Rewriting

Na pařížský fashion week jsem odlétala koncem února, kdy ještě nikdo netušil, co nás v příštích dnech a týdnech čeká. Dnes, s odstupem jednoho jediného měsíce, se zdá až nemožné, jak blízko jsme si všichni tehdy byli. Doslova. Na pravidelném setkání všech šéfredaktorů Vogue jsme si potřásali rukama, objímali se, a dokonce se někteří z nás líbali! Na přehlídkách mi úplně cizí lidé dýchali za krk a v přeplněných restauracích jsem se s nimi tlačila u baru. Sci-fi.

Po příletu do Prahy mě čekala dvoutýdenní dobrovolná karanténa, na kterou plynule navázala karanténa nařízená státem. V domácím vězení (home office) tak při psaní tohoto úvodníku trávím třicátý první den. 

Co se dělo a děje, víte. Z většiny rodičů se stali učitelé a na svoje zaměstnání nemají čas. Jiní čas mají, ale nemají práci. Zákazy, zavřené hranice, obchody i restaurace, sociální izolace, panika, strach. V životě časopisu to sice není tak dramatické, ale zkuste vyrobit něco, jehož podstatou je, že se všichni a všechno neustále přesouvá z jednoho konce světa na druhý. Z naší produkční se na pár dní stala letová dispečerka. Nejdříve jsme zrušili focení cover story ve Španělsku a přesunuli je do Los Angeles – v Americe je klid, říkali jsme si. Dlouho nebyl. Vrátili jsme focení do Evropy, Paříž se ještě zdála bezpečná. Nakonec se focení zrušilo samo. Nebylo kde fotit, ani koho.

Nesdílím názor, že COVID-19 nám byl seslán shůry, abychom něco pochopili. Nemyslím si, že pandemie je boží dar ani trest. Viry jsou součástí našeho světa a našich životů stejně jako narození nebo smrt. Květy kvetou a viry mutují. Někdo lilie obdivuje, druhého z jejich vůně bolí hlava. Je ale opravdu náhoda, že se svět zpomalil ve chvíli, kdy jsme po jeho zpomalování hlasitě volali na drahých konferencích a v luxusních restauracích? 

Je náhoda, že tři nejcitovanější slova poslední doby – zodpovědnost, udržitelnost, respekt – získaly ze dne na den úplně jiný význam? Ten pravý význam? Zatímco my jsme o slow-living a respektu jen mluvili, partě mikroorganismů se podařilo naše přání ze dne na den a bezvýhradně naplnit. 

Připravovat časopis v době, kdy celý svět bojuje o zdraví, a někteří dokonce o život, je velká výzva a zároveň marnost.

Poté, co vás ze dne na den opustí polovina inzerentů, vy nemáte jak a koho fotit a co mu obléci, se neubráníte otázce, jestli dělat módní časopisy v takové době ještě vůbec dává smysl. A jaký smysl bude mít móda samotná, až se z pyžam a tepláků převlékneme zpátky do pracovních a společenských uniforem. Vrátíme se slepě ke starým pořádkům, anebo dokážeme přepsat vlastní pravidla? 

Za nejlepší módní show historie je považována přehlídka, při které Jean Paul Gaultier představil kolekci pro podzim 1995. Pokud ji neznáte, doporučuji zhlédnout. Jeden z největších módních vizionářů o diverzitě a změnách nemluvil, on je rovnou posílal na módní molo. Acta, non verba.

Pro jeden z modelů si vypůjčil prvek z japonské kultury – roušku přes obličej. Některé asijské národy považují za slušné vychování zakrýt si na veřejnosti při nachlazení ústa a nos. Ne kvůli sobě, kvůli ostatním. A Jean Paul Gaultier již před pětadvaceti lety povýšil zodpovědnost a respekt na módní doplněk.

Jak sami za pár stránek uvidíte, nakonec se nám podařilo zrealizovat více focení, než jsme vůbec doufali. Acta, non verba. Knižní vydání jsme navíc vymysleli dávno před tím, než nám všem maličký virus podrazil nohy. Chtěli jsme vzdát hold knihám a jejich autorům. Chceme ukázat, že čtení a knihy jsou i v digitální době nejtrvalejší hodnotou. Vogue vždycky byla především vizuálním médiem, ale stejně jako spolupracujeme s prvotřídními fotografy a ilustrátory, zakládáme si i na kvalitních textech a špičkových autorech. Be Vogue, Be Smart.

Je to poprvé, kdy na coveru nenajdete slavnou modelku nebo osobnost. Pokusili jsme se handicap přetvořit v příležitost a tváří tohoto vydání nejsou konkrétní lidé, ale emoce.

A je to poprvé, kdy vy sami můžete být spoluautory naší obálky. Co nebo kdo se bude podle vás přepisovat nejvíce? Rewriting Us?

Netroufám si předvídat, co se bude dít, až budete držet dvacáté vydání Vogue CS v ruce. Ani jak bude vypadat to dvacáté první. Možná se bude vše vracet zpátky do starých kolejí, možná budeme stále všichni čekat. Otázkou zůstává, na co, a co při tom budeme dělat.