Čím na ni byli přísnější, tím víc vzdorovala. Zdeňka Havlíčková – životní příběh a zakázaná láska dcery národa

Zdeňka Havlíčková se narodila 23. prosince 1848 v Praze. Ve stejném roce byl její otec Karel Havlíček zvolen poslancem říšského sněmu. Politické funkce se ale vzdal, cítil se  být více novinářem. Vydával Národní noviny, které měly velký vliv na veřejné mínění. Když Rakousko začalo obnovovat absolutistickou vládu, postavil se Havlíček na odpor. Stanul před soudem a v lednu 1850 jeho noviny skončily. Z Prahy se s manželkou Julií a malou dcerkou odstěhovali do Kutné Hory, odtud zamířili do Německého Brodu, Zdeňka prožívala hezké dětství. Od strýce Františka dostala černého buldoka Džoga, s kterým si ráda hrála. Kvůli své politické činnosti byl ale její otec neustále šikanován policií a opakovaně končil před soudem. Zdeňce byly tři roky, když v prosinci 1851 jejího otce zatkli a posadili na dostavník směr Brixen. V satirické básni Tyrolské elegie Havlíček píše: „Matka, žena, sestra, dcerka, malá Zdenčinka, stály okolo mne v tichém pláči – hořká chvilinka.“ Život na jižní hranici habsburské monarchie však Havlíčka psychicky deptal. Malebné místo v podhůří Alp, které oplývalo vinicemi a jablečnými sady, mu nemohlo nahradit rodinu, která od něj byla přes 600 kilometrů daleko. Na jaře následujícího roku však dostal od úřadů svolení, že za ním můžou jeho blízcí přicestovat. Kromě manželky s dcerou dorazila v květnu 1852 i manželčina sestra Adéla Jarošová s manželem Františkem.

Jak se rodině žilo v Brixenu? Zdeňka zde hned zdomácněla. Kamarádila se s dětmi sousedního sedláka, a tak se rychle naučila německy. Dostala nového psa, kterému dala opět jméno Džog. Její zvířecí přátele tvořila i straka Káča a tři kohoutci. Cyril Merhout píše v knize Zdeňka Havlíčková „Dcery národa“ trnitá cesta životem (Jos. Vilímek, 1910): „Při jedné společné chvíli otci sdělila: ,Já tě mám ráda jako ten kopec, jako to nebe.´“ Havlíček však směrem k dceři zavedl přísnou výchovu. V knize Brixenské listy Karla Havlíčka bratru Františkovi (uspořádal Bohumil Novák, Krajské nakladatelství, 1957) se lze v jednom z dopisů dočíst tohle: „Neškodí nikdy dětem raději více přísnosti, jen když přitom vidějí lásku, že je člověk netejrá a ze zlosti jen jako by z toho vyražení měl. Tak kupř. u nás vždy jen ode mne dostane Zdenka bití, když je toho potřeba (ale moje pravidlo je: málokdy, nikdy ve zlosti, ale zato vždy až do krve, aby déle držela paměť), ona ale přece proto mne má tak ráda jako Julii, ba skoro víc.“ V roce 1853 Zdeňka v Brixenu prodělala černý kašel, o rok později se s matkou Julií, která onemocněla tuberkulózou, vrací zpátky do Čech.

V Praze se Julie ze všech sil snažila dosáhnout toho, aby se její manžel mohl vrátit. Než se jí to podařilo, těžké nemoci podlehla. Havlíček se vrátil domů, ale i on onemocněl tuberkulózou a zemřel. Rok po své ženě, v červenci 1856. Z osmileté Zdeňky se stal sirotek. Přesídlila k tetě Adéle, jejíž manžel byl jmenován Zdeňčiným poručníkem. Dostala domácího učitele, studenta filozofické fakulty Františka Zoubka. Posléze nastoupila do pražského dívčího vyučovacího institutu Hany Svobodové. Tam se spřátelila s Filipkou Hráskou, dcerou poděbradského purkmistra. Za kamarádkou jezdívala Zdeňka do Poděbrad na prázdniny a v její vlastenecky smýšlející rodině se cítila velmi dobře. Dívky spolu udržovaly bohatou korespondenci. V jednom z dopisů Zdeňka Filipce napsala: „Posezení s knihou v altánku, návštěvy rodiny Boučkovy i v protějším pivovaře jsou mi mnohem milejší než pražská společnost, do níž jsem byla s velkou slávou uvedena.“ 

