Vogue editorial: Pojďme být radikálnější, ale ne zaslepeně

Na první pohled se zdá, že svět je rozdělený na protiklady – levice a pravice, ženy a muži, úspěch a selhání. Ale co když jsou tyto hranice jen iluzí? Co když nejzajímavější příběhy vznikají právě tam, kde se černá a bílá prolínají a vytvářejí nekonečné množství odstínů? Otazník vlastně píšu zbytečně – jsem přesvědčená, že na konec téhle věty patří vykřičník. A toto vydání Vogue to zdůrazňuje. Pojďme být radikálnější, ale ne zaslepeně. Nepolarizovat, ale revolučně na novém světě participovat.

Možná vás podobně jako mě samotnou v rozhovoru se socioložkou Lenkou Hrbkovou zarazí výzkum dokazující, že liberálnější postoje mají dnes daleko častěji ženy než muži, což je důsledek toho, že jsme daleko vzdělanější než generace žen před námi. V politice nebo byznysu to také stále máme těžké – prosadit se není jen tak. Snáze se ženám daří dostávat se do čela v době, kdy se firma nebo společnost ocitají v krizi. Může to být příležitost, ale také krutá past, protože pak čelí následkům selhání, když se pokusí zachránit něco, co už možná zachránit nešlo. Situaci pak snadno někdo shodí zjednodušujícím hodnocením: „No, vidíte sami, jak to ty ženy vedou...“

Toto vydání Vogue CS je pozvánkou k zamyšlení. Co nás skutečně rozděluje? Co nás spojuje? A co se stane, když přijmeme složitost světa a přestaneme hledat jednoduché a rychlé odpovědi?

Proto jsme k exkluzivní spolupráci oslovili slovenskou fotografku Karin Golisovou, která nás provede světem alternativních komunit, kde hudba, styl a postoje vytvářejí ostré a nekompromisní obrazy. Obrazy, v nichž nejsou cool lidé oblečení do značkového oblečení, ale zástupci Gen Z, kteří jsou poor but sexy. Sexy je i Tea Hačić-Vlahović, přicházející s drsnou upřímností a hrdá na vlastní chaotičnost, zálibu v drbech a nekonformní chování. Feminismus, filozofie, politologie? „Ne, díky,“ říká. „Já prostě žiju, čúzo.“ Její přístup je radikální a osvobozující – jako špatně vychované dítě, které ale moc dobře ví, co chce, a také to dostane. Aniž by však někomu ubližovala, ovládala nebo lidi dostávala pod tlak.

Profil legendární Nan Goldin, která má právě nyní velkou výstavu v Berlíně, nám připomene, že umění není jen dekorace, ale nástroj boje, což dokazuje i její vlastní aktivistická skupina PAIN bojující proti závislosti na lécích. Módu jako zbraň využívá i návrhář Victor Barragán spolupracující s palestinskou značkou Trashy Clothing. A čím je vzdor pro mě? Je to subkultura, rebelující móda – proto také píšu o značce Biba z Británie sedmdesátých let.

Kdybych se ovšem chtěla dotknout ještě něčeho hlubšího, vybrala bych recept filozofky Evy von Redecker na revoluci, která neslibuje destrukci, ale obnovu: „Život můžeme chránit, práci regenerovat a vlastnictví sdílet.“ Chtěla bych, aby to nebyla naivní utopie, ale nová radikalita nás všech, nový společný protest. To je mé přání a předsevzetí pro rok 2025.

Danica Kovářová
Editor-in-Chief