Pařížský fashion week přinesl strach ze štěnic a módní normalizace

Už dost cynickému vykrádání vžitých symbolů ve snaze o konceptuální žerty, jako by znělo z pařížských ateliérů „Není to marketing, není to virální šílenství. Jen nechci žít v béžové kultuře," dušoval se Demna po přehlídce Balenciaga, když mu novinář z Interview Magazine položil otázku, proč se znovu rozhodl pro tak konfrontační vyznění přehlídky. V krátkém reelsu ze zmíněného rozhovoru lze na Demnovi snadno poznat rozhořčení. Na takové otázky nebyl doposud zvyklý, spíš se mu dostávalo obdivu bez připomínek. Zdá se, že ani hvězdný casting mu tentokráte nezajistil tak silnou odezvu. Škoda, že na módní kritičku Cathy Horyn, která show otevírala, došlo až na sklonku Demnovy kariéry. 

Kdysi bezmezně milovaný talent uvrhl módní stratégy do nelehké situace. Cena některých produktů, které jsou spíš výsměchem než skutečným luxusem, se obhajuje těžko. A proto se mnoho módních domů rozhodlo pro radikální změnu, takřka kolektivní. 

Zatím se jí říká nová jednoduchost a byla cítit skoro v každé druhé kolekci. Někteří tvůrci byli tímto fenoménem doslova posedlí, třeba Anthony Vaccarello u Saint Laurent. Snažil se najít co nejjednodušší střihy a ty nechal vyhotovit v (na vzorovou kolekci) nebývale delikátní oděvy, které pak jen precizně nafitoval. Žádná šaškárna. Tu a tam sice výrazné šperky, kukla nebo brýle, ale jinak se Vaccarello snažil vyvarovat estetických imitací. Nesnažil se parodovat žádnou dekádu, šel jen po stopách archivní práce samotného Yvese. (Pochválen buď návrat Evy Herzigové.)

V prvních několika loocích se o něco podobného pokusil i Olivier Rousteing u Balmain, ba dokonce i Rick Owens nebo Daniel Roseberry. Olivier zahájil přehlídku klasickými saky na znamení pocty krejčovině meziválečné Evropy. Roseberry jednal podobně. 

První look jeho kolekce pro Schiaparelli patřil Shalom Harlow, která na sobě měla jen silonky a blejzr. Samozřejmě že ve zbytku nechyběly obří surrealistické doplňky, ale většina podkladu byla jinak vcelku jednoduchá. 

Rick Owens si dává záležet na předznamenání. První look jeho show je pro něj určující, důležitější než pro všechny ostatní. Letos přitom do barevných mlh, které zahalovaly terasy Palais de Tokyo, vyslal jednoduché černé šaty. Postcovidový glamour plný ostrých stylingových rovin vyměnil za nákladné róby. V popisu kolekce, který si návrhář pokaždé píše sám a doprovází jím video z přehlídky na YouTube, se vyznává ze stručnosti a ekologického původu tylu vyrobeného z econylu. 

A když už jsme u udržitelnosti, i Stella McCartney na mnoha místech vsadila jen na velmi klasický střih baloňáku. V Paříži ale v den konání své přehlídky uspořádala pouliční sustainable market a také představila novou tvář udržitelnosti: Je jí kabelka Frayme vyrobená ze slupek hroznů. 

Excentrický naštěstí zůstal Glenn Martens s kolekcí Y/Project. Letošní výsledek však utrpěl evidentním soustředěním na předešlou Diesel kolekci z Milána. Gumoví hadi kolem krku jako doplněk působili jako nepovedený žert, a tak bohužel dnes už ikonické náušnice ve tvaru zdviženého prostředníčku nepřebili. 

Debut Stefana Galliciho pro značku Ann Demeulemeester bohužel naprosto zapadl, přestože působil velmi poctivě a upřímně. Obdobný dojem vzbuzovala i kolekce Valentino. Ale i na textilní intarzie a laserem vyřezávané ornamenty se v monotónní bílé snadno zapomíná. Nebýt předznamenávaného vystoupení zpěvačky FKA Twigs, které se stalo emotivní paralelou ke každodenním výzvám v životě ženy, mnozí insideři by podle zákulisních informací Valentino show dokonce i vynechali.    

Kolekce i show Dior, Louis Vuitton i Chanel opět tvořily svět samy o sobě. Solitéři! Pozdvižení na Chanel přehlídce mezi hosty působilo široké angažmá žabek coby relevantní obuvi. 

Ghesquière zas upoutal mnohoznačným koktejlem inspirací, který jako by se stal pomyslným rejstříkem jeho signifikantního stylu. Na Dioru nechyběly agitky ani dokonalý odraz reálného ženského šatníku. 

Na pařížském fashion weeku jsme letos zkrátka postrádali silné momenty. Jedním z mála se stala přehlídka Mugler. Kreativní ředitel Casey Cadwallader se ponořil víc do archivů značky a nespoléhal jen na své interpretace. Tím na catwalku, kde hvězdy jako MariuCarla Bascono, Paris Hilton nebo Helen Christensen odolávaly uměle vyvolaným poryvům větru, ožil i Muglerův osmdesátkový tailoring a abstraktní formy. 

Střapcovité aplikace z recyklovaného plastu, které připomínaly optické kabely, na bodysuitech střídal jemný, prostor protínající hedvábný šifon, který na tělech modelek tančil, jak i on odolával větru. A překvapující byl i fashion reality check, který Cadwallader nedávno dostal a jejž ihned promítl do kolekce. Mugler nosí i muži, a to hodně, a tak přibylo dost pánských stylingů. 

Při zdi se nedržel ani John Galliano s kolekcí Maison Margiela. Zničeným šatstvem nicméně jasně dal najevo, že Margiela kolekce jsou koncipovány jako umělecké cvičení a p.r. značky. Škoda, že si kousky z main line hledají cestu do butiku jen výjimečně. A napětí také vzbuzuje sledování pomyslného souboje Johnata Andersona a Johny Johanssona. 

V pokusu o očistu tichým luxusem bohužel zapadly jinak i tak občerstvující přehlídky Coperni i Courrèges, a proto mezi módními editory zcela právem panuje strach z jakési módní normalizace. Povede hysterie způsobená krizí pozic luxusních brandů k přechodné minimalizaci koncepcí a větší nudě? Bude umocňování nové jednoduchosti potažmo nového luxusu i dál tak opatrné? Nebo vše zachrání interpetační rámec a v časopisech se objeví vizuály tak dráždivě, že se tím změní směr módního průmyslu a příští Paříž už bude štavnatější?