Během jedněch prázdnin si Zdeňka zahrála i v divadle, zúčastnila se domácí dožínkové slavnosti a také velké národní slavnosti v Chlumci nad Cidlinou. Další vzdělání? Vychovávací ústav, kde byl jedním z jejích pedagogů Antonín Zeman (Antal Stašek). Antal Stašek v knize Vzpomínky (Fr. Borový, 1925) líčí: „Čím jsem byl přísnější, tím Zdenička víc vzdorovala. Náš vzájemný poměr se stále přiostřoval. Žádný z nás nechtěl ustupovat.“

V roce 1860 vydal císař František Josef I. Říjnový diplom – prohlášení, ve kterém se zříkal absolutismu. V souvislosti s jeho vydáním zesílil Havlíčkův kult. Byl založen Sbor pro památku Havlíčkovu. V roce 1861, při příležitosti nedožitých čtyřicátin Karla Havlíčka, uspořádali vlastenci koncert na jeho počest. Konal se v pražském Novoměstském divadle a zároveň tu proběhla veřejná národní loterie. Výtěžek z ní měl putovat k „dceři národa“ – třináctileté Zdeňce. Byl určen na živobytí, vzdělání a na věno. Sbírka vynesla 30 596 zlatých, po odečtení nákladů měla Zdeňka získat 24 848 zlatých. Jenže pak její tetu zavřeli pro dluhy. Když hrozilo i strýci vězení pro dluhy, byla svěřena novému poručníkovi, doktoru Františku Augustu Braunerovi (otci malířky Zdenky Braunerové). Ten jí nalezl novou rodinu – byla vychovávána společně s dcerami univerzitního knihovníka Ignáce Hanuše v pražském Klementinu. Zde ale Zdeňka nebyla šťastná. Paní Hanušová ji neustále mentorovala a její dcery se Zdeňce posmívaly.

4. února 1867 se osmnáctiletá Zdeňka zúčastnila masopustního bálu Národní besedy. Tam jednu mazurku věnovala jednadvacetiletému polskému důstojníkovi rakouské armády, baronu Quidu Battagliovi. V té době jí už ale tři roky nadbíhal Václav Kounic, potomek slavného šlechtického rodu. Jenže Zdeňka se zamilovala do Quida a on do ní. Stačilo pár společných procházek po pražské ulici Na příkopě a o jejich náklonnosti si šeptala celá Praha. Klevetilo se dokonce o tom, že spolu čekají dítě. 

Ti, co ji dřív vynášeli do nebe, jí teď nemohli přijít na jméno. Důvod? V době, kdy haličští Poláci hlasovali pro rakousko-uherský dualismus a nepodpořili české požadavky na federalistické uspořádání monarchie, si za to vysloužili hlubokou nenávist. Zdeňka byla „národním majetkem“, a tudíž nepřicházelo v úvahu, že by si vzala za manžela Poláka. Z tohoto důvodu Zdeňku její poručník „uklidil“ 8. května 1867 do Rakovníka, do rodiny notáře Trojana. Odtud se po třech letech přestěhovala k babičce a tetě do Německého Brodu. 

Doktor Brauner vyhledal Zdeňce i vhodného ženicha. Měl se jím stát statkář Antonín Svoboda, majitel dvora Šnakava u Vysokého Mýta. Byl o sedm let starší než Zdeňka a doktor Brauner se s ním osobně znal. Datum svatby už bylo sjednáno, ale ke svatbě nikdy nedošlo. Zdeňka těžce onemocněla tuberkulózou a zemřela. Na parte nechala její babička Josefa Havlíčková napsat tyhle řádky: „Všemohoucímu zalíbilo se povolati na věčnost mou milovanou vnučku Zdeňku Havlíčkovu. Zesnula v Pánu zaopatřena svátostmi umírajících dne 20. září 1872 o 6. a půl hodině ranní, neduhem plicním v 24. roku věku svého.“ 

Den po její smrti vyšel v Národních listech její nekrolog od Jana Nerudy, ve kterém obžaloval celý národ (Jan Neruda: Nekrology a feuilletony časové od Jana Nerudy, nakladatelství F. Topič, 1913): „Máme v rodině již zase pohřeb! A zítra již zase půjdem k hřbitovu, smuteční písně se rozepějí, smolné pochodně ztemní vzduch, rakev novou postavíme na vratká prkna nad odevřeným hrobem. Pak zarachotí a zabubnuje hlína a pochována bude dcera národa, Zdeňka Havlíčkova. Podivno je mně ale, jako bychom byli tou smrti vinni! Učinit ji, sirotka, dcerou národa českého, nešťastného národa, připojit osud její ku kletbě naší – odkud se jí mělo štěstí dostat!“

Tip: Moderní pohled na život Zdeňky Havlíčkové a období národního obrození nabízí šestidílná televizní série Dcera národa. V hlavní roli Antonie Formanová.