#VogueEditorial: Holiday's Calling

Za pár týdnů začínají prázdniny. Letos je to sice takové volno od volna, protože děti si ze školního roku moc neužily, ale prázdniny – ať už jim předchází cokoli – s sebou obvykle přinášejí otázku: Kam pojedeme na dovolenou? Nejoblíbenější částí roku je inspirované i naše červnové vydání, i když z trochu jiné perspektivy, než je nabídka plavek nebo cestovních kanceláří.
Když jsem byla malá, myslela jsem si, že jezdíme na dovolenou do Bulharska, protože to máme dovoleno. Do Portugalska jsme jezdit nesměli, takže tam žádná dovolená proběhnout logicky nemohla. Dneska už vím, že dovolená neznamená dovolenou cestu někam, ale „dovolená absence na pracovišti“, z čehož vyplývá, že nemálo z nás je na dovolené de facto už přes rok.
Když je řeč o home office… Náš asi nejvtipnější a už několik měsíců 2D kolega Martin Váša (mimochodem, věděli jste, že mu právě vychází druhá kniha?) se ve svém textu na straně 72 zamýšlí, co nám přinese postpandemický normál. Souhlasím s ním takřka bezvýhradně, některé události i lidi si ráda nechám ujít, ať už se to s námi i covidem vyvine jakkoli. Zároveň se ale nemůžu nezeptat: Co když se dovolená absence stává stavem naší mysli? Nemluvím o toulání po hvězdách Jacka Londona, mám na mysli dovolenou absenci cest a cílů, které nenajdete na mapě, ale utvářejí životní hodnoty. Zodpovědnost, například. Dovolená absence koncentrace. Oddanosti.

Když jsem byla malá, svým blízkým jsme posílali pohledy. Aby věděli. Poslat, a hlavně napsat pohlednici obnášelo z dnešní perspektivy docela dost námahy, její doručení trvalo dlouho a nebylo to nijak zvlášť hygienické. Představte si ale, že někdo podstoupí všechno to nejisté úsilí a epidemiologické nebezpečí jen a jen kvůli vám. Jen proto, že na vás myslí. Jen pro vaši radost.
Dnes dáváme přednost tomu, aby viděli všichni a rychle. Tapetujeme instagramové profily upravenými fotografiemi a předvádíme (se), kde jsme, co jíme, jaký máme výhled. Jediné, co pro to musíme udělat, je klovat prstem do displeje. Dovolená absence respektu.

Necelý týden před uzávěrkou tohoto vydání zemřel módní designér Alber Elbaz. Šaty, které navrhoval, mě nikdy nepřestanou udivovat stejně jako otázky, které kladl.
„Myslíte si, že je sláva důležitější než talent?“ je jednou z nich.
„A je pravda, že už nepoužíváte tužky?“
Tu si dám na tričko.
Na straně 22 na něj vzpomínají tři lidé, kteří s ním pracovali, chybět bude ale jistě nám všem. O jeho šatech se říkalo, že jsou tak jednoduché, že je muselo být náročné navrhnout, a ještě náročnější ušít. Kdo tohle ještě dokáže?
Ve stejném roce, kdy Alber Elbaz opustil post kreativního ředitele domu Lanvin, se v Maison Européenne de la Photographie v Paříži konala výstava věnovaná odkazu této francouzské módní značky. Pamatuji si, že na jednom z oken bylo fixou napsáno:

Today we live through our screens
Documenting the moments but not living them
We no longer look, we film
We no longer listen, we tape
We no longer talk, we post

Jak jste to všechno věděl? A jak jste dokázal být tradiční, ale zároveň tak moderní?
Otázky, které Alber už nikdy nezodpoví.

Stejně jako on, i Vogue miluje cizelování. Hledání nových cest. Preciznost. Čtyři fashion story v tomto vydání vás zavedou na čtyři odlišná místa. Nejen vizuálně, ale i slovem. Váš cestovatelský zážitek do Japonska, Španělska, Velké Británie a Německa obohatí čtyři původní povídky od Kláry Vlasákové, Jany Šrámkové, Zuzany Kultánové a Petra Borkovce. CK Vogue CS necestuje kolem světa za osmdesát dní – když už, tak dva roky prázdnin.
„Je rychle vždy lepší než pomalu?“ ptal se svých studentů Alber Elbaz.
Jen si to představte. Koupíte pohled, vezmete do ruky pero a vlastnoručně napíšete něčí adresu. Vymyslíte pár vět, které vyjádří, co k dotyčnému cítíte. Je úplně jedno, jestli pohlednici posíláte od Máchova nebo Labutího jezera, důležité je nalepit známku a najít poštovní schránku.
„Pure, intense emotions. It’s not about design. It’s about feelings.“

Kéž vám aktuální vydání, stejně jako vaše dovolená, přinesou emoce i porozumění.   

P. S. Kromě prvního vydání Vogue Leaders se červnová Vogue může pochlubit  ještě jedním prvenstvím. Vůbec poprvé jsou autorem obou obálek pouze čeští fotografové. Lilly McEnemy v Londýně fotil Ladislav Kyllar, Blanku Padillu v Paříži Lucian Bor. To už je pár důvodů k založení do knihovny, co myslíte?