Jak se vyrovnat s kritikou

Návrháři tráví roky studiem a měsíce nad každou novou kolekcí, jejich reputace však může být poškozena během pár minut. Módní přehlídky jsou sázkou na nejistotu a i ti nejúspěšnější musejí znovu a znovu obhajovat své místo na výsluní. Sláva je nijak nechrání. První kolekci Hediho Slimaneho pro Celine kritika strhala. Financial Times nazvaly jeho estetiku „zastaralou“ a jeho přehlídku „rozpačitou“. Vanessa Friedman z The New York Times prohlásila, že to potvrzuje Slimaneho „has-been“ status. „Míval něco do sebe… teď se to jen snaží znovu získat.“ Italský návrhář Riccardo Tisci na svůj debut u Burberry získal jen vlažné ohlasy a Vanessa Friedman si postěžovala, že hrál „až příliš bezpečně“.

„Nejdůležitější při recenzi kolekce je zhodnotit, jak zapadá do širšího rámce tvorby toho konkrétního návrháře,“ vysvětluje módní kritička a mezinárodní editorka Vogue Suzy Menkes. „Samozřejmě pokud je to relativně nový objev, jde o rozpoznání originálních nápadů. Což je složitější pro etablovanou značku. Kéž by každý byl jako Prada – nová a dynamická, přesto každou sezonu nezpochybnitelně Miuccia.“

Pokud se kritika v poslední době stala kousavější, část viny nesou blogeři. Profesionální módní kritici mohou být „mistry narážek a podceňování“, jak poznamenala Angela Flaccavento z platformy Vestoj, ale instagrameři jako Tony Liu a Lindsey Schuyler provozující oblíbený účet Diet Prada jsou bezohledně sarkastičtí. (Prohlásili, že zklamání ze Slimaneho přehlídky jim připomnělo, aby „zůstali navždy cyničtí“.)

„Ze sociálních médií přichází hodně zlých slov – často od lidí, kteří přehlídku viděli pouze na obrazovce,“ říká Menkes. „Návrhář je v pasti mezi pokusem o silný statement, který se zapíše do historie, a opatrným přístupem, kdy zvažuje každý krok. Oba přístupy se dočkají stejné kritiky.“

Ať už jde o zpětnou vazbu od profesionálního kritika, blogera, šéfa či přítele, pro nikoho není snadné poslouchat, co je s nimi nebo jejich prací špatně. „Kritika může rozrušit, protože ji často přijímáme osobně,“ říká japonská sociální psycholožka Sachiyo Shearman. „Když se nám dostává kritiky, máme pocit, je ztrácíme tvář, že je poškozena naše (společenská) image.“

Přesto je dávání a přijímání zpětné vazby nevyhnutelnou, i když nepopulární součástí života. Většina z nás má tu výhodu, že je kritizována soukromě, přes e-mail nebo v kanceláři za zavřenými dveřmi. Ale například pro umělce, tanečníky, spisovatele či návrháře veřejná kritika patří k jejich práci. „Během let jsem zažila i náročné reakce a těžké chvíle,“ říká Suzy Menkes. „Pokud je návrhář velmi nespokojený s tím, co píšu, a přeje si mě potkat, vždy jdu. Občas, o mnoho let později, mi návrháři dokonce říkají, že zpětně byla pro ně kritika velmi užitečná.“ 

Když spisovatelka Jessica Lamb-Shapiro zjistila, že její memoárový debut budou recenzovat The New York Times, vzpomíná: „Byla jsem opravdu nadšená, protože to je obrovský úspěch.“ Když si ji však po několika dnech přečetla, byla zdrcená. Kritička nazvala její knihu „nenaplňující“ a některé kapitoly dokonce označila za neohrabaně a nepřesvědčivě napsané.

