Vogue Leaders
Nemít předsudky nestačí. Romské děti potřebují podporu, aby se za svůj původ nestyděly
Kateřina Špičáková4. 4. 2025
Jak se pozná rasista? Někdy už ve chvíli, kdy zaslechne romštinu, ať už jí mluví kdokoliv. Muzikoterapeutka a muzikoložka zabývající se uchováváním a popularizací romské kultury Petra Gelbart v rozhovoru pro Vogue CS mluví o předsudcích, nedostatcích českého školství i současné situaci v USA, kde dlouhodobě žije.
Foto: Colette Montoya
Petra Gelbart
Nejdřív se zeptám na to, na co se ptám každého, kdo žije nebo dlouhodobě působí v USA. Jak se cítíte ohledně současného vývoje tamní politicko-společenské situace?
Strašně. Tentokrát se mi opravdu nechce vracet. Nebýt toho, že tam máme ještě studujícího syna, možná bych začala naléhat na manžela, aby si našel práci tady a zůstala bych v Česku. Žijeme v New Yorku, takže některé věci, co se odehrávají ve státech s republikánskou převahou, se nás zatím netýkají, ale i tak je pociťujeme. Bydlíme v Queensu, v imigrantské čtvrti, kde probíhají razie, a podle syna se lidé bojí vycházet na ulici. A on u sebe začal nosit pas, protože vypadá jako Hispánec. Myslím, že zbytek světa dost podceňuje, jak rychle to v USA spěje k diktatuře.
Na jak dlouho jste v Česku?
Teď jsme tu na neobvykle dlouhou dobu – od Vánoc až do konce léta, většinou se sem vracíme jen na léto.
V jednom článku o vás jsem se dočetla, že kvůli častému stěhování a cestování celoživotně řešíte téma domova. Kde se teď nejvíc cítíte doma?
Teď se nejvíc doma cítím v Praze. Mám tady rodinu, i tu širší – moji rodiče sice žijí v Americe, ale ne v New Yorku, takže se vídáme málo. V Česku mám babičku, které bude letos devadesát let, mám tu sestřenici, která je zároveň mojí nejlepší kamarádkou, mám tady dlouholeté přátele, se kterými se známe od dětství. Pocit domova ale dělá i to kulturní zázemí – tady mám romskou komunitu, které nemusím nic vysvětlovat. Nemám ráda velké sešlosti a místa, kde vznikají davy, ale když jsem ve skupině Romů, cítím se dobře. Zpívá se, tancuje se, hraje hudba, kterou mám ráda, a na určité úrovni si navzájem prostě rozumíme.
Postoj etnických Čechů vůči Romům není ideální a osobně mám pocit, že projevů rasismu u nás spíš přibývá. Jak to vnímáte vy?
Mění se to hlavně generačně, dnes je určitě víc mladých lidí, kteří i díky sociálním sítím chápou, co je rasismus, a vědí, že to není cool. Když to srovnám s tím, jaká byla situace třeba před dvaceti lety, musím říct, že i když rasistických komentářů vídám a poslouchám pořád zhruba stejné množství, teď určitě vnímám víc těch, které rasismus odsuzují. Aktuálně se ale třeba mezi mými romskými přáteli dost řeší, že se na ulicích zase objevují skinheadi. Větší skupiny extremistů na veřejnosti jsme dlouho nevídali a lidé se nyní začínají znovu bát. Specificky Praha je ale hodně rozmanitá a jako romská rodina se už nesetkáváme s nepříjemnými pohledy tolik jako dřív. Ačkoliv… Nedávno jsem jela s dcerou příměstským autobusem. Byla hrozná zima, takže jsem byla zachumlaná do šály a dcera má tmavou pleť. Když jsme řidiči platily za jízdenky, viděla jsem na něm, jak je z nás nervózní. Zřejmě si myslel, že jsme muslimky. Vypadal, že mu praskne cévka. (smích)
Řidiči MHD, to je kapitola sama pro sebe. Kauzu rasistického tramvajáka jste asi zaznamenala, že?
Ano, zaznamenala. Protože jsme tady většinou jen na léto, nemáme v Česku vlastní auto, navíc během těch dvou měsíců absolvujeme hodně cest, takže s projevy rasismu v prostředcích hromadné dopravy máme bohaté zkušenosti. Většinou to ale nebyli řidiči, spíš spolucestující. Pro mě byla například zajímavá zkušenost, když jsem tu poprvé jela vlakem jen s nejmladším dítětem, které je bílé. Najednou jsem zjistila, že Češi ve skutečnosti mají rádi děti. Místo, abych z toho měla radost, jsem cítila hrozný vztek. Moje starší děti byly úplně stejně roztomilé jako to nejmladší, ale lidé neměli tendence se na ně přívětivě usmívat nebo s nimi interagovat. Co mě ale baví, je, když s nejmladším synem na veřejnosti začneme mluvit romsky. Okolí to většinou dost překvapí a já vnímám, jak se výraz některých v tu chvíli úplně promění. Přesně tak se pozná rasista.
