Getting into a role: Dagmar Havlová na obálce červencové Vogue CS

Je 4. ledna 1997. Dagmar Veškrnová, čerstvě Havlová, zamává po boku svého novomanžela do fotoaparátů a kamer. Usměje se svým typickým úsměvem a netuší, že právě přichází o post, který si pětadvacet let budovala. O roli oblíbené herečky.

Hodnotili ji drsně a bez smilování. Jak vypadá, jak se chová, co řekla nebo co říci měla. Všichni byli odborníky na etiketu i dress code. Všeho měla až moc, ale byla pro ně málo. Vyčítal se jí zdravotní stav hlavy státu stejně jako špatné počasí.

Dvacet pět let po svatbě napsala pro červencové vydání Vogue CS Eva Holubová: „Je pro mne snadné Ti psát dopis, to víš, ale není vůbec snadné psát veřejně. Pořád se nemohu zbavit obav, aby toho někdo nějak nezneužil proti Tobě. Zní to, jako bych byla paranoidní? Nejsem. Pochopila jsem, že sňatkem s Václavem ses neprovdala pouze za milovaného muže, za prezidentský úřad, ale že Tě vytáhl k sobě na pranýř. A Tys tam vedle něho stála a kryla ho svým tělem a hvízdala, abys přehlušila ohavné a ubohé urážky, zatímco muži okolo klopili hlavy a dívali se úkosem, aby se hned vzápětí vtírali do přízně nového prezidenta.“

Překonat hradby a příkopy, které si kolem sebe z pochopitelných důvodů vystavěla Dagmar Havlová, není snadné. Když se s ní ale konečně potkáte, paradoxně vám vyrazí dech otevřeností a nekonečnou srdečností. Okamžitě pochopíte, proč se do ní Václav Havel zamiloval. Proč si ji chtěl tak rychle vzít za ženu. „Máme se rádi,“ zdůvodnil lakonicky tehdy své rozhodnutí nejbližším spolupracovníkům Ladislavu Špačkovi a Ivanu Medkovi.

Každý z nás hraje desítky sociálních rolí každý den. Jsme partnerky, kolegyně, rodiče, děti, mentoři, žáci, kamarádi, vůdkyně, podřízení, oběti, aktivisté, sportovci, intelektuálky, zákazníci, fanoušci... Některé role potkají většinu z nás, jiné jsou vybrané jen pro někoho. Některé je těžké skloubit, jiné se doslova vylučují. Některé si volíme, jiné jsou v rozporu s našimi přáními, některé si užíváme, další jsou nám vnucené.

Role hlavy státu se jistě nevylučuje s rolí milence a partnera a těžko soudit, jestli si Dagmar Veškrnová a Václav Havel mohli vybírat. Dagmar se vzdala výslunní a bezproblémové popularity a vyměnila ji za permanentní potvrzování, že je hodna úlohy, kterou jí osud přichystal. Provinila se jediným způsobem – zamilovala se do nejmocnějšího muže v zemi a on se zamiloval do ní.

Můžete o jejích úmyslech spekulovat, jak chcete, ale jedno jí nikdo neupře – první dáma plnila tehdy především roli pečovatelskou. Vedle svého muže, který byl ve vážném zdravotním stavu, se starala i o smrtelně nemocného tatínka. A je smutným faktem, že právě úmrtí jejího otce dnes zachraňuje stovky, možná tisíce životů – díky bezplatnému plošnému screeningu tlustého střeva, který v České republice prosadila. Asi málokdo z nás si uvědomuje, jak významnou roli Dagmar Havlová v životech našich nebo našich blízkých zastává.

Sociologové tvrdí, že stejně jako je nemožné žonglovat s neomezeným počtem míčků, mentálně dokážeme zvládnout jen určitý počet rolí. A je na každém z nás, kolik si jich naložíme, stejně jako nakolik dokážeme ve své personě zůstat autentičtí. Dagmar Havlová roli první dámy nehrála, musela se jí stát. Se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi svými i postu samotného. Jedinečným způsobem dokázala být elegantní i spontánní zároveň. Váženost se u ní nikdy nevylučovala s pro ni tak typickým smyslem pro humor.

Přesvědčili jsme se o tom v průběhu jejího působení na Hradě i ve Vinohradském divadle a znovu to potvrdila i při pětidenním výletě do Říma začátkem května, kde vznikly fotografie pro červencové vydání Vogue CS. Možná dokážeme určit, kolikrát se Dagmar Havlová musela převléknout a kolik fotografií vzniklo (tisíce digitálních a stovky analogových), ale nikdo nedokáže spočítat, kolik kroků po věčném městě nachodila navzdory pracovnímu nasazení a časným ranním call timům. Profesionálka – další role, která Dagmar Havlovou definuje.

Václav Havel se za své city nestyděl a nebál se zariskovat vox populi kvůli lásce. Byl nadčasový nejen v roli myslitele a filozofa, ale svoji dobu předběhl i tím, s jakou otevřeností pojímal mužskou roli. Je velmi osvěžující, jak současná mladá generace dokáže být otevřená v projevování citů, přijímání a respektování odlišností, v chápání tradičních rolí a v jejich nabourávání.

Modelka Paulina Porizkova na svém instagramovém profilu pod neretušovanou fotografii ve spodních kalhotkách nedávno napsala, že pro člověka je přirozené srovnávat se a být srovnáván. Do role soudce se pasujeme často a rádi, nedokážeme se tomu ubránit. Škoda že nejsme více průzkumníky a nadšenými objeviteli, ale zůstáváme kritiky a moralisty.

Jednu ze čtyř obálek červencového vydání jsme vedle paní Havlové věnovali i modelce a nové ikoně generace Z Julii Fox. Nejenže je pro ni vlastní identita důležitější než veřejné mínění, ale stejně jako paní Dagmar i ona měla vztah s mužem, ke kterému vzhlíží celý svět.

Až ji (nebo kohokoli jiného) budete soudit za to, co udělala nebo neudělala, zkuste se nejdříve vžít do její role. A vedle všech úloh, které zastáváme, buďme především empatickými bytostmi.

Tento úvodník píši 3. června. Válka na Ukrajině trvá už sto dní. Jakou roli hrajete v tomto dramatu vy?