SpolečnostSesterství se nosí. A přátelství mezi ženami prochází renesancí
Kateřina Špičáková20. 5. 2024
Ženy ke štěstí potřebují kamarádky. V určité životní fázi ale začne být těžké přátelství udržovat, natož navazovat nová. Současné trendy na sociálních sítích i v popkultuře se nám s tím snaží pomoct. Sounáležitost a sesterství jsou totiž zásadní v budování emancipačních hnutí.
Foto: Photo by Gotham/Getty images Images
Sarah Jessica Parker a Cynthia Nixon při natáčení nového filmu Sex ve městě s názvem 'A jak to bylo dál'
New York City
„Co když jsme my čtyři ty spřízněné duše? A muži jsou jenom takový malý, zábavný doplněk navíc,“ pronesla Charlotte York v jedné epizodě
Sexu ve městě ke svým věrným souputnicím poté, co zažily další zklamání v lásce. Postarala se tak o jednu z nejpamátnějších hlášek kultovního seriálu a zároveň vystihla, proč je přátelství mezi ženami tak důležité i v dospělosti. Ve světě, kde musí ženy neustále bojovat o rovné postavení s muži ve většině životních oblastí, je potřeba mít někoho, kdo vám na základě podobné životní zkušenosti rozumí. Někoho, komu na vás záleží a o koho se můžete opřít, aniž by v tom byla nepřiznaná sexuální či emocionální touha, případně jiná skrytá agenda.
Dnes už si uvědomujeme, že Sex ve městě je v mnohém problematický, mimo jiné právě v zobrazení a chápání ženského přátelství. Nejde jen o to, jak nerealistické je, aby si čtyři dospělé, pracující ženy žijící na Manhattanu našly čas na to se neustále setkávat. Carrie, Miranda, Samantha a Charlotte si navzájem sice jsou věrnými družkami, mezi kterými navzdory jejich odlišnostem fungují takřka sesterské vztahy, neplatí to ale o ostatních ženách v jejich univerzu. Ty jsou pro ně v lepším případě komickými postavičkami, v horším přímými konkurentkami, soupeřkami, nepřítelkyněmi. Ústřední čtveřice se ani v nejmenším nesnaží reflektovat internalizovaný sexismus, s nímž pohlíží na další zástupkyně vlastního pohlaví. Bez toho ale ženská sounáležitost vzniknout nemůže.
And just like that, adulthood happened
Když je vám patnáct, mít nejlepší kamarádku se jeví jako nejdůležitější věc na světě, jako základní životní výbava. S postupujícím věkem ale přibývá povinností a ubývá času. Ještě v pětadvaceti si můžete dovolit chodit obden na skleničku, neustále si s někým psát nebo volat a rozebírat i nejmenší detaily z pracovního a milostného života. O deset let později už to ale tak snadné není.
Průměrný věk prvorodiček v Česku vystoupal na třicet let. Jakmile je ve hře malé dítě, minimálně zezačátku představuje vaši nejčastější interakci s dospělým člověkem partner. Proč? Protože spousta matek při rodičovské pracuje – často proto, že z ekonomických důvodů prostě musí – a na sedánky s přítelkyněmi tak nezbývá čas. I v případě, že rodinu nezaložíte, se po třicítce řada těch, které pracují na kariéře, konečně dostává do vedoucích pozic nebo k zajímavým projektům, případně po dlouhém vysokoškolském studiu naskakuje do praxe ve zvoleném oboru. Po třicítce navíc začíná chybět nejen čas, ale i energie se po celém dni stráveném plněním úkolů v devět večer zvednout, obléct a vyrazit na drink a hovor s kamarádkou.
Bez energie, péče a pozornosti ale nepřežije žádný vztah, a tak lidé odcházejí. Nemusí to být jen nezájmem: V průběhu života se mění naše názory a priority. Běžně se stává, že po letech si najednou nerozumíme s tím, kdo za nás kdysi dokončoval věty. V jednom ze svých prvních scenáristických počinů, nezávislé komedii
Frances Ha, téma autenticky zpracovala
Greta Gerwig, která zároveň jako představitelka hlavní role velmi věrně zachytila pocit vykořeněnosti, jímž prochází žena po ztrátě kontaktu se svou dlouholetou nejlepší přítelkyní.
Je to legitimní a zcela normální. Problém je, že když nemáte kde brát čas ani pro staré kamarády, těžko najdete zápal pro navazování a budování nových přátelství. Tím spíš, když nikam nechodíte. Nejsem až tak stará, abych si nepamatovala dobu, kdy jsem na večírky vyrážela nejdřív o půlnoci. Teď se o půlnoci vracím domů – a to už musí být opravdu slavnostní příležitost, jíž předchází důkladné zvažování, zda mi únava a podrážděnost, se kterou budu druhý den kvůli nedostatku spánku bojovat, za to opravdu stojí.
Královny samoty
Samozřejmě jsou místa, kde dospělá žena může najít kamarádky. Někdy to tak vyjde, že si skvěle sednete s kolegyněmi nebo rovnou s celou partou kolegyň. Jindy přijdete k nové kadeřnici a při odchodu už si tykáte. Anebo zjistíte, že váš manžel má kamaráda, co žije se ženou, která stejně jako vy chce jet na koncert
Taylor Swift. Tak se dohodnete, že vyrazíte spolu, a během organizace zjistíte, že si perfektně rozumíte. Jsou to ale spíše šťastné náhody, které samy o sobě problém s nedostatkem času neřeší.