Já sama moc nevím, jak se v tomhle tématu pohybovat. Sice jsem nevyrůstala v rasistické rodině, ale zase se u nás o těchto věcech nemluvilo vůbec. Jako by problémy neexistovaly, když se nás přímo netýkají.
Myslím, že je lepší vycházet z neutrální pozice než z otevřeně rasistické. Ale neutralita, takzvaná barvoslepost, může být problém. Vidím to například u některých náhradních rodičů romských dětí, se kterými pracuji. Oni mají osvojené děti nebo děti v pěstounské péči rádi a v obecném rámci rozumí, že česká společnost vůči nim není úplně vstřícná, ale nechápou to komplexně. Rasismus není jen o tom, že někdo řekne nebo napíše na internet, že nesnáší cikány. Drtivou většinu představují každodenní projevy mikroagrese, které se romské dítě naučí rozpoznávat, ale jeho adoptivní rodiče je ne vždy vnímají. Mohou mít pocit, že si dítě věci jen moc bere, a pak mu neumí pomoct tak, jak by potřebovalo. Podobné je to ve školství. Romským dětem nestačí, aby k nim učitelky a učitelé přistupovali bez předsudků. Potřebují zastání a podporu, aby se za svůj původ nestyděly, potřebují vhodné studijní materiály. Tohle se skoro vůbec neposunulo, přitom to zásadně ovlivňuje nejen to, jak se romské děti cítí, ale i jak je vnímají ostatní.
Foto: Colette Montoya
Petra Gelbart
Čeho konkrétně by ve školách a školních materiálech mělo být víc?
U syna ve třídě například visel plakát s lidským tělem, kde jsou jeho jednotlivé části popsané v češtině a v ukrajinštině. To je krásné, protože i díky tomu se ukrajinské děti cítí přijímané a vítané. Ale proč nic takového není pro romské děti? Zdá se mi to nefér. Můj syn vnímá jako normu stydět se za to, že mluví romsky. Nechlubí se tím stejně jako jinými svými dovednostmi, protože společnost mu od raného věku dává najevo, že umět romsky není nic přínosného. Nechápu, proč je problém, aby byla romská kultura a historie pravidelně zařazována do osnov. Když to budu ilustrovat na svém oboru, je vyloženě nelogické, aby se v hudební výchově neprobírala romská hudba, které prokazatelně a zásadně obohatila středoevropskou hudbu celkově. To už ani není o uvědomělosti – je to prostě špatně z hudebně-vědeckého hlediska.
Zmínila jste práci s adoptivními rodinami romských dětí. Vy jste zastánkyní takzvaných otevřených adopcí. Proč je důležité, aby adoptované děti znaly svůj biologický původ?
Je to něco, co dříve nebylo běžné ani u pěstounů. Mezi nimi je to dnes už častější, u adoptivních rodin ale stále spíš ojedinělé. Je to důležité, protože adoptované děti jsou vykořeněné. Některé si to uvědomují méně, jiné více – a ty mohou hodně trpět tím, že neznají svůj původ. Visí nad nimi nezodpovězená otázka, z koho a odkud pocházejí, spolu s otázkou: „Proč mě rodiče nechtěli?“ Ne vždy se to dá vyřešit kontaktem s biologickou rodinou. Určitě je potřeba ji nejprve dobře prověřit, protože opětovné odmítnutí může být pro dítě zdrcující. My máme dvě dnes už dospělé adoptované děti a jednoho z jejich sourozenců a s jejich rodiči jsme se znali dlouho předtím, než děti samy projevily zájem se s nimi setkat. Když se to stalo, mohla jsem to vyhodnotit jako bezpečné a nelituji. Pro děti to bylo a je určitě přínosné. I díky tomu, že kontakt probíhá v jejich režii.
Co tedy romská komunita od české společnosti v současné době potřebuje především?
Mluvím jen sama za sebe, ne za ostatní Romy, ale podle mě jsou opravdu nejzásadnější změny ve školství – potřebujeme rozšiřovat vrstvu akademicky vzdělaných Romů. Zároveň se to úzce pojí s potíráním diskriminace na trhu práce. Abychom motivovali větší počet Romů ke studiu, nesmí se obávat, že pak kvůli předsudkům stejně neseženou práci. Důležité je také bydlení: získat bydlení na volném trhu je pro Roma téměř nemožné. Máme tady ghetta, máme tu parazitování na chudobě. Je to problém, který se musí řešit systémově, jinak se bude jen prohlubovat.
V posledních pár letech do české veřejné diskuze proniká feminismus, byť ve velmi základní podobě. Je to téma i pro ženy v rámci romské komunity?
Určitě. Kdybyste udělala průzkum zájmu o feminismus mezi Romy a jinými národnostmi na základě socioekonomického statusu, bylo by to podle mě víceméně vyrovnané. Mezi Romy byste možná našla víc žen se základním vzděláním se zájmem o feministická témata, protože to přirozeně vychází z naší kultury. Například moje babička se o ně zajímá a do školy nikdy nechodila. Co se týče všeobecného diskurzu, stejně jako většinová společnost i my máme svoje intelektuály, kteří se feminismem zabývají, ačkoliv je pravda, že řešíme některá specifická témata nebo na něco nahlížíme specifickou optikou. Například co se týče instituce manželství, ve většinové společnosti je standardem, že hetero pár se po určitém čase vezme a pak má děti. U Romů to historicky až tak standardní nebylo. Častější je, že spolu lidé žijí a mají děti, aniž by byli sezdáni. To se tedy odráží na našem pohlížení na mocenskou dynamiku mezi ženou a mužem.
