VOGUE editorial: Happy is Now

Znám jednu jedinou osobu, která je dlouhodobě Šťastná. Jmenuje se Barbora, a pokud se nepletu, Šťastnou se nenarodila, stala se jí až po svatbě. Když jsme se seznámily v roce 2010 v redakci módního časopisu, byla sice Šťastnou už několik let, nebyla ale tak šťastnou, jak si myslela, že by měla nebo mohla být. A protože Barbora je novinářka, začala definici štěstí hledat. Kladla si otázky, jak dokázat, aby Šťastní spolu byli až do smrti.

Vznikl Šťastný blog, následně Šťastné knihy, které se dobře četly i prodávaly, a přestože to asi úplně nezamýšlela, Báře se podařilo vybudovat nejen produkt, ale i silnou značku.

Náhoda? Štěstí?

Buddha sice pochází z Asie, ale už před dávnou dobou se přestěhoval do Skandinávie. Severské národy patří dlouhodobě mezi nejšťastnější na světě. Vedou také ve spotřebě alkoholu na hlavu, ale to spolu určitě nesouvisí. Podle nejnovějších údajů se na prvním místě v žebříčku štěstí umístili Finové, v závěsu za nimi jsou jen o malinko méně šťastnější Dánové. Pocit štěstí Čechů a Slováků rozdělují nejen hranice, ale i deset zemí, které se nacpaly mezi jejich osmnáctou, respektive devětadvacátou příčku. Jenže co to o nás vypovídá? A co podobný výzkum říká o štěstí samotném?

Barbora Šťastná zjistila – jak si můžete přečíst v článku Štěstí? Dělám, co můžu –, že štěstí je mnohem komplexnější emoce, než aby se dalo předepisovat jako prášky na bolest.

Být šťastný se navíc stalo naší mantrou, měřítkem dobře prožitého života, a tím pádem i obrovským byznysem. Hltáme knihy o pozitivním myšlení, a když jejich účinky přestanou fungovat, vrhneme se do protisměru a vykoupíme tituly Jak mít všechno u p...dele. Tapetujeme sociální sítě moodboardy životů, které bychom chtěli (měli) žít. Stali jsme se na štěstí závislými a věříme, že máme právo (povinnost) být šťastní po celý život. Máme?

Další z mých oblíbených autorů Jan Němec se zamýšlí nad tím, že na cestě kupředu se musíme umět vrátit. Nikoli proto, abychom něco (šťastný okamžik) prožili znova, ale abychom navázali. Bohužel nebo bohudík k objevování nových cest potřebujete jednu základní ingredienci – zkušenost. Můžete se vydat na moře a doufat, že vás vítr a proudy někam zavanou, protože máte koneckonců velkou loď s majestátním názvem, ale všichni víme, kam dopluly parníky bez zkušených kapitánů. Říká se, že k tomu, abychom byli v něčem dobří, potřebujeme deset tisíc hodin praxe. Proces, při kterém zkušenosti získáváte, nemůžete přeskočit, ani si nadběhnout. Zkušenost se dá předat, ale i tak se musíte chtít učit a pečlivě naslouchat. Problém je, že takhle si asi většina z nás štěstí nepředstavuje.

Květnové vydání Vogue CS jsme věnovali cestám tam i zpátky. Šťastným i těm hlubším. S Lucií Kohoutovou můžete navštívit Sicílii, i když úplně jinou než tu, co znáte z populárního seriálu Bílý lotos, a Ema Muller (mimochodem, její tatínek nazpíval tu nejvtipnější píseň o štěstí, ze které jsem si dovolila výše několikrát citovat) nás zavede zpátky v čase za svým dědečkem. Na australskou pláž se vrátil fotograf Adrian Meško. Adrian má české kořeny, vyrůstal v Austrálii a právě na Tamarama Beach vyfotil jeden ze svých prvních fotoeditorialů. Ten poslední na stejném místě zachytil pro Vogue CS jako cover story šťastného vydání.

Nejlepší způsob, jak uvěřit v anděly, je nechat si narůst křídla, tvrdí již zmiňovaný Jan Němec. Anděl a další cover star květnového čísla, modelka Debra Shaw, to může jen potvrdit. Byla múzou, ale zažila i odmítnutí. Z obojího se poučila. „Věřila jsem si. A chtěla jsem pochopit, proč se mi to děje, co můžu udělat pro to, abych to změnila.“ 

A jak šťastná je momentálně Barbora Šťastná? Opustila svůj blog i brand a pracuje pro Paměť národa. Naslouchá pamětníkům dvacátého století a zaznamenává jejich příběhy. Jestli při tom našla štěstí? To prý už nehledá, spíše smysl.

Ano, změnit se dá úplně všechno. Kromě nás samotných. Hodně štěstí.