Nejsi na to sám. Dokument Ta druhá je objetím pro všechny skleněné děti

Je vlahý večer a trojice spolužaček se baví o budoucnosti. Začíná jim maturitní ročník a všechno mají před sebou. Konec střední, pak vysoká, možná trochu cestování... A když to nevyjde, nějaký ten čas v mamahotelu ještě nikoho nezabil. Budoucnost nabízí nekonečné množství možností. Navzdory blížícím se životním změnám je z dívek cítit radost, bezstarostnost. Ale ne ze všech.

Jedna z nich, Johana, je totiž skleněné dítě. Její mladší sestra Rozálka má diagnostikovanou poruchu autistického spektra, což znamená, že většina Johanina dosavadního života se točila kolem pomoci v nesnadné péčí o Rozárku. Režisérka Marie-Magdalena Kochová ve svém celovečerním dokumentárním debutu Ta druhá vypráví příběh dospívající ženy, která se naučila maximálně upozadit vlastní potřeby a pocity –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a teď se pro změnu musí naopak naučit postavit samu sebe na první místo.

Kochová pomocí citlivé kamery a sugestivní práce se zvukem v kombinaci s hudbou Jonatána Pastirčáka předkládá publiku dílo balancující mezi atmosférou nezávislého hraného snímku o radostech a strastech dospívání a autentickou výpovědí o tématu, o němž se příliš nemluví. Tato výpověď je víc přímočará než dojímavá, přesto naplňuje neskrývaný cíