Forever André: Anna Wintour vzpomíná na svého kolegu a kamaráda

S Andrém Leonem Talleym jsem se poprvé setkala v roce 1983. Grace Mirabella, tehdejší šéfredaktorka Vogue, mě akorát najala jako kreativní ředitelku časopisu, přičemž André byl ředitelem módního zpravodajství. Rychle jsme se spřátelili, protože ani jeden z nás nezapadal do ponuré korporátní atmosféry kanceláře: André byl  natolik vznětlivý, že by mohl vystupovat na jevišti Metropolitní opery, zatímco já byla jen ta divná Britka. Moc jsem si nepomohla, když jsem měla za asistentku excentrickou Isabellu Blow, která si na konci každého pracovního dne v rámci úklidu přestříkala stůl silnou dávkou parfému Chanel No. 5. André ji ale za to obdivoval. Miloval její aristokratickou bezstarostnost.

Přátelství s tímhle mužem znamenalo být součástí jeho erudované existence; být v imaginární oběžné dráze někoho, kdo měl neuvěřitelný dar, umocněný nesmírným šarmem. Svou přítomností dokázal zvednout náladu všem v okolí. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by měl tolik přátel známých pouhým křestním jménem: Paloma, Karl, Andy, Yves, Diane. Netrvalo dlouho a přidal se k nim i André.

André také tvořil neodmyslitelnou součást mé rodiny. O víkendech s námi jezdil na Long Island, byl velkorysý a ten nejzábavnější host, kritik i bavič. Dokázal každého rozveselit. Každý rok vybíral ochotně mně i mé dceři Bee róby na Met Gala.

Večer před gala večerem v květnu 2016 poslal Bee a mně e-mail s několika nápady ohledně jejího účesu: „Jednoduchý drdol. Nesmí být rozcuchaný. Ale musí vypadat, jako kdybys ho udělala během chvíle sama do tvaru osmičky. Klidně použij tu malou gumičku s diamanty. Příliš vlasy neutahuj, ať nepůsobí příliš rozcuchaně, jako kdybys zrovna dorazila z tenisového kurtu.”

Den po Andrého smrti jsem začala procházet jeho maily z předchozích let. Zatímco dříve komunikoval prostřednictvím barevných faxů, e-mail byl pro něj velký objev – vždy posílal vzkazy v různých barvách a fontech. Jeho psaný projev byl výbušný, vtipný, názorově vyhraněný a vzrušující. Říká se, že osobnost lidí se v textu e-mailu ztrácí, ovšem to nikdy neplatilo u Andrého.

O něm e-maily naopak hodně prozradí. Tady třeba píše ze svatby Kanyeho Westa s Kim Kardashian ve Florencii v roce 2014: „Nikdy jsem neviděl tak skvělou organizaci, představivost a smysl pro dokonalost. A tak rozmanitou směsici lidí. Patnáctiletý Jaden Smith vyrazil na obřad v kostýmu bílého netopýra, což bylo geniální. Vypadá to, že bude mít vlastní značku oblečení. Kanyemu to v obleku Lanvin moc slušelo. Alber Elbaz nosí obnošené a okopané boty. Jako Charlie Chaplin.”

Nikoho nepřekvapí, že oblečení — jeho, moje i to, které bylo k vidění na přehlídkových molech, se stalo námětem pro jeho peprné a vtipné komentáře. Jedna kolekce ho však pořádně namíchla: „Co to bylo za hadry? Jak amišské uniformy na steroidech. Hraje si na umělce. FASHION NUNS Meets The Handmaid's Tale.” Jiná, ta od Marka Jacobse, návrháře, kterému André tolik věřil, ho naopak nadchla: „Přehlídka Marka Jascobse byla, jako obvykle, jedinou skvělou show v New Yorku. Proč musíme prosedět tsunami blbostí, jen abychom se k němu dostali? Musíme. Takový je život. Odrovnala mě krása i detaily celé kolekce. Takové návrháře musíme podporovat a milovat. Už ani nechodím do backstage.”

André to se slovy zjevně uměl, ale i jeho činy hovořily za vše. Když mi před lety nečekaně zemřela matka, musela jsem letět do Londýna. A protože New York tehdy zachvátila sněhová bouře, můj manžel s dětmi se ke mně nemohli dostat. Byla jsem úplně na dně, což si André okamžitě uvědomil. Dodnes nevím, jak to udělal, ale podařilo se mu přeletět Atlantik, aby mohl být v těch chvílích se mnou. Nikdy nezapomenu na jeho laskavost, galantnost a přátelství.