„Byla to taková moje noční můra,“ říká Lamb-Shapiro. „Napíšete knihu a pak se vám dostane kritiky, která už více veřejná snad ani být nemůže. Dva dny jsem proplakala a myslela si, že můj život končí a má kariéra je zničená.“ Přemýšlela dokonce, jestli se jí kritička třeba nechce za něco pomstít. „Říkala jsem si: Znám ji? Přebrala jsem jí přítele? Bylo to totiž napsáno s vervou obvykle vyhrazenou pro Jonathana Franzena nebo někoho opravdu mocného.“

Po 48 hodinách sebelítosti získala Lamb-Shapiro trochu odstup. „Neměla jsem pocit, že bych napsala strašnou knihu. Nejhorší věc se už stala a já jsem přitom pořád tady a moje kniha vyjde. Cítila jsem se neporazitelná.“

Lamb-Shapiro radí spisovatelům, aby se recenzemi zabývali jen souhrnně, spíše než aby brali některou konkrétní z nich příliš vážně. „Je důležité poslouchat, když to říká každý, ale je také důležité slyšet svůj vlastní hlas. U některých druhů umění není názor ostatních podstatný.“

Naopak tanečníci jsou opravováni a kritizováni před spolužáky už od dětství. Vše od chodidel až po drdol je předmětem kritiky. Wendy Whelan, která více než 30 let tančila v New York City Ballet, vzpomíná, že jako studentka o korekce sama usilovala. „Milovala jsem to, protože jsem se chtěla zlepšit. Mohlo to být drsné, ale bylo to podnětné.“

Jednoho dne však i ona narazila. „Byl jsem kritizována za svou postavu, že jsem příliš štíhlá nebo příliš kostnatá,“ říká a dodává: „Je těžké, když se to týká něčeho, co nelze změnit.“

Než se recenze začaly objevovat online, bylo snadnější je ignorovat. „Mohli jste oslavovat, nebo si říct, že se nic neděje, zítra vyjdou další noviny.” Jenže na internetu, který se rozšířil v době, kdy se stala primabalerínou, se drsným slovům už nešlo vyhnout. „Lidé tam začali ventilovat své pocity. Bylo to opravdu šokující.“

Když dnes čte nějakou kritiku, ptá se sama sebe: „Je to o mé práci, nebo spíše o autorovi článku? Předvádí kritik své literární dovednosti, nebo se opravdově zajímá o mé vystoupení?“

Je také důležité vzít v úvahu kulturní zázemí člověka, který je autorem kritiky. Shearman vysvětluje, že etiketa obklopující kritiku se kulturně velmi liší. 

„V některých kulturách, jako například v Izraeli, Německu a Nizozemsku, se cení, když jsou lidé přímočaří, neberou si servítky a jdou rovnou k věci. V jiných kulturách, jako je Thajsko, Japonsko a Jižní Korea, se oceňuje takt a lidé se zaměřují na reakce ostatních spíše než na to, aby prosadili svou. V těchto zemích je negativní zpětná vazba jemná a diplomatická.“

Charles S. Jacobs, konzultant, který spolupracuje s globálními technologickými společnostmi a o zpětné vazbě napsal knihu, říká, že kritiku odmítáme, protože odporuje přesvědčením, která o sobě máme. „Všichni si utváříme o sobě samých, o tom, kdo jsme, nějakou představu,“ říká. „Když přijde zpětná vazba, která je s ní v rozporu, máte dvě možnosti: můžete se změnit, v takovém případě vyhrává osoba, která vás kritizuje, nebo ji můžete odmítnout, čímž tu osobu potrestáte. V nejlepším psychologickém zájmu je potrestat kritika a zpětnou vazbu ignorovat.“

Což může být tím důvodem, proč je kritika často neúčinná nebo kontraproduktivní. Jacobs zmiňuje studii provedenou americkou korporací General Electric v roce 1965. „Zjistila, že v oblastech, které byly nejvíce kritizovány, výkon nevzrostl, ale naopak poklesl. Čím více něco kritizujete, o to více snižujete výkon.“

Jacobs radí podat kritiku jako vzájemný rozhovor, nikoliv jako přednášku. „Když vám budu klást otázky, přiměji vás se zamyslet. Například: Jak vám šla prezentace, jaký z toho máte pocit? Pokud ke zpětné vazbě dojdete sami, máte všechny důvody ji přijmout.“

Jacobs také navrhuje kritiku zjemnit tím, že začnete pochvalou. „Pokud polechtám vaše ego a pak řeknu něco méně příjemného, budete mít větší tendenci to přijmout,“ pokračuje. „Začnu slovy: Toto se mi na vaší prezentaci opravdu líbilo. Teprve pak pokračuji, v čem by bylo dobré se ještě zlepšit.“