Nejlepší oscarový film: Křehká i tvrdá, ale hlavně zábavná Anora

Anora (Mikey Madison) je sexuální pracovnice, kterou si jednoho dne v klubu vyhlídne bohatý mladý Rus Ivan (Mark Eidelshtein). Její služby postupně objednává častěji a častěji, až se z ní stane jeho v podstatě nonstop společnice. Mladí, neklidní, bohatí a naprosto bez dozoru vyrazí Ani a Váňa s partou přátel do Las Vegas, kde se titulní dvojice impulzivně vezme. V tu chvíli Anora věří, že to, o čem dívky jako ona jen tajně sní, se jí skutečně splnilo. Idylku mladého páru rychle naruší poskoci Ivanových rodičů, kteří jsou vzteky bez sebe, že se neposlušný synáček oženil s americkou prostitutkou. Je zle. Manželství chtějí anulovat, jenže Ani je holka od rány, která se nehodlá jen tak vzdát vytouženého života, který měla na chvilku na dosah ruky.

Na začátku aktuální sezony filmových cen se komediální drama Seana Bakera nejevilo jako jasný oscarový favorit: určitě ne ve stínu velkolepého Brutalisty nebo od počátku silné emoce budící Emilie Pérez. V interní tipovačce, která proběhla mezi mnou a mými kolegy filmovými publicisty, jsem si na ni ani já nevsadila. Ne že bych jí to nepřála; obecně fandím momentům, kdy se americká filmová akademie ukáže jako těleso, které se nebojí oceňovat nečekané a nápadité outsidery. Ale nevěřila jsem jí. Jak ale snímek o otřískané společnici sbíral další a další jiná ocenění, obecný diskurz se pomalu obracel a i já začala doufat. Anora se mi totiž strašně líbila, protože má skvělý soundtrack, je skvěle napsaná, skvěle zahraná a plná emocí. Proto, že jsem od ní nečekala nic, a dostala jsem hodně. A proto, že mi po dlouhé době, přitom naprosto nenuceně připomněla, co mám na filmech obecně tak hrozně ráda.

Sean Baker na sebe ve větším měřítku poprvé upozornil snímkem The Florida Project, ve kterém pod pastelově růžovým filtrem vypráví o světě očima šestileté dívky, která nevnímá těžkosti dospělých, dokud se jí přímo nedotknou. Stejným dílem dojemný a bolavý film se okamžitě stal hitem u diváků i kritiků, tuzemské publikum se nicméně s Bakerem mohlo seznámit, už když na festivalu v Karlových Varech v roce 2015 získal Cenu fóra nezávislých s dramatem Transdarinka. Film o složitosti lásky a vztahů natočený na iPhone a odehrávající se během štědrovečerní noci v L.A. udělal z Bakera jednoho z nejzajímavějších indie tvůrců současnosti. 

Je to filmař s unikátním pohledem na každodenní zkušenost marginalizovaných: na své postavy se umí dívat citlivě, přitom z nich nedělat oběti, komplexnost jim dodává přirozeně a s lehkostí a o jejich problémech dokáže vypovídat působivě i bez divoce vykonstruovaných dramatických oblouků. Napomáhá tomu jeho jemně barevná, ihned rozpoznatelná estetika navozující pocit nikdy nekončícího snu, který je zároveň neskutečně živý. Specifický a důležitý je ale především jeho přístup k ženským protagonistkám. Ne každý muž dokáže ženskou postavu napsat tak, aby nebyla směšná nebo aby se nestala plochým, samoúčelným nástrojem vyprávění. Baker to ale umí. Protože má ženy rád.

Evidentní je to i v postavě prostitutky Anory; někteří kritici filmu po uvedení upozorňovali, že Baker svou hrdinku exploatuje, ale to není pravda, o čemž tak trochu vypovídá i fakt, že na vlastní žádost její představitelky Mikey Madison nebyla na place přítomna koordinátorka intimity, neboť se herečka s režisérem cítila dostatečně komfortně i při natáčení explicitních scén. Bylo ale tvůrčím záměrem, aby to diváctvo tak vnímalo: Anoru využívají úplně všechny ostatní charaktery ve filmu, každý k něčemu jinému, přičemž jeden jediný, nájemná mlátička Igor (na Oscara nominovaný, leč nakonec neoceněný Jurij Borisov), na ni pohlíží jako na lidskou bytost. Proč by ji nevyužívali, když je to šlapka? Skoro jako by se tu někdo snažil nenásilně poukázat na paradox, že hraný film o fiktivních lidech dokáže rozhořčit, zatímco většinová společnost nemá problém odsoudit jakoukoliv reálnou ženu, která má, dokonce třeba i bývalou, kariéru v erotickém či pornoprůmyslu. 

Aniž by se Baker snažil sám sebe i nás explicitně dojímat nad bezpochyby náročnou životní realitou sex workers, předkládá nekompromisní názor na to, jak k ní my ostatní svým přístupem přispíváme. Klíčovou roli v jeho prezentaci hraje výstavba samotné Ani. V řadě recenzí si snímek vysloužil přízvisko Pretty Woman 21. století a Baker se ve scenáři na slavný romantický film s Julií Roberts také několikrát humorně a přiznaně odkazuje. Je to především chytlavá mediální zkratka, ale srovnání Ani a Viviane vypovídá o tom, o kolik je Bakerův film jinde. Jakkoliv je Viviane okouzlující, celou dobu je ve vleku: událostí, emocí, lidí. Anora se také dostane do vleku, všemi silami mu ale vzdoruje do poslední chvíle.

Herecké mistrovství Mikey Madison vykresluje dívku, která je bezpochyby zocelená životem, v mnohém je ale hrozně křehká, trochu naivní, něžná. Nic z toho si ale nemůže dovolit dávat najevo nebo se tomu podvolovat. Její nesmlouvavá oprsklost, se kterou s energií naštvaného puberťáka v rozpuku vzdoruje gorilám Váňových rodičů, funguje nejen v rámci příběhu, ale tak trochu i jako metafora, jak by si filmový průmysl i část diváků lpící na starých pořádcích přála vidět ženské postavy, potažmo ženy obecně: poslušné, v případě potřeby svázané a s nasazeným roubíkem. Anoru ale nic z toho nezastaví a se vzpurně zaťatými nehty se drží a nepouští. 

Je to dynamická jízda, která to nepřehání s tématy ani významy, díky čemuž si zachovává svěžest a stravitelnost, přitom jim neubírá na vážnosti. Snímek místy přechází až do grotesky, ve které malá hubená holka s přehledem sekýruje tři chlapy jako hory, a tomu se prostě smějete. Smějete se hodně, čím déle se ale díváte, tím zjevnější je, že všemu navzdory Ani nemá pod kontrolou vůbec nic, snad jen svoji image drsňačky. Ať se snaží sebevíc, prostředí, do kterého se připletla, je prostě příliš velkým soustem. S ubíhající stopáží se plíživě vkrádá neodbytný pocit, že kočce na plátně se dějí opravdu hrozné věci. Snaží se je vydržet, vy spolu s ní – dokud to ve finále konečně nepustí. A vy také.