Zajímá mě ještě vaše zkušenost s Harvardem. Jaké to je, studovat na Ivy League univerzitě?
Jako na úplně normální vysoké škole (smích). Chodí na ni chytřejší lidé i hloupější lidé a ano, jsou tam také studenti, kterým na školu pomohly hlavně peníze rodičů. Já na Harvardu dělala doktorát a tam vrstva snobů vůbec nebyla, na bakalářském studiu se to může lišit. Samozřejmě místní kultura a politika pak záleží na konkrétních katedrách. U nás na muzikologii například nebyla taková rivalita, jako je třeba na přírodních vědách, ale to není otázka Harvardu, to souvisí s oborem. Na naší katedře to bylo pohodové. Já a několik dalších doktorandů jsme tam dokonce zavedli děti, na což katedra hezky zareagovala: děti jsme mohli brát s sebou do školy a ve sdíleném prostoru pro ně byly připravené hračky.
Toto téma už do Česka také došlo, že stávající systém není příliš podporující pro doktorandky a doktorandy, kteří mají malé děti.
Přitom ale já Česko vnímám jako zemi, která je na děti všeobecně mnohem připravenější než USA. Amerika nemá děti ráda, město New York je z mojí zkušenosti vyloženě nenávidí (smích). Například do autobusu tam nemůžete s kočárkem, pokud není složený. Když tedy máte dvě nechodící děti nebo třeba dítě v kočárku zrovna spí, prostě nenastoupíte. A nikdo to neřeší, protože se to týká hlavně společenských vrstev, které nemají tak silný hlas. Kdybych měla bílé děti, určitě bych je radši vychovávala tady než tam. Americká společnost není nastavená na podporu rodičovství, mít tam dítě je strašně drahá záležitost, to si lidé v Česku vůbec neumí představit.
Je něco, v čem by se české vysoké školství mohlo u amerického inspirovat?
V Česku citelně chybí chápání konceptu bělošské křehkosti (white fragility, pozn. red.), který se vyvinul právě v americkém akademickém prostředí. Když běloch studuje obor související s nějakou utlačovanou menšinou, někdy začne mít pocit, že má stejné právo mluvit o určitých problémech jako příslušníci dané menšiny. Že je hrdina a že nemůže říct nic špatně. V USA se to začíná otáčet se do opačného extrému, kdy jsou tito lidé vyloženě umlčováni, to také není správně. Ale odborník z řad majority by neměl nahrazovat odborníky z menšinové skupiny. V Americe je běžné na to upozorňovat, v Česku zatím nejsme schopni toto reflektovat. Pomohlo by to mimochodem i ve zmiňovaných náhradních rodinách. Když dítě vstoupí do puberty a začne nadávat na gádže, někteří náhradní rodiče mají tendence si to brát osobně, a nebo dokonce dítě obviňovat z nevděčnosti. Ale to není o nich.
Od 4. do 8. dubna v Praze proběhne 11. ročník oslav Mezinárodního dne Romů. Vy v neděli 6. dubna vystoupíte jako jeden ze speakerů v rámci akce ROMx, která je inspirovaná formátem TEDx. O čem budete mluvit?
Já budu mluvit o jazyku – o tom, proč je důležité jej uchovávat, rozvíjet a předávat další generaci. Pro Romy je to hodně palčivé téma, protože náš jazyk se bohužel začíná vytrácet. Ale týká se to i češtiny, zcela funkční výrazy jsou najednou nahrazovány anglickými termíny a v dlouhodobém kontextu to českému jazyku může uškodit. Samozřejmě čeština jako taková asi nezanikne, ale je dobré se o to zajímat. Jazyk je nejen nástrojem komunikace, ale pomáhá předávat i určitý způsob myšlení.
Foto: Kateřina Zoubková
Petra Gelbart
Petra Gelbart je česká muzikoterapeutka, muzikoložka a hudebnice, která se specializuje na kulturní specifika mezilidských vztahů. Zabývá se například mezigeneračním přenosem traumat nebo hudbou spojenou s romským holokaustem. Narodila se v Československu v roce 1978, v deseti letech se ale s rodinou odstěhovala do USA. Hudbu studovala na Kalifornské univerzitě v Berkeley, následně získala doktorát z muzikologie a etnomuzikologie na Harvardu a poté absolvovala magisterské studium hudební psychoterapie. Jako vyučující působí mj. na Fordham University. Je autorkou řady přednášek a publikací včetně odborných článků zaměřených na lidské vnímání hudby. Kromě akademické a terapeutické činnosti se Petra Gelbart aktivně podílí na popularizaci romské kultury a hudby.
Vogue
