Violet Chachki: Drag jsem využívala jako terapii

Drag se stal jednou z nejoblíbenějších forem zábavy, jak by řekla Violet, „formou umění!“. A drag queens toho musejí umět opravdu hodně, nenapadá mě, od koho jiného bychom dnes očekávali, že bude akrobatem, stand‐up komikem, tanečníkem, make‐up artistou a hercem v jednom. Umění šokovat a naprosto obrátit naruby vše, co bylo doposud určené a nastavené. Umění přelévat se z jednoho genderu do druhého – a do třetího a do čtvrtého... Umění vyrazit vám dech až tak, že zapomenete počítat! Fanoušci je milují jako muže a obdivují jako ženy. Boření hranic, nadsázka a sebevědomí, iluze, světla, třpyt a drama! To všechno je drag.

Ohromně se mi ten prostor líbil, chci tam bydlet, jsem jím úplně posedlá, je naprosto úchvatný. Chci ho! Rozhodně si dohledám architekta a podívám se, co dalšího dělal. Zrovna jsem si koupila dům tady v L.A., takže mám ohromný katalog inspirativních fotek. Teď bych tím pádem mohla zkusit, že by můj dům vypadal jako Kongresové centrum v Praze.

Procházela jsem se po Starém Městě a šla se podívat na Hrad a Karlův most. Ta architektura je úchvatná, což si pomyslím pokaždé, když jsem kdekoli v Evropě, protože takhle to prostě v Americe není. A taky jsem navštívila pár hezkých vintage obchodů. Nenarazila jsem na moc výjimečných kusů oblečení, ale objevila jsem jednu lampu. Šla jsem do jednoho opravdu úchvatného starožitnictví, kde měli spoustu svítidel, a koupila si postmoderní lampu ze sedmdesátek. V L.A. se dají sehnat taky, ale myslím, že se tam stejně dovážejí z Evropy, takže mi přišlo lepší pořídit ji tady.

Naprosto neskutečný. Kdybys mi to řekl, když mi bylo devatenáct, kdy jsem se tajně vkrádala do klubů, abych mohla vystupovat, nikdy bych ti to nevěřila. Tady v Americe je plnoletost až od jednadvaceti, takže jsem začínala pracovat brzy... a nelegálně. Mám seznam věcí, kterých bych chtěla v dragu dosáhnout, a být na obálce Vogue je rozhodně jednou z nich. Je to taky trochu hořkosladké, protože mám dojem, že jsem si seznam skoro odškrtala. Musím si stanovit nové cíle.

Pro queer lidi je to velká věc. Je mi jasné, že fanoušci Drag Race z toho budou šílet. Je to krok správným směrem, potvrzení toho, že drag je druh umění, a je to taky obecně projev uznání queer lidí. Tohle zastoupení je důležité. Kdybych byla mladá, hodně by to pro mě znamenalo – a pořád znamená, i když jsem starší.

Myslím, že širší veřejnost pořád úplně nechápe, co drag je. Drag Race se stal určitým katalyzátorem pro tenhle vzestup a renesanci dragu. Každá další řada je sledovanější a sledovanější, posouvá se na významnější stanice a získává více nominací na Emmy a tak podobně. Ale nevím, jestli podoba Drag Race, která teď běží, ukazuje pravý drag. Hodně se to zkomerčnilo a komodifikovalo, takže ty počáteční řady v sobě pořád mají něco zvláštního.

U televizních pořadů je běžné říkat, že nejnovější řada je ta nejlepší. Je nejaktuálnější, mají největší rozpočet, už to mají dobře rozmyšlené. Ale pro Drag Race myslím platí přesný opak. Postupně se víc a víc vzdaluje tomu, co drag ve svém jádru skutečně je. Člověka docela naštve, když se nový divák pořadu nevrátí k prvním pěti řadám – tam byla v dragu skutečně k vidění osobitost a rozdílnost. Jenže teď je to celé tak globální, že uvidíš prakticky stejnou drag show, ať se ve světě vydáš kamkoli.

Já sama jsem drag potřebovala, protože jsem ho na začátku využívala jako určitou terapii. Nikdy jsem neměla možnost projevit svou ženskou stránku. Když jsem byla malá, neustále mi říkali, abych se nechovala jako holka – nedělej tohle, nedělej tamto. Tohle kluci nedělají, to je jen pro holky. Úplně to do mě tlačili a ve mně to dlouho zůstalo a bylo to opravdu depresivní. Nemohla jsem být sama sebou, říkali mi, abych se chovala určitým způsobem, asi jako herečce, která předvádí mužskost... A ani se mi to nedařilo.

Drag se může stát nástrojem sloužícím k tomu, abychom přijali všechny stránky našeho já – hlasitě, veřejně a dost punkovým a osvobozujícím způsobem. Slouží svému účelu. A to, kým je člověk v hlavě, přenáší do skutečnosti. Je zajímavé zamýšlet se nad tím, že abychom se mohli přiblížit tomu, kým skutečně jsme, musíme se nejdřív stát někým jiným.