VOGUE editorial: How to break with convention

Je jako kolekce Dries van Noten. Jean Charles Castelbajac anebo Ann Demeulemeester.
Je tak krásný, že si toho někteří ani nevšimnou.

Podle mého názoru je to nejautentičtějších třicet jedna dní v roce. Říjen je jediný měsíc, který dokážete bezpečně rozeznat od všech ostatních. Leden a únor splývají, občas dokonce i s březnem. Agilní jaro si také ukradne několik měsíců naráz, o létě ani nemluvě, ale jedině v říjnu víte, že je říjen. Je až s podivem, jak málo lidí řekne: Můj nejoblíbenější měsíc v roce je říjen! Hromadně se těšíme na Vánoce, Velikonoce, na prázdniny, ale co vám může dát takový říjen?

Víc, než si myslíte.

Někdy v první polovině roku 1989 vyfotil Tono Stano sérii fotografií tehdy patnáctileté Evy Herzigové. Objevil ji krátce před tím v Liberci na tamních „týdnech módy“. Tono tvrdí, že jí bylo patnáct, Eva se domnívá, že jí bylo „už“ šestnáct. Tento detail ale vlastně není nijak podstatný a šel by koneckonců velmi lehce dopočítat. Záleží, jestli Eva navštívila Tonův ateliér před 10. březnem 1989, nebo poté.

Ať tak či tak, Eva nebyla plnoletá. Nezletilá odjela i do Paříže, kde sdílela byt s o něco málo starší Terezou Maxovou. Taková byla doba a nikdo se nad tím nepozastavoval. Ba naopak. Například moje maminka považovala Evin osud za poněkud příznivější než ten můj, protože já zůstala trčet na gymnáziu v Ústí nad Labem. Do osmnácti let mi reálně hrozila tak akorát maturita.

Bavit se o dětech a jejich výchově je stejně citlivé jako říci nahlas, že se těšíte na říjen. Normální je po dětech z celého srdce toužit a milovat je jako léto. Milovat a toužit. Toužíme milovat a milujeme toužit. Kdo byl ale alespoň jednou v životě skutečně zamilovaný, moc dobře ví, že v této době jste všechno, jenom ne normální. Neřešíte, jestli jíte moc, nebo málo, nepotřebujete spát, kašlete na to, co si o vás myslí ostatní. Zapomenete na pravidla, dokonce se výrazně zkrátí váš čas strávený u displeje telefonu! (Samozřejmě pokud nejste zamilovaní virtuálně, ale to se nepočítá.) Jediné, čemu nasloucháte, jsou vaše pocity.

Kdybychom dokázali být stejně autentičtí jako těch pár týdnů, kdy jsme po uši zamilovaní, možná bychom o sobě zjistili spoustu zajímavých věcí. Že nám chutná úplně jiné jídlo, než celý život jíme. Že jsme vášniví, i když se oblékáme do padesáti odstínů šedivé. A že dívat se na nahé tělo v každém věku je stejně přirozené, jako se procházet v říjnu po lese. Možná to není normální, ale je to krásné. Nebo to není krásné, ale je to normální?

Kdyby Eva Herzigová neodjela v šestnácti letech do Paříže, kdyby žila tak, jak žila většina jejích vrstevníků, nikdy by nepotkala Tona Stana, Helmuta Newtona nebo Petera Lindbergha. Karl Lagerfeld by jí pravděpodobně neposílal svoje obleky a Thierry Mugler by si ji nikdy nevybral, aby otevřela jednu z jeho show.

„Člověk by měl umět generovat odvahu, riskovat, vyhnout se pohodlí, protože pohodlí vždycky vede špatným směrem. Uvědomit si, jaká nebezpečí na tebe číhají, ale zároveň vědět, že bezpečný život je vlastně ten nejnebezpečnější. Proto se vyplatí jít do výzev a dostávat se do nemyšlení, akcentovat intuici a instinkt,“ říká Tono Stano v rozhovoru na straně 112.

Známe se dlouho a ještě více než Tonovy fotografie se mi líbí, jak nahlíží na život. Nikdy se po nikom neopičí, nikdy nikoho nehodnotí a neustále se všemu směje. Už čtyři roky jsem si přála vytvořit s Tonem obálku pro Vogue CS. Zkoušeli jsme pár nápadů, ale „nějak si to nesedlo“, jak říká on. Vždycky nad tím mávl rukou a zasmál se. Až přišlo letošní říjnové vydání s tématem konvencí a Tonova výstava cyklu Brusel v Trafo Gallery. A vše do sebe rázem zapadlo.

Přestože žijeme v asi nejsvobodnější době v historii, je ještě mnohé, co nás svazuje těsněji než černá fólie modelku na obálce říjnového vydání Vogue CS. Někteří v Tonových fotkách vidí bolest, jiní smyslnost, pro další jde obojí ruku v ruce. Je to stejné, jako když se ženy-matky dívají na ty, které se dobrovolně rozhodly svůj čas strávený tady na Zemi věnovat jiným aktivitám, než je mateřství. Aniž bychom si vyslechli jejich důvody, máme tendenci nad nimi kroutit hlavou, koulet očima a jednou provždy je uvrhnout do rezervace s názvem Jednou-budeš-určitě-litovat. Až si přečtete text Lucie Kohoutové na straně 74, možná změníte názor. Nehodnotit úzkoprse jednání druhých a přijmout skutečnost, že většina neznamená normu, je znakem respektu, ale především zralosti a dospělosti.

Jsem si jistá, že nemít děti může být stejně krásné jako je mít. Koneckonců ne náhodou vycházejí z dlouhodobých výzkumů jako nejspokojenější bytosti na zeměkouli nezadané ženy bez dětí. S desetiletou zkušeností zamilované mámy se mi chce zakřičet: No doubt!

Gwen Stefani je jednou z našich cover stars z pochopitelných důvodů (a bez pochyb). Její umělecká identita je stejně unikátní jako estetika října. Bez konvencí je i influencerka Gabriette, další cover star říjnové Vogue CS. Cover story Bena Lambertyho vzdává hold všemu, co fotografie ve Vogue vždycky dokázalo odlišovat od ostatních časopisů.

Kéž bychom dokázali být všichni svobodomyslní jako modelka Kim Peers, jejíž zamyšlení nad konvencemi souvisejícími s věkem a oblékáním najdete na straně 80. Protože jak píše na úvod: „Na názorech samozřejmě záleží, ale většina z nich příliš nepomáhá pokroku.“

Ať na následujících stranách najdete nekonvenční zábavu i podněty ke změně!