „na úrovni“, a co už je vulgární?
Existují prvky, které jsou vždycky „na úrovni“ — moje referenční body jsou velmi často velcí couturieři, na jejichž tvorbu se dnes docela inteligentně a moderně navázalo. Jejich věci bývají velice ženské. Já zbožňuju, co dělá Vaccarello se Saint Laurentem, je v tom vidět poctivá práce procházení archivů. Stojí například za úžasným unisexovým smokingem, což je přesně ten Saint Laurentův ikonický kousek, ale jde ve své podstatě o ženský oděv.
A to i přes to, že notně používá právě průhledné materiály?
(Smích) No, ano, musím říct, že ta poslední kolekce se mi líbila nejméně.
Kam se koncept ženskosti vyvine?
Upřímně řečeno — nevím. Když jsem před spoustou let chodila na feministické demonstrace, vídala jsem spoustu ne moc pěkně oblečených žen v botách na klínku — a mezi nimi já v azurovém liščím kožichu. (smích) Chtěla jsem vždycky být sama sebou. Nesouzním s konceptem, že když jste feministka, musíte chodit oblečená zanedbaně. I když za něco bojujete, můžete u toho vypadat tak, jak chcete, být samy sebou. Také nemusím koncept toho, že žena, které o něco jde, musí vypadat jako muž. Proč? Aby nás muži nebo skupiny lidí, kteří oplývají velmi konzervativním způsobem, myšlení přijali? To je úplně zcestné, měli by nás přijímat pro to, kdo opravdu jsme. Jak jsem říkala, jsem velká zastánkyně osobní svobody. Každý by měl mít možnost projevovat se, jak chce, myslet si, co chce, aniž by to nutně muselo být podrobováno kritice. Každý z nás vyrůstá v rozdílném prostředí a kontextech, máme různá přesvědčení. A krása toho, že žijeme ve společnosti, tkví i ve výměně naší různorodosti. Nejlepší věc na nás ženách je právě ženskost. A také intuice. Tou muži příliš nedisponují.
Našla byste nějakou paralelu mezi světem módy a politiky?
Řekla bych, že moc ne. Politika se nedá srovnávat s ničím jiným. V módě panuje politika peněz, ale pozor, teď nemluvím o malých značkách, mám na mysli ty opravdu velké. Peníze jsou vždycky na prvním místě, pokud jde o ně a nebere se na nikoho ohled.
V politice to tak není?
Tam je to zase o lidech. Politika teoreticky staví na ohledu k ostatním, na veřejné službě. Ale chybí nám tam kvalitní lidé. U těch, co dnes do politiky vstupuje, si nejsem vůbec jistá, zda na veřejný zájem vůbec myslí, či je to jen o moci. Mrzí mě, že se v Itálii v posledních letech neinvestuje do kultury a do zdravotnictví, ty sektory považuji za extrémně důležité.
Foto: Leonardo Cendamo/Getty Images
Chiara Bon
I u nás je bohužel kultura první na ráně, když se jedná o rozpočtové škrty...
A přitom jde o tu nejdůležitější věc! Pokud nestavíš na kultuře, nemáš pak nástroje k tomu, abys dokázal posoudit třeba to, co se na tebe valí z onlinu. Internet navíc není nafukovací a informace postupně mizí. Pokud jsi nečetl*a nějakou knihu nebo neviděl*a nějaký film, zhoršuje se ti rozlišovací schopnost. Když pořádám debaty na školách, tak děckám říkám, aby mi našli stránku nějakého návrháře nebo návrhářky a aby mi řekli, co je podle nich pravda, a co ne — a oni neví. Možná to nepůsobí kdovíjak důležitě, ale podle mého to je extrémně důležité. Tím, že víš a znáš, dokážeš věci propojovat, a pokud nemáš základní přehled, pak je hodně složité napojení hledat.
Cítíte se jako mezinárodní nebo italská tvůrkyně?
