VOGUE editorial: Červnové vydání oslavuje řemesla a řemeslnou výrobu

Na rozdíl od haute couture si je můžete koupit v butiku. Na rozdíl od ready to wear jsou tvořené takovými detaily, jako jsou ručně dělané knoflíky nebo ručně tkaná krajka. Kolekce, jejichž defilé se koná každý rok v prosinci, a tedy mimo tradiční módní program (je tomu tak od začátku, aniž by to jakkoli souviselo s trendem posledních let, kdy některé značky představují nové kolekce podle vlastního harmonogramu), ale nevznikají z potřeby další výroby. Jsou přesně tím, co módu vrací k její podstatě a co jí dává smysl. A co kromě oblečení přináší svým zákazníkům i příběhy.

Například ten o setkání Gabrielle Chanel a Raymonda Massara. Gabrielle představovat nemusím. Raymond Massaro, obuvník a vnuk majitele a zakladatele stejnojmenné značky, je autorem úplně první béžové boty Chanel s charakteristickou černou špičkou. Zatímco podle tehdejší módy chodily ženy na jehlových podpatcích, Massaro a Chanel porušili konvence a nabídli zákaznicím měkké kožené boty s šesticentimetrovým podpatkem. Byly nejen elegantní, ale hlavně pohodlné a daly svým nositelkám svobodu a podpořily jejich emancipovanost. Dodnes nepotřebujete vidět logo, a jednoznačně víte, odkud pocházejí. Massaro ovšem zdaleka není jedinou značkou, která v minulosti spolupracovala s módním domem Chanel a posléze se stala součástí ojedinělého konceptu Chanel Métieres d’Art. Vůbec první taková akvizice proběhla v roce 1985 s výrobcem bižuterie a doplňků Desrues a o několik let později se přidal výrobce klobouků, turbanů, čelenek Maison Michel. Od té doby vzal Chanel pod svá křídla jedenáct ateliérů a loni je sdružil pod jednou střechou v unikátním objektu 19M. A právě tam vznikla poslední kolekce Métieres d’Art, již kreativní ředitelka značky Virginie Viard představila před Vánocemi a která nese stejné jméno – 19M. Právě tu najdete i v naší cover story.

Nepředstavujte si ale romantické dílničky s jedním či dvěma plisaři, kteří si řemeslo předávají z generace na generaci. Chanel Métieres d’Art se snaží řemeslu nabídnout podporu, nebo ještě lépe, propojit ho s komerčním světem módy a udělat z něj zdravý moderní byznys. Umožňuje těmto mistrovským řemeslným domům zůstat nezávislými – mohou dokonce pracovat i pro jiné, konkurenční módní domy. Virginie schopnosti klasických řemesel a jejich adaptabilitu vůči dnešní době potvrdila i loňskou kolekcí, kdy přizvala do celého procesu tvorby vedle švadlen, obuvníků, rukavičkářů a šperkařů také studio Remembers a nechala se inspirovat stylem manga a avantgardou. 

Tématem červnového vydání je řemeslo. Ve Vogue CS si od prvního čísla zakládáme na tom, abychom byli relevantní nejen obsahem, ale aby i způsob, kterým jednotlivé části celku vznikají, navazoval na tradici a zachovával zavedené postupy. Focení analogem je jedním z nich a ani červnová cover story, kterou pro Vogue CS v Paříži vyfotil Arseny Jabiev, v tomto směru není výjimkou. Naše dvě obálky, které najdete v prodeji, jsou tak jistou formou backstage fotografie, kdy jsme se snažili zachytit nejen objekt, ale i proces, jímž fotografie vzniká. Je to pravděpodobně poprvé, kdy se vedle modelky a kolekce stává hvězdou titulní strany i proces výroby. 

Módní dům Chanel není samozřejmě jediný, kdo spolupracuje s řemeslnými dílnami. Snažili jsme se v tomto vydání reflektovat ty nejzajímavější spolupráce. Jan Boublík a Miro Sabo se ve svých textech zaměřili na řemesla v Čechách a na Slovensku a jejich současnou podobu, Sotiris Kaberis a Eva Hlinovská vybrali to nejlepší z kabelek, respektive hodinek. Při čtení jejich textů na straně 58 a 50 se neubráníte pocitu, že objekty, které zmiňují, si zaslouží být nazývány více než jen užitnými předměty. (Ostatně vyrobit kabelku Valentino One Stud trvá dvacet pět hodin a kabelka Constance i přes svůj minimalistický vzhled patří mezi nejkomplikovanější návrhy francouzského módního domu Hermès, kdy jeden jediný řemeslník stráví u pracovního stolu čtrnáct až osmnáct hodin.)

Preciznost, vytrvalost, ale hlavně respekt a spolupráce, které panují mezi designéry a řemeslníky a bez kterých by nemohl fungovat žádný módní nebo designérský dům, mě přivádějí na myšlenku, jestli bychom se všichni nemohli podobnou symbiózou a harmonií cíleně nakazit. Berme toto vydání jako pomyslného pacienta nula. Kéž by nás infikovalo zvídavostí a zvědavostí. Pokud vzhlížíme k předmětům (a bylo by pokrytecké nalhávat si, že nevzhlížíme), měli bychom se také zajímat o lidi, kteří za nimi stojí. Vyprávějme jejich příběhy dál a předávejme informace o jejich zručnosti dalším generacím. Mohou mít větší sílu, než si dokážeme představit. 

„Za ukrajinskou vyšívanku posílali do gulagu. Zemědělci, prohlášení za kulaky a vysídlení z vlastních domovů, schovávali vyšívanku na dvoře v marné naději, že se vrátí domů. Košile pro dítě vyšitá maminkou byla nejsilnější záštitou proti zlu a nemoci,“ říká v rozhovoru Olga Perebyjnis, manželka ukrajinského velvyslance v Česku. 

Válka na Ukrajině trvá osmdesátý pátý den. Prosím, nepřestaňme počítat a pomáhat. Stále je to potřeba.