Czech Grand Design za rok 2021: Takhle se to stalo!

Bývalé karlínské varieté vítalo slavnostním osvícením. Heslo SLÁVA UKRAJINĚ zdobilo oponu sálu. Ten se plnil pomalu. Atmosféru prosycovala nejistota. Společnost v posledních letech prochází zkouškami. Pandemie, válka – jak v nich obstát coby jednotlivec a ještě navázat na své vlastní já v prostředí přátel, známých a kolegů? „Budeme to my,“ odvětila mi bývalá kolegyně po cestě do sálu na otázku, kterou jsem měl za nevyslovenou. Nic jiného nám nezbývá. Ale vrátit se k tomu, co jsme kdy považovali za normální, už nejde. Czech Grand Design už nikdy nebude takový, jaký byl, a v tomto přesvědčení je událostí novou.

Jana Zielinski a Jiří Macek postavili slávu českého designu na podstavec z upřímností. I takových, jakými oplývala scéna předávání. Plastovou folií oblepené růžové bloky a řady umělohmotných plameňáků vzbuzovaly otázku. Je „vystačit si z málem“ nové bohatství? Nebo projev pověstného genu české improvizace? I kdyby otázky vedly ke kladné odpovědi v obou případech, se scéně Lucie Škandlíkové (na kontě má například i podobně distributivní a modernistickým designem inspirovanou scénu Othella v ND) chtělo tleskat. Změnila totiž vzhled jinak bolševickými estrádami a plytkými muzikálovými představeními proslulou scénu (bohužel se od tohoto nechvalného renomé nedá odhlédnout ani vzhledem k bohaté historii divadla). Tomu ostatně pomohla i vtipná režie Jany Burkiewiczové a hudební doprovod s neméně brilantním moderátorským vystoupením dvojice Konvalinka & Vejražka alias Mutanti hledaj východisko ve skvostném doprovodu Anny Fialové. O tom, že bude samo předávání kulturním zážitkem, nikdo nepochyboval. Soubor tanečníků oslavnými zpěvy uvítal Fialovou, která se spouštěla ze stropu na jakési rajské (celý večer doprovázel motiv ráje) houpačce. Je tu začátek. V tu chvíli člověka až přepadá dojetí, v jakém přepychu žije, že si tu ještě ke vší té kráse, která kolem vzniká, můžeme dopřát ocenění, jež ji každý rok odměňuje.

Milým překvapením hned zkraje byla výhra Vojtěcha Veškrny v kategorii Fotograf roku. Učenlivý, skromný, a přesto rozhodný a talentovaný fotograf se na začátku kariéry soustředil především na architekturu, později si však svým nemódním pohledem osvojil schopnost zpracovat módní vizuál. V jeho pojednání hraje důležitou roli výzva, ať už se jedná o pohled, či kompozici. Nesnaží se nic imitovat, vychází ze svých tlumených barev, jež mu těmi svými a ostrými rozbíjí partnerka a módní návrhářka Terezie Rosálie Kladošová, která mu cenu předala. 

Cenu za nejlepší ilustraci si odnesla dvojice Böhm a Franta za publikaci Město pro každého, v níž svým sugestivním stylem klučících malůvek jak z ábíčka zkoumali urbanismus měst, jeho (ne)logická řešení a temná zákoutí. David Böhm se pak na jevišti postaral o tlumočení důležité zprávy beze slov, když na kameru přenášející živě celý večer divákům ČT Art ukázal svou imitaci fanouškovské hokejové šály s nápisem: „No Human Is Illegal“. A porotu zaujal grafický design Adély Svobodové, která v publikaci Výstava jako médium vycházela z rigidních pravidel normoknih.  

V módní kategorii poprvé v historii předávání cen vyhrál projekt věnující se designu obuvi. V jeho pozadí designér Jan Klos s partnerkou Darinou. Svou konceptuální značku, kterou před nedávnem vytvořili, nazvali příhodně – PÁR a na kolekci bot, vznikajících mimo jiné i za pandemie, kombinující tvarosloví tenisek a mokasín, přizvali Elišku Horčíkovou. Projekt bystrý, jdoucí napřed potřebám doby, v níž mícháme bezezbytku významy do jednoho v naději na nalezení věcí nových, však tentokráte ztrácel element skutečného módního designu. Jednoduše – jeden design tenisky toho neřekne tolik. 

A podobně překvapivé bylo i racionálnější rozhodnutí v kategorii Designér šperku roku. Abstraktní tvary předběhl ten zcela konkrétní z pera studia Olgoj Chorchoj pro hodináře Bohematic. Jako by pro jednou nad vznosnými manýrami vyhrálo řemeslo. Je jeho oslava vzdání holdu národnímu dědictví? V případě výroby obuvi i hodinek to sedí. 

Navzdory tomu akademie letos ocenila objev v podobě keramických sošek Moniky Martykánové, která vytvořila sérii zpodobnění covidové doby. Pozornost budila v ateliéru Maxima Velčovského a Milana Pekaře na UMPRUM už od nastoupení tím, jak dokázala kombinovat klasické formy s vtipnými paradoxy dnešní společnosti. Mezi mladými a nadějnými tvůrci přitom v uplynulých ročnících akademie dávala šanci spíš technologičtějším a méně umělečtějším řešením. 

Nejpřiléhavějším symbolem večera i nálady byly sebejisté i roztřesené, avšak nadmíru autentické projevy dua Vrtiška a Žák, kteří zabodovali jako designéři roku i absolutní vítězové. Jejich rozptyl je obdivuhodný, jejich energie nakažlivá. Je jedno, jestli zrovna dělají na umyvadle pro značku Ravak, nebo přenosnou formu opravdové plachetnice. V designu laviček pro MMCITÉ se betonové konstrukci noh snažili vtisknout organický tvar. Jejich design stojí na naprosté důvěře v kreativní proces. Skloubit tohle se sebejistotou a autentickým přístupem je potřebné, avšak mezi designéry stále vzácné. 

Vrcholem večera se však stala Liběna Rochová, která vstoupila do síně slávy. „Autorka, která celý život dokazuje, že móda a oděvní design jsou multidisciplinárními obory, které vyžadují ultimátní propojení vize, řemesla, konceptu, formy a vizuality.“ Slova našeho kreativního ředitele Jana Králíčka z katalogu rezonovala zprávami napříč internetem. Shrnují to nejdůležitější, Liběna je pro českou módu naprosto určující. Její uvedení bylo očekávané i dojemné. „Pomáhejme těm, co to potřebují,“ vyzvala bez patosu a pak ve svých jednasedmdesáti letech vyšplhala na horu těch růžových krabic. V tu chvíli jako by dokazovala, co je potřeba – vytrvalost.