Já se cítím velmi italsky. Myslím, že narodit se v tak krásné zemi, jako je Itálie, mi všechno dost usnadnilo. Jde o to, že člověk se odmalička učí kolem sebe vídat krásu a později se mu to zakóduje jako norma. To tomu uměleckému zaměření hrozně pomáhá. Pocházím z Toskánska, kde i obyčejní dělníci uměli odjakživa postavit oblouk, aniž by prošli architektonickým vzděláním. Je to proto, že tím byli od malička obklopení, a měli tak dost dobrý smysl pro proporce. Stačí se podívat na zemědělské usedlosti poblíž Sieny: jsou nádherné, orientované na jih v zimě, v létě na sever, mají obloukové prvky, které vždycky dokonale sedí a lícují. A to všechno je pro nás naprosto přirozené.
Odlišuje se made in Italy i dnes, v době, kdy se vysoká móda a luxus globalizují a ještě jsou soustředěné pod několika velkými společnostmi?
Ale ano, jistě. Ostatně, móda a luxus je stále, tuším, na druhém místě, co se týče italských příjmů. A není to jen proto, že zde tvoří a vyrábí Italové. Vyrábí tu například francouzské značky, které ty italské v mnoha případech koupily. A týká se to i malých firem s kovovými komponenty, které se používají při kompletování kabelek. Takových příkladů bychom našli mnoho.
A co se týče estetiky — je i v tomto ohledu made in Italy stále rozpoznatelné?
Samozřejmě. Je tu znát zručnost v řemeslnosti. A roli hraje také zmiňovaný „návyk na krásu“. Dám příklad: letos byla vyrobená kopie šatů Balenciaga, kterou v rámci MET Gala vynesla Nicole Kidman, ale podle mého tu kopii udělali nepřesně, o pár centimetrů. A tím pádem už to nebyly ty stejné šaty. Stačí se podívat na původní šaty a v porovnání s kopií je vidět, že ty proporce prostě nesedí — ano, centimetr dělá velký rozdíl. To samé platí třeba v případě zipů nebo zavírání u kabelky. Stačí změnit proporci o pouhý milimetr, a už výsledek nevypadá tak, jak by měl. Vždycky říkám, že smyl pro proporce jsem pochytila ve Florencii, jde totiž o město, které je ve všech ohledech harmonické. To je ten „návyk na krásu“. Ale máme tu i další města a místa — například Řím je dle mého méně harmonický, protože renesance, která je tolik zastoupená ve Florencii, v sobě ukrývá daleko větší harmonii než římská architektura. Obecně ale žijeme v krásných městech a jsme odkojeni a obklopeni krásou.
Foto: Olo Křížová
Jana Patočková a Chiara Boni
Oblékáte italské i mezinárodní celebrity (mezi nimi třeba Oprah Winfrey) — všimla jste si nějakých rozdílů ve stylu a vkusu?
Jistě. Oblékat Američanky je úplně jiná zkušenost. Italky velmi zřídka navenek demonstrují vlastní vkus a nechávají se oblékat téměř kýmkoliv. I proto z mého pohledu už nemáme žádné velké italské herecké hvězdy s mezinárodním přesahem. Takové, které tu byly dřív a byly vždy jasně rozpoznatelné. Dnes má mnoho hereček velmi zaměnitelný styl.
A není to tím, že se svět filmového byznysu prostě změnil?
Velký režisér Elia Kazan říkával, že rozdíl mezi herečkou a hvězdou je v tom, že když do místnosti vejde hvězda, všichni se za ní otočí. U herečky to tak automatické být nemusí.
A tento typ hvězdy podle vás už v Itálii není?
Ne. Skutečná hvězda si pečlivě tvoří image a nepodlehne nabídce šatů zdarma. Naopak si vybírá, koho bude nosit. Vezměte si třeba kapelu Måneskin — ti se oblékali tak, jak je známe ještě dávno před tím, než se vůbec stali mezinárodními stars. Když je pak oblékal Alessandro Michele, tak myslel na to, že šije pro ně, pro někoho se svébytným stylem.
Takže ty hvězdy nakonec existují!
