Společnost

Proč je pití minerálky čím dál víc posh

Čím dál více lidí raději zůstává na večírku se sklenkou nealka v ruce. Zjistili totiž, že je fajn se v pořádku odvézt domů, druhý den nesepisovat závěť nad lahví kyselých okurek a celkově se po pravidelné konzumaci necítit nafouklí jako pátrací balon. Pít cokoliv bez obsahu ethanolu se zvolna přesunuje k sympatickým zvykům vnitřně dospělých jedinců. A protože jsou i tací, kteří se nechtějí celé léto prolévat kalorickými limonádami a nealko pivy, bere společnost čím dál více ve smyslu šťastného konce „voda nad zlato“ na milost i tak nanicovatý nerost, jako je obyčejná H2O. Na co je minerálka dobrá a jak ji párovat s jídlem a vínem, ví hydrogeoložka Bára Topinková.
Foto: Getty images
Škarohlídi sice vykřikují, že minerálka je jen vývar z kamení, ale faktem je, že pít ji z vysoké sklenice na šampaňské má prostě glanc a vyjadřuje vaši osobní nezávislost na společenských konvencích. A taky kladný vztah k vlastnímu tělu. Lze jen doufat, že se taková situace brzy objeví v reklamách místo mužů s koněm a cigaretou v ruce nebo žen objednávajících si fast food do sauny. Minerálku si můžete jen tak vychutnat v parném dni nebo ji zkusit snoubit s jídlem a vínem. Sommeliéři vám doporučí, abyste k vínu pili slabě mineralizovanou vodu bez oxidu uhličitého, to aby plyny a minerální látky nepřebily chuť degustovaného vína. Ideální je na to třeba Korunní, Rajec, Evian nebo milovaná i zatracovaná kohoutková odkudkoliv. Šéfkuchaři vám naopak řeknou, že při párování vody a jídla byste měli sáhnout po minerálce, tedy vodě s mineralizací vyšší než 1 000 mg/l, protože ta naopak podpoří chuť pokrmu. Rozpuštěné chemické prvky totiž samy o sobě nějak chutnají, takže se dokáží s ingrediencemi v jídle hezky provázat a podpořit je. Minerálka s vysokým obsahem sodíku vám bude chutnat plně a trochu hořce (Vincentka), ta s vysokým obsahem hydrogenuhličitanů a vápníku trochu slaně (Bílinská kyselka) a ta s vyšším obsahem železa a síranů bude zase lehce svírat vaše chuťové pohárky (Rudolfův pramen z Mariánských Lázní). Lékaři jen smírně dodají, že zatímco slabě mineralizované vody s obsahem rozpuštěných látek do 500 mg/l byste měli vypít v závislosti na tělesné váze a okolní teplotě dva litry denně, u minerálek stačí tři deci pro zdraví a na chuť. 
  
Hydrogeologové, kteří se starají o nalézání a využívání zdrojů minerálních vod, ještě přidají, že nejlepší věcí je objevovat je na cestách nebo se díky nim aspoň na chvíli podívat na zajímavá místa. Znáte například gruzínský národní park Bordžomi – Charagauli? Představte si zelené vulkanické kopce a lázně, které milovali poslední Romanovci. Minerálku, která se tu stáčí už od roku 1854, zbožňuje každý Gruzínec, a pokud jí přijdete na chuť, srdce místních vám zůstanou navždycky otevřená. Jen při prvním ochutnání pozor: plivat na gruzínské ulici Bordžomi je jasný signál k vyhlášení války, i když minerálka obsahuje 5 – 7 000 mg/l rozpuštěných solí a je…opravdu slaná. Do Itálie se zase dá odplout na doušek lombardského San Pellegrina. Tyto lázně v krásném údolí řeky Brembo skrývají pramen středně mineralizované vody (jazyku příjemných 960 mg/l), která se zdraví prospěšnými prvky sytí na cestě několika pestrými geologickými vrstvami, zespodu přitom ohřívána zbytkovým teplem vulkanické činnosti. A pokud dáváte přednost ještě jemnější chuti, stavte se pro lehoučký jihofrancouzský Perrier. Jeho pramen zvaný Les Bouleni koupil v roce 1889 lékař Louis Perrier, který pak svou vodu prodával pod sloganem „šampaňské mezi minerálními vodami“. Což lze uvést jako podpůrný argument v případě, až budete ve společnosti káráni za to, že si připíjíte vodou, a ne sektem s napůl utopenou jahodou. 
V každém případě můžete  zavést řeč na to, že i české minerální zdroje stojí za bližší degustaci a mají hned několik nej. Nejhlubším vrtem jímaná je poměrně neznámá uhličitá minerálka Luna v Lounech (1 200 m), nejvíce mineralizovaná je darkovská solanka s obsahem 48 g v litru (což by považovali za vhodné pouze ke koupelím dokonce i v Gruzii), zatímco nejteplejším, nejvydatnějším a nejslavnějším zdrojem je karlovarské Vřídlo. A pak pozvat ostatní na malou ochutnávku. Někteří sommeliéři a restaurace vám dokonce nabídnou řízenou degustaci vody, ale pomalé objevování během cest nebo klidného posezení bude možná příjemnější volba. Samozřejmě můžete zůstat u osvědčeného trojlístku karlovarských klenotů Mattoni – Korunní – Magnesia a jako Pražák odkojený Želivkou si výjimečně odpustit vtipy na brněnskou Šaratici a dopravní zácpu. Anebo se odvážit a na cestách poprosit vždy o minerálku místní provenience a doma si jako lokální patriot dopřát v Luhačovicích jódem a bromem ozvláštněnou Vincentku, v okrese Náchod arsenem nebezpečnou Idu nebo zcela vražedně chutnající mariánskolázeňský Excelsior. A spokojeně si přitom medit ve vlastním těle s pocitem, jak je hezké, když člověku stačí ke štěstí a zdraví slunce, vzduch a lahev minerální vody.