La divina: Monica Bellucci exkluzivně pro Vogue CS

Přinášíme rozhovor s Monicou Bellucci, která se v naší režii postavila před objektiv samotného Paola Roversiho a na ruce navlékla zcela novou kolekci Cartier Trinity. Podáváme beauty report roku 2024, sledujeme novou úrodu doplňků a vybíráme to nejlepší z přehlídek pro jaro – léto. Nechybí editorial s kolekcemi haute couture, protože ve fashion si stále stojí nejvýš. Záměrně jsme ho fotili s modelkami, které jsou v módním byznysu nové a stojí teprve na pomyslném prvním schodě (ještě nedávno nechodily po přehlídkovém mole, ale v uličkách uprchlického tábora v severní Keni). 

V tomto čísle se ovšem na vrcholek hory podíváme i pohledem geologa, který v zemském povrchu vidí praskliny a sondou zanořenou do hloubi kolosu zjišťuje, že dlouholeté usazeniny v kořenech hory začaly nebezpečně narušovat magmatické vyvřeliny, deroucí se nahoru tak sebevědomě, až je pravděpodobné, že destabilizují celý masiv. Což může být špatně i dobře, záleží na okolnostech. Vyvedení z rovnováhy může přinést také zcela novou skladbu vrstev – a ta nemusí být nutně horší než předchozí. 

Proto píšeme o současném údělu módních kreativních ředitelů, kteří stávali na piedestalu, ale čím dál častěji se z nich stávají obětní beránci na oltáři klesajících tržeb a historické zátěže. (Navíc jim na záda dýchají stylisté oblékající celebrity na červený koberec.) Proto věnujeme pozornost rebelii žen a narušitelkám patriarchální hierarchie, a to jak v hudbě, tak v architektuře. Proto píšeme o nostalgii po offline světě (která je ale z velké části iluzorní), po únavě z trendů i odmítnutí pozlátka, kterého se ovšem v módě do důsledku zbavit nelze. Navíc když jsou teatrálnost nebo sexualizace právě v současné době stále nejspolehlivějším receptem k získání pozornosti, slávy a peněz. Současně se v dnešní době – stále častěji – apeluje na „opačnou“ autenticitu. Paradox? Ne, jen souběžná realita, ve které také žijeme. Autentické přece můžeme být stejnou měrou, když se večer nenalíčené a s vyhřezlým břišním polštářem díváme na Netflix, i když postujeme na Instagramu svoji fotku ze včerejšího večírku přelakovanou filtrem a s vyretušovaným drinkem na stole, protože přece držíme suchý únor. I Bianca Censori může být autentická, když si oblékne pláštěnku a pod ni holé nic. Autentická vůči svému já, vůči svému tělu i mysli, které jen těžko mohou být skutečně stoprocentně přírodní nebo řízené výlučně instinkty, protože jsou ovlivněné civilizací a kulturou (a v jejím případě i manželem). Pro ni samotnou to může být v daný moment autentické – pokud to tak cítí. Do divočiny už se přece nevrátíme, ani nemůžeme, museli bychom se resetovat před darwinovské lidoopy. Zůstává nám tedy možnost být co nejautentičtější v naší pozdně moderní neautentičnosti. A hranici obojího má každý jinde. Neexistuje tím pádem ani pro míru obojího, žádný objektivní arbitr tu není. 

Tím jsme jedině my sami. 

Vítejte v nové sezoně.