(Smích) Ano, ale pozor, teď nemluvím o kinematografii, ale o hudbě. Ta podle mého tyto osobnosti stále má. U někoho je prostě poznat, když nemá autentický styl. Samozřejmě, že do hry vstupuje i práce návrhářů. Někteří pochopí, že musejí oblékat osobnost, někteří jim prostě jen dají šaty, aniž by jim záleželo na tom, jestli jde o filmové hvězdy, nebo o influencery. A nikde není psáno, že to celé bude fungovat.
A co práce stylistů a stylistek?
Ta je neskutečně důležitá. Jeden z mých dobrých přátel je strašně šikovný stylista, obléká televizní osobnosti, herečky a další významné osoby. Od něj vím, že ho ti lidé sice osloví, ale za měsíc změní názor. Nemají konzistenci, chybí jim vytrvalost.
Není možné, že se jen hledají?
Všichni se v nějakých obdobích hledáme. Když nám je patnáct, dvacet. Ale po třicítce? To už bychom měli zhruba vědět, kdo jsme a jak chceme, aby si nás svět pamatoval. Podívejte se na hvězdy jako Meryl Streep nebo Helen Mirren, ty moc dobře vědí, kým jsou.
Možná, že k tomu potřebují dospět — i ty možnosti a nabídka jsou dnes veliké...
...možná. Je pravda, že mi to dnes přijde o dost zmatenější. Vezměte si Brigitte Bardot, ta už ve svých dvaceti udávala trendy. To ona „dělala módu“. Stačilo, aby si do vlasů uvázala šátek a všichni ji rázem kopírovali. To samé platí o Marylin Monroe.
Foto: Pietro D'Aprano/Getty Images
Chiara Boni a Anna Cleveland
A nemůže to souviset s módním průmyslem, který je čím dál rychlejší?
Samozřejmě, módní byznys dělá to, co je mu vlastní: snaží se vydělat co nejvíce peněz. Ovšem lidé, kteří si chtějí vybudovat image a osobnost, by to měli dělat navzdory tomu, bez ohledu na okolnosti. Třeba Madonnu poznáme zaručeně vždycky. Pamatujeme si ji i proto, že po mnoho let udávala trendy.
Zrovna Madonna styly často měnila. Každé desetiletí, podobně jako Cher, radikálně změnila image...
...ano, ale šlo o desetiletí. Nic nebylo z měsíce na měsíc (smích). A ty změny byly stále v souladu s nimi samotnými. I dnes jsou relevantní, a to je Cher sedmdesátnice! Podobně se dnes stále vracíme k modelkám z 80. let: když vám přehlídku zavře Cindy nebo Naomi, je jasné, že se o tom bude mluvit. A já se ptám: co dnešní modelky? Sama nevím.
Možná je to také tím, že se svět módy změnil...
...jistě, změnil se. Stal se daleko více street stylový, a tím pádem jej modelky už tolik nezosobňují. Ale nedokážu říct, kam nás to zavede. (smích) Aktuálně například nemáme žádné silné estetické hnutí. Všechno jsme už viděli, všechno tu už bylo. Když se zrodil punk, bylo to nové, neviděné. To samé David Bowie.
Myslíte, že je tu potenciál, aby nějaký takový globálně silný trend vznikl?
Podle mého jsou trendy navázané na naše aspirace. Nejsem si jistá, jak jsme na tom právě teď s aspiracemi. Nevím, co současní mladí chtějí. Jsme v momentu, kdy by měli skutečně bojovat za nějaké hodnoty, protože se opravdu v mnoha ohledech a otázkách vracíme zpět. Mládež by se měla za svou budoucnost rvát.
Já mám pocit, že to dělá. Předpokládám, že ani ve vaší generaci nestáli na barikádách všichni...
...ne všichni, ale ta hnutí mé generace byla velká. Šlo o davy lidí, a dnes vidím spíše skupinky. Já je velmi cením, každého jedince, který do toho jde. Je jedno, jestli se ukáže, že to k ničemu nebylo, důležité je do toho jít.
Když jste zmiňovala street style, nevidíte tam třeba souvislost s nějakou větší demokratizací módy?