Osamělá žena, které je něco přes třicet, je oblíbeným tropem v žánru romantických komedií. Ještě před dvaceti lety byla ale tato samota u filmových a seriálových hrdinek definována téměř výhradně tím, že byly singl a vysvobození z jejich smutného, šedého života přineslo až to, že ulovily chlapa. I to se postupně proměňuje: Už v komedii Ženy sobě z roku 2011, kterou napsaly Kristen Wiig a Annie Mumolo, se neřeší muži, ale vztah mezi protagonistkou a její bff. O rok mladší titul Holky na tahu pak dělá onen pomyslný krok vpřed v uvědomování si vnitřně zakódovaných sexistických přístupů, s nimiž ženy pohlížejí na jiné ženy. Scenáristka a režisérka filmu Leslye Headland svým hrdinkám umožňuje sebepřijetí a objevení cesty k upřímnému kamarádství prostřednictvím smíření. Muži v celém příběhu hrají jen velmi okrajovou roli.
Potvora scenáristky a komičky Phoebe Waller-Bridge v první řadě seriálu není osamělá, protože nemá dlouhodobý spokojený vztah, ale protože jí zemřela matka i nejlepší přítelkyně a se svou poslední zbývající blízkou ženou, sestrou, se odcizily, přičemž k tomu přispěla svým vlastním chováním. V animovaném seriálu Tuca & Bertie zase k rozkolu mezi dvěma personifikovanými ptačími kamarádkami dojde proto, že v obou z nich na povrch vybublají důsledky dávných, nikdy efektivně neřešených traumat.
Současné autorky, ne náhodou často mileniálky a feministky, si uvědomují, že samota je pro ženu zničující. Není to však samota způsobená nedostatkem romantické lásky, ale vyloučením či úplnou absencí právě ženské komunity, bezpečného pečujícího kruhu. Cool-girl-boss éra dávno minula a my už víme, alespoň teoreticky, že spolu nesoupeříme, že do pozic rivalek nás tlačí patriarchální systém, který je tím opravdovým nepřítelem. Abychom mohly účinně překonávat překážky, jež nám staví do cesty, potřebujeme se. Potřebujeme vzájemnou podporu, potřebujeme se jedna od druhé učit a navzájem se inspirovat napříč generacemi.
Úděl ženy
Když
Meryl Streep na letošním festivalu v Cannes přebírala čestnou Zlatou palmu za své herecké dílo, v rámci děkovné řeči prohlásila, že „největší hvězdy dneška jsou ženy“. Masivní úspěch filmového hitu
Barbie, v němž America Ferrera v monologu, který se stal virálním, výstižně shrnuje paradoxy bytí ženou v mužském světě, stejně jako světového
The Eras Tour, které z věčné holčičky Taylor Swift udělalo miliardářku, na sociálních sítích spustil trend oslavující vše dívčí. Slovo girlhood nemá výstižný český ekvivalent – možná i proto, že v sobě zahrnuje obrovskou spoustu specifických zkušeností a prožitků, které v detailech sice jsou individuální, zároveň ale také přenositelné a pochopitelné univerzálně mezi všemi ženami na světě. Díky tomu dokáže spojovat a v tom je jeho síla.
Právě sociální sítě v čele s TikTokem se tak stávají hlavním polem, na němž v současnosti vzkvétá globální ženská solidarita: základní stavební kámen emancipace i nezbytná součást dalšího vývoje současného feminismu. Hranice mezi životem v online a offline světě mizí čím dál rychleji a co nám chybí v jednom, zvykli jsme si hledat ve druhém. Možná je to ale taky proto, že zatímco na vysedávání ve vinárně pod tíhou strastí dospělosti čas není, na scrollování se najde téměř vždy. Od mužských vrstevníků slýchám, že sociální sítě nepřináší nic skutečného a hodnotného, ale pro ženy je to – nebo může být – právě naopak.
Pro ženy, které nemají čas na setkávání, protože pracují a pečují o děti a domácnost, případně jsou nastavením systému nuceny vynakládat několikanásobné pracovní úsilí, aby dosáhly na pozice a platy svých mužských kolegů a ještě se občas chtějí trochu vyspat. Stačí pochopit, že sociální sítě dávno nejsou okrajová volnočasová aktivita, ale že se na nich odehrává spousta zásadních věcí a že je to užitečný nástroj, který při správném přístupu a zacházení může přinést mnoho dobrého. Já na svém instagramovém profilu zpravidla postuji feministický obsah a ten pocit, který mám, když na něj pozitivně reagují kamarádky – ty kamarádky, se kterými nemáme čas se fyzicky stýkat, ale i zcela neznámé, podobně smýšlející ženy –, je maximálně opravdový. Pocit, že mě někdo vnímá. Když jsem naposledy sdílela fotku sama sebe, 95 % procent lajků pod ní bylo od žen. Považuji to za svůj největší úspěch ve virtuální realitě to date.