MBPFW SS22 #1: Tři variace na jedno téma a dvě bubliny

Opakovat, jak nelehká a komplikovaná doba změn značně ztěžuje všechny procesy, včetně těch kreativních, je zcela zbytečné. Ptát se, jak to správně uchopit, je namístě. Zejména v „lokálu“, kterému zeitgeist paradoxně přeje víc než kdykoliv předtím. Publikum a klientela, která léta kupovala a kupuje světovou prémiovou módu, je z ní unavená, nenachází v ní dál uspokojení a odpovědi, poměr ceny vs. kvality produktů je již nějaký čas ve značném rozporu, hodnota je de facto – žádná. 

Domácí talent má tak obrovskou šanci odkrojit si velký kus z „koláče“, což do jisté míry už činí. I zde můžeme přirozeně vidět dynamiku interních změn. O slovo se totiž hlásí relativně velká skupina nových jmen, kterou nepoznamenal modus operandi dob nedávno minulých a postupuje nekompromisně, se značnou mírou sebevědomí a dravosti. Naopak stálice, které na naší scéně nějaký čas (úspěšně) působily, mají co dělat, aby tyto nové skutečnosti ustály a udržely si pozornost a loajalitu svých příznivců.

Korekce – v tomto případě bílá, protože kreativnímu duu Kohutiarová-Soukup skutečně fandíme. Jedním z důvodů je jejich smysl pro čistotu siluety, barevnost a krejčovství, kterému není příliš co vytknout. Síla tu spočívá v inklinaci k nadčasovým solitérům, sestávajícím do velké míry z kabátů, bund, sak, šatů a lehce kombinovatelných spodních částí, které splňují parametry kapsulových stálic novodobé garderoby, kde se prototyp náročnějšího fashion urban-vojáka nekomplikovaně probojuje i dekádou aktivního pracovního a společenského života. Těžiště nové kolekce bylo opět ukotvené v černé, se kterou značka umí pracovat efektivně, a styling byl v tomto případě nejvíc homogenní. 

Apropos, styling. I zde se ukázalo, jak tenká hranice je mezi tím, co look vyzdvihne, a tím, co ho zbytečně naruší. Ponožky v sandálech s lomeným podpatkem, které jsou už dnes přímo notorickým ztělesněním specifické (zejména instagramové post-Céline) estetiky, působily nemotorně a v některých případech – zejména u šedého koženého setu – doslova nelichotivě uzemňovaly jinak vydařené ansámbly. Podtrženo, sečteno: tenhle line-up nemohl nikoho urazit, naopak. Nadchnout ale mohl o mnoho více. Snad už tedy konečně – příště.

Pštrosí peří, metry tylu, mašle a záplava flitrů v glamour siluetách objemných rób, hourglass – sak a pussybow – blůz, ve kterých se (samozřejmě se sklenkou šampaňského a cigaretou v ruce o páté odpoledne) za ideálních podmínek pohybují imaginární paničky na svých opulentních lunch-dates někdy na přelomu 60s a 70s. Tehdy v Hollywoodu... Samotné střihy a formy jsou líbivé, místy až mírně historizující, nesouc v sobě onen sentiment „starého“ světa s příměsí novodobého dramatu, s vysokým potenciálem „instagramové“ líbivosti. Pozor na výběr materiálů, zejména u sak... Když to už má být jednou architektura typu původní Balenciagy, musí to být pevné, nesmí se to příliš „hýbat“ (případ prodloužených růžových jacket-dress) a nesmí to být pokrčené (případ kratší zelené verze). 

Zkratka claimu FTD v podobě jeho začátečních písmen aplikovaná formou třpytivých sequins je tu zbytečná, ne prospěšná – v celém kontextu už i tak výrazného oděvu působí zkrátka jako too much. Pastelová kolorika byla opět ústředním tématem, promítla se do obzvlášť líbivých odstínů mentolové a stříbrné a do zdařilých barevných kombinací. No a na závěr snad už jen ona otázka: proč ano? A proč ne? Ať si každý odpoví sám. Každá módní scéna snese jednu Vandu Jandu, o to víc v době, kdy se diverzitě všeho druhu meze nekladou. Komu se to líbí, ať si to koupí. A komu ne – ten ať jde jinam. Jednodušší to snad ani být nemůže, navíc se zdá, že se tato slečna tak brzy nikam nechystá. (Opět zdravíme i Tebe, Borisi Králi!)