Jistě ano, ale jde o nějaký způsob demokratizace, který nekoresponduje s tím, co se reálně děje. Móda je více demokratická jen zdánlivě. Ve skutečnosti rozděluje snad víc než kdy před tím. V 80. letech si někdo střední vyšší třídy mohl úplně v klidu dovolit šaty z pret-à -porter kolekce, dnes to nejde, ty ceny jsou šílené.
A co udělat pro to, aby to tak nebylo?
Teď možná řeknu něco, co bych neměla, ale podívejte se na to, kdo tvoří největší klientelu luxusních značek. Upřímně můžu říct, že velmi často jde o klientelu, která má snadné peníze. Kdo si jinak může dovolit utratit za pár kabelek přes sto tisíc eur? Nehledě na to, že takový typ nákupu prostě nedává smysl. Alespoň pro mě je to extrémně přehnané. Letos se módě moc nedařilo, nastal velký propad, a tak se situace kompenzovala až ztrojnásobením cen. Kabelky některých značek zdražily ze tří tisíc na devět tisíc eur.
A kde je ta hranice? Svět luxusu tvoří nějakou iluzi a říká nám, že máme snít — je to tedy jedna velká lež?
Existují značky, které si lidé už tolik nekupují. Například ty zaměřené na loga. Já bych si nic s obrovským logem nevzala na sebe. Rozumím tomu mechanismu, rozumím tomu, že někdo dává na odivu svůj status. Chápu jak a proč to funguje. A především rozumím i tomu, když si někdo takovou věc koupí na trhu za deset euro, ale za čtyři nebo pět tisíc? To mi nepřijde etické. Mám pocit, že dříve lidé, kteří zbohatli, investovali do vzdělávání svých dětí, zkrášlovali své domovy a zvali si k tomu velká architektonická jména. Chtěli nechat stopu těm, co přijdou po nich. Dnes je to jinak, nemyslíte? Já bych místo kabelky za deset tisíc eur radši najala soukromé lektory pro děti.
A dá se s tím něco dělat?
Vím, že existuje malinký trend ve smyslu udržitelného luxusu. A některé značky se tímto směrem snaží jít. A mám na mysli udržitelnost ve smyslu té cenové.
A co se týče ekologické udržitelnosti?
I v tom mám osobní zkušenost. Když jsem se pohybovala v regionální politice, zasazovala jsem o ekologická řešení. Už začátkem nového milénia se jednalo o velké téma. Organizovala jsem kulaté stoly, které sdružovaly zástupce institucí a nejrůznějších ekologických hnutí. Tak jsem se o tom tématu sama něco naučila. Když jsem se pak vrátila k módě, dbala jsem na to, abych pracovala s materiály s evropskými certifikacemi. Vím tak, kolik ve firmě spotřebujeme vody a energie. Disponujeme malým výrobním řetězcem. Vlákno, které používám, vzniká poblíž Milána, kde se z něj také utká látka, sama nevyrábím nic mimo Toskánsko, produkty rozesílám v taštičkách, které nezaberou tolik místa, takže spotřebují méně energie. To je můj výrobní cyklus. Vedle toho pracuji na tom, aby se nějak vyřešily výrobní zbytky. Ale abych řekla pravdu, skutečně udržitelný produkt jako takový neexistuje. Jedině když půjdete na ty ostrovy, které vznikly z textilního odpadu, a začnete ručně z těch zbytků a látek něco šít. To je dokonalá udržitelnost. Ovšem i takové oděvy pak musíte někam poslat, a to už znamená spotřebu energie. Ale jde o to hledat aspoň nějaká řešení a pracovat s výrobním řetězcem, který bude co nejkratší. A udržitelnost je také společenskou otázkou — jak může být bavlna z Indie udržitelná, když víme, že ji zpracovávají malé děti? Já vždycky říkám, že na oděv, který spotřebuje v průměru metr osmadesát látky, je třeba tolik vody, kolik na výrobu čtyř litrů vína. Jak vidíte, ani víno není udržitelné. (smích)
