Katiné: Nový brand návrhářky Kataríny Mydliarové sází na sexy udržitelnost

Ateliér Kataríny Mydliarové najdeme v nenápadném činžáku jen kousek od Anděla. Jde o gentrifikací zatím nepoznamenaný kousek Smíchova, z prostorného arkýře je na dohled náplavka, Mánes, Tančící dům. Starý výtah z dob normalizace v budově z konce 19. století má své kouzlo, v domě i v celé oblasti se staré potkává s novým (v tomto případě tedy staré s ještě starším) podobně jako v tvorbě Kataríny. Tradiční řemeslo její nové značky Katiné si u jednoho stolu podává ruce s projekty Studia Metarials, které vznikají pro virtuální svět. Metaverzum je sice fascinující, přesto Kataríně chyběl dotek fyzické módy: látky, drapování, vrčení stroje. „Jsem hapticky hodně založená,“ usmívá se, když si o jejích plánech a projektech povídáme.

Na střední škole jsem studovala animaci ve Zvoleně, mimochodem jsem do školy chodila s dalším módním návrhářem – Lukášem Krnáčem, který studoval o rok výš. Později jsme spolu studovali i ve Zlíně, odkud jsem se vydala na studijní pobyt Erasmus do Nothinghamu a pak půl roku strávila v Koreji v rámci výměnného programu Free Mover. Mám za sebou také stáž v Berlíně v ateliéru u Leona Emanuela Blancka, což je hodně avantgardní brand, kde jsem byla rok. Další rok jsem stážovala u slovenské značky Nehera. To jsem zároveň stále ještě studovala magisterské studium ve Zlíně a začala se věnovat digitální módě, o níž pojednávala i moje magisterská práce. Proto jsem následně založila značku Metarials Studio, která funguje už dobré dva roky, ale jak jsem se věnovala digitální módě, tak mi ta fyzická začala chybět. Proto vzniklo Katiné.

Chtěla jsem po střední škole studovat malbu, ale naštěstí mě nevzali (smích). Už ve třetím ročníku na střední jsem začala s módou laškovat, ale protože všichni věděli, že mě to táhne k malbě, tlak na mě v oblasti módy nevyvíjeli, ten se soustředil právě na tu malbu. Tak jsem splnila očekávání, přihlásila se na ni – a nedopadlo to. Takže jsem získala rok, během něhož jsem si připravila portfolio, a také strávila dva semestry v Nitře na žurnalistice.

Ano, rok. Až pak jsem šla do Zlína. Hlásila jsem si i do Bratislavy, kde jsem skončila první, ale na UMPRUMku jsem si netroufla, cítila jsem před ní respekt. Byla jsem tam konzultovat, ale myslím, že my Slováci máme trošku pocit méněcennosti, moc si nevěříme a tohle byl přesně ten případ.

Celkově jsem měla během studií tendence zabývat se futurističtější estetikou. Když jsem účastnila talentové soutěže Van Graafu na pražském týdnu módy, pracovala jsem v kolekci tehdy s obrazovkami zapracovanými v oblečení, LED světly a speciálními materiály, které se moc často nepoužívají. Odtud k digitální módě vedl už jen krok. Mám dokonce pocit, že o 3D módě jsem poprvé slyšela právě ten rok, kdy jsem soutěžila. Zaujala mě a začala jsem se jí věnovat. V Koreji jsem měla možnost se na ni zaměřit ještě víc, měli tam specializované programy, kde si budoucnost (nejen) módy mohl člověk lépe osahat.

Protože jsem se dříve věnovala animaci, kde jsme počítačové nástroje využívali, kruh se vlastně uzavřel. U obou disciplín jde o animaci. Nedělali jsme sice 3D, ale klasickou animaci, ale s programy jsem pracovat uměla. Ono je to prostředí velmi podobné jako v Adobe balíčku, takže se mi do něj naskakovalo lehce.

Chyběl mi. Mám hrozně ráda fyzické materiály, které můžu vzít do ruky. Digitální móda je super, ráda hraju hry a pohybuju se ve virtuálním světě, ale to je jen jedna moje stránka. Jsem zároveň dost hapticky založená a chtěla jsem se vrátit a vytvořit tradiční značku, do níž by se propsaly všechny moje hodnoty: ekologie, tedy nějaká šetrnost k přírodě, využívání přírodních a hypoalergenních materiálů a stylově trošku avantgarda. Taková, kterou bych sama chtěla nosit. Myslím, že to také dost souvisí s tím, že jsem zase začala víc šít pro děcka z ballroomové komunity. Jakmile jsem s šitím zase pořádně začala, uvědomila jsem si, jak mi to chybí. Začala jsem si dělat věci pro sebe a chytila druhý dech.

Určitě koncept slow fashion. I my aktuálně vyrábíme jen pár kusů, nejde o masovou produkci. Protože umím pracovat s 3D modelováním, dokážu si ohlídat odpadovost a při výrobě šetřit materiálem. Zároveň díky tomu nemusím dělat moc zkoušek, protože na první dobrou vidím, jestli oděv sedí, nebo ne, a piluji si už jen střih. Nemusím to šít naněkolikrát jen proto, že je třeba například jen posunout rukáv. To je další dost podstatná věc. Dále také téměř vždy pracuju s deadstockovými materiály, což představuje další podstatný bod v rámci udržitelnosti. Celkově pro mě udržitelnost pojednává o nějakém zpomalení: nehrajeme na sezony, vyrábím jen to, co bych chtěla nosit já sama, to, co potřebuju, co mi chybí. Když mi chybí něco mezi mikinou a bundou, tak si ten oděv prostě vytvořím. A když mi chybí šaty, tak udělám takové šaty, které jinde neseženu.

Doposud jsem vždycky tvořila kolekce pro někoho jiného, měla jsem nějakou „múzu“, ale tentokrát jsem chtěla tvorbu pojmout komerčněji, ale stále tam ponechat svůj avantgardní přístup. Takže ano, jsou to věci, které bych sama nosila.

Dvěma slovy: sexy udržitelnost. My si častokrát udržitelnost představujeme v takových béžových, světlých, pískových tónech a beztvarých materiálech. Z této představy jsem se chtěla vymykat. Katiné je udržitelné, ale sexy a taky avantgardní, ovšem přístupně, aby lidé oděvy z produkce této značky dokázali vynosit a dobře se v ní cítili. Po třicítce se všichni chceme cítit dobře (smích). Proto je to sexy, udržitelné a praktické.

Před lety jsem jednu kolekci navrhovala třeba pro humanoidy a mojí múzou byl prostě robot. Myslím, že je v budoucnosti budeme oblékat. Dále jsem také jednu dobu vycházela z estetiky Y2K, ta mě inspirovala při tvorbě první kolekce ve Zlíně – na moodboardu jsem tehdy měla například Gwen Stefani. Jednu dobu jsem se dost věnovala pánské módě a inspirovala se hodně feminními typy mužů, byli to vlastně takoví princové.

Určitě chci. Pánská móda mě moc baví a ten čas ještě přijde. Ale teď se chci věnovat značce, která vyrobí věci pro mě a zákaznictvo s podobnými potřebami, jako jsou ty mé.

Já bych to zatím u sebe oddělovala. Stále ještě hledám praktický způsob i estetický klíč, jak Katiné propojit s Metarials. V minulosti jsem například sama kritizovala značky, které se v době boomu metaverza do toho světa pustili. Ale je určitě třeba, aby si brandy ve virtuálním světě našly autenticitu a nebyly tam jen proto, že chtějí být trendy a mít produkci ve 3D. 

Ti to udělali dobře. Ale byla jsem opatrná u značek jako Burberry. Nesedělo mi to k nim na rozdíl od Balenciagy, kde virtuální móda působila díky Demnovi autenticky. Dávalo smysl, že se do gamifikace Demna pouští, a věřila jsem, že téhle značce sedí. Ale nesedělo to všem. Některé značky mají hodnotu v historii, ve svém dědictví, a prostě tyto dva přístupy do sebe nezapadaly. I já přemýšlím nad tím, jak to udělat, kdybych do budoucna chtěla svoje značky propojit. Zatím chci, aby Katiné akcentovala řemeslo a tradiční materiály tak, jak to má být. Zároveň ji lze propojovat s metaverzem po technické stránce při modelování. Zatím mixuju oba dva způsoby. Když si potřebuju nápad „nadrejpovat“, vidět ho a pracovat s ním „za chodu“, tak si ho fyzicky špendlím. Ale pokud už víceméně vím, co chci, a potřebuju se jen podívat, jak na to, nebo mám něco technicky složitějšího, tak si projekt modeluju ve 3D. Kombinuju přístupy a přenáším projekt sem a tam z fyzického do digitálního světa a zase zpátky. Jde o dost volný proces.

Jde o kapsulový šatník, v němž je v podstatě všechno. Všechny kusy sedí k sobě navzájem a jdou libovolně kombinovat. Možná jen dlouhé šaty nejsou tak docela na nošení s kalhotami (smích), jinak se to v té kapsuli dá pěkně mixovat. Postupně budu přidávat další kousky. Ale jsme omezení materiálem. Když nám nějaký dojde, daný kousek buď vyrobíme z jiného materiálu, nebo jej nějak obměníme. Zatím máme dvanáct základních kusů. Uvidíme, kterým se bude dařit nejvíc, a podle toho budu postupovat dál. Máme například v nabídce šaty ze speciálního materiálu, který je velmi často nedostupný a musím ho nonstop shánět. Aktuálně máme skladem dva kusy, ale nechci šít nic navíc, co by mi stálo ve skříni. Další z bodů ve filozofii mojí značky je i inkluzivita. Zatím máme v základní nabídce tři velikosti, ale pokud někdo chce jinou, může si o ni napsat a je to bez poplatků navíc. 

Pokud se dostanu do bodu, že budu nabídku rozšiřovat, ráda bych se vrátila k tvorbě odvážnějších modelů. Stále nad produkcí přemýšlím i marketingově. Nechci tvořit brand pro fashion weeky, ale modely, které budou denně nosit běžní lidé. Pro mě je nejdůležitější ve svém oblečení lidi vídat a vědět, že patří do jejich běžného šatníku a mají jej rádi. To je pro mě základ. Pokud bych do budoucna portfolio rozšiřovala, tak směrem k pánské módě. Blíží se léto, takže zkusím něco letnějšího, například hedvábná tílka. Taky se chci zamyslet nad propojením s digitálním světem především z estetického hlediska. Teď mi jde hlavně o řemeslo, aby moje móda byla nositelná, příjemná a praktická.