Jinak se snad ani nedá nazvat blok, ve kterém se po sobě představili Michael Kováčik a Dominika Kozáková. Slovenský designér, dnes působící primárně v Čechách, se předvedl se svou do dnešního dne snad nejpovedenější kolekcí, a to i proto, že konečně upustil od přeexponovaných stylingů, a jak i sám název tentokrát napověděl, vsadil na základ: nositelné oděvy s rafinovaným detailem, převážně z přírodních materiálů (mnoho denimu, bavlny a popelínu) zpracovaných do vcelku smysluplných siluet. V kolekci celkem rozumně využil i práci s dekoltem, rukávy (řasení, cvoky), doplňky (velké tašky, které, zdá se, jsou hitem du jour) i samotným typem střihu (asymetrie). 

Kováčik, zdá se, kritiku ze sezon minulých zprocesoval celkem konstruktivně, mnoho vyčistil a dobře udělal. Určitě, i tady se dá vyčíst mnoho inspirací nejen ze světa, ale i z domova, divák se neubrání pocitu déja vu-variace na jakousi jednotnou estetiku minimalistické moderny antwerpské školy, celkový dojem by taky býval ještě o mnoho kompaktnější, kdyby autor vynechal jeden úplně zbytečný look, oranžové elastické šaty. Kováčikovi, na rozdíl od jiných, chybí koncept a kontinuita – zejména tato jeho kolekce byla diametrálně odlišná od jeho předchozích, což je ale konkrétně v tomto případě možné vnímat spíš jako pozitivum. Rozhodně bude zajímavé sledovat, jakým směrem se právě z tohoto (nového) výchozího bodu vydá.

Dominika Kozáková na druhé straně patří do již zmíněné kategorie „svého univerza“, ve kterém se cítí komfortně a nehodlá s tím nic dramatického dělat. Tvoří pro velmi specifickou klientelu, která – nutno říct – je dnes ve značné menšině. Volánky, fluffy struktury, pestrá barevnost, pletené sukně, háčkované vesty, čepičky se zvířecíma ušima, jako v Alence v říši divů. Na jedné straně – kudos za to, že dělá, co ji baví, nezávisle na tom, na čem si „ujíždí“ fashion kosmos (zejména sociálních sítí). Na straně druhé je nevyužitý potenciál, se kterým by si mohla v budoucnosti o něco víc pohrát. Kdo neví, o čem je řeč, ať se podívá na kabát, který otevíral její aktuální line-up.

Kabáty, které jsou Dendisovou konstantou, tu měly opět významné místo, zejména efektní v tomto případě bylo použití lehkého, semi-transparentního materiálu s potenciálem nadčasového tzv. „signature-piece“. Jistě, i tady vidí zkušené oko zdroj inspirace, tato kolekce kromě jiného připomínala tu „celočernou„ Lukáše Macháčka před dvěma lety. Vytknout by se také dalo použití visících pruhů (v poslední době jich bylo všude až až) a hrubých čelenek (také jsme viděli tu i tam, tam i tu). Holt nedá se nic dělat. I to už bylo tisíckrát řečeno: vymyslet dnes zcela neokoukaný vizuální rukopis je věc hraničící s utopií, Pavol se ale vrátil k tomu, co ho primárně fascinuje snad nejvíc a v čem se cítí nejjistěji. Čas ukáže, jestli (a jak) s tím bude umět zacházet a zda (a jak) to bude umět posunout dál.

Foto: Alexander Bel
Video: Anežka Horová
Styling: Magda Žůrková
Modelky a model: Aneta Měšťánová (Elite Prague); Antonie Šteflová, Adam (CLIQUE MODELS)
Make-up: Adéla Bartáková
Vlasy: Lucie Janků
Produkce: Rozálie Peřinová
Asistentka produkce: Monika Buriánková
Asistentka make-up artistky: Karolína Synková
Asistent stylisty: Karel Hladík

O make-up se postaral tým Sephora Czech Republic s produkty Sephora Collection, Ultra Glow serum (510 Kč); PMG, Skin Fetish pudr (1 040 Kč); NARS, Tinted moisturizer (1220 Kč); NARS, Radiant Creamy Concealer (930 Kč); Dior Backstage, Face and body glow (1 090 Kč); Fenty, Cheeks Out Freestyle Cream Bronzer (890 Kč); Rare Beauty, Stay Vulnerable (640 Kč); Benefit, 24 H brow setter (810 Kč).

O vlasový styling se postarala Lucie Janků s produkty Shu Uemura.