Potenciál zamčený v kuchyni. Ulehčit pracujícím matkám může každý z nás

Určitě budou fungovat modely, ve kterých je větší zapojení otců, což je naprosto klíčové – mámy to prostě samy neutáhnou. Například v Německu je na vzestupu model, kdy matka i otec pracují na zkrácený úvazek, a tak se mohou spravedlivěji dělit i v péči o děti. Fajn směrem jde v tomto ohledu Skandinávie, kde je nastavený fixní rodičovský příspěvek, ale rodina jej nedostane celý, pokud otec alespoň na nějakou chvíli matku na rodičovské nevystřídá. Samozřejmě to není tak jednoduché, abychom vzali něco, co dlouhodobě funguje jinde, a hned to aplikovali u nás. Dá se ale přebírat alespoň něco, například rozšiřování možností zkrácených úvazků, jejichž nabídka je v Česku naprosto tristní. U nás na částečný úvazek pracuje jen zhruba 6 % lidí a navíc z těchto úvazků jen 20 % tvoří skutečně úvazky – zbytek jsou dohody o provedení práce a pracovní činnosti. Například v Holandsku pracuje na částečný úvazek 70 % žen.

Překážek je spousta, tu nejzásadnější představuje fakt, že nemůžou sehnat hlídání. 60 % matek dětí ve věku do dvou let nemá buď žádné hlídání, anebo pouze nárazové. Chybí pečující komunita. To zároveň znamená, že potřebují maximálně flexibilní práci, kterou ale většinou nenacházejí. Dalším problémem je samozřejmě nastavení péče o domácnost, která u nás stále leží především na ženách. Pokud si matka, která je na rodičovské dovolené, dokáže najít čas na svoji placenou práci, většinou to bohužel zároveň neznamená, že si úměrně tomu ubere z práce pečující. Významnou překážku tvoří samozřejmě také odsudky okolí. Pokud je vaše dítě mladší tří let a vy pracujete, máte nálepku krkavčí matky. Ale jakmile dítě dovrší právě těch tří let a vy ještě nejste zpátky v práci, tak jste líná. Přestože svou práci děláte během času, kdy dítě spí, tedy na úkor vlastního volna a odpočinku, stejně schytáte kritiku, že jste strašná máma a jednou budete litovat, že jste se rodině víc nevěnovala. Osobně tyhle komentáře vůbec nechápu.

Když jsme před třemi lety začínaly, naše klientky byly hlavně ženy kolem nás, ze stejné sociální bubliny. To znamená hlavně ženy z Prahy, které zůstaly doma s dětmi, měly trochu času navíc a chtěly ho využít, aby mohly dělat nějakou hezkou, pohodlnou práci z domova, trochu si přivydělat a profesně nezakrnět. Ale jak se posouváme v čase, obrací se na nás stále širší spektrum lidí a my zjišťujeme, že se nejedná jen o pár žen s prací u počítače. Jsou tady tisíce matek, které chtějí pracovat při rodičovské, ale nemůžou, a to třeba jen proto, aby měly možnost na chvíli přepnout z mateřského režimu, a někdy i bez ohledu na původní profesi. Chodí za námi právničky, bioložky i prodavačky s tím, že by chtěly dělat cokoliv. Pochopitelně nedokážeme obstarat konkrétní práci všem, můžeme ale o situaci informovat veřejnost a vytvářet tlak na zaměstnavatele.

Naše praxe ukazuje, že firmy v České republice ještě nemají téma úplně dobře uchopené. Na jednu stranu se zaměstnavatelům snažíme vysvětlovat, že by mohli být produktivnější, kdyby některé úkony outsourcovali právě na matky na rodičovské, na druhé zjišťujeme, že firmy mají desítky až stovky zaměstnankyň na mateřské, ale nevyužívají je, protože je ani nenapadne je kontaktovat a zjišťovat, jestli by se některé z nich nechtěly do práce vrátit dřív, byť částečně. Začíná se ale rozvíjet alespoň diskuze, a to je taky důležité. Jen tak se můžeme zbavit stereotypního postoje, že máma pracovat buď nesmí, nebo naopak musí, a dokážeme vytvářet možnosti, aby si každá žena mohla podmínky nastavit tak, jak si sama vybere. Skvělé je, že to jde odspoda, že iniciativa bavit se o situaci vzešla přímo od matek. Tlak ale musí vycházet z vícero stran. Zlepšení pozice matek na pracovním trhu svým dílem musí podporovat i stát, což se děje, ačkoliv se zatím jedná o malé kroky.

Něco pro zlepšení situace samozřejmě můžou dělat ženy samy. Například by se neměly podceňovat. Během rodičovské se člověk nemusí utopit v plenách. Ten čas se může stát příležitostí, jak se dál vzdělávat nebo rozvíjet své talenty, věnovat se zájmům, na které dřív nebyl čas. Alarmující je, že matky většinou ani nevědí, na co mají a nemají právo. 80 % našich klientek například netuší, že do určitého věku dítěte mají na zkrácený úvazek nárok ze zákona. Je potřeba být iniciativní a dobře se informovat, jen tak pak můžou vyjednávat o kvalitních podmínkách. Jinak je to ale pochopitelně nesmysl, společnost může dělat obrovskou spoustu věcí, aby pracující matky měly život lehčí. Zaměstnavatelé by měli hlavně zahájit otevřený dialog se zaměstnanci, reálně se začít ptát matek na rodičovské, jestli by chtěly zpátky do práce. Nabízet jim kratší úvazky nebo dílčí projekty, snažit se vymyslet, na co by je mohli využít, pokud ne na jejich původní pracovní náplň. Stát by měl pak jednoznačně zajistit dostatečnou péči, to znamená dostatečnou kapacitu v jeslích a školkách. V rámci mezilidských vztahů pak platí, že by se matky mezi sebou měly podporovat, nikoliv soudit, a že bezdětní kamarádi si můžou odpustit hloupé komentáře.

Zásadní je asertivně komunikovat své konkrétní potřeby zaměstnavateli. Často se stává, že zaměstnavatel ženě nabídne její původní pozici, která jí ale neumožňuje skloubit práci s péčí o malé dítě, a tak ona v zaměstnání skončí, v lepším případě dostane odstupné. Neprobíhá žádný další dialog, jak by se pracovní náplň dala upravit, aby vyhovovala oběma stranám, a spousta žen pak vezme jakoukoliv práci, která se namane, což problém v konečném důsledku jen prohlubuje. Tohle by se stávat nemělo. V ideálním případě by matka měla být schopna říct: „Já se můžu vrátit do práce, ale na zkrácený úvazek. Mám na to ze zákona právo. Pokud vám to nevyhovuje, musíte mi písemně vysvětlit proč a musí jít o závažný provozní důvod.“ V profesích, kde to nebrání výkonu práce, má také žena do devíti let dítěte ze zákona nárok na home office, pokud ho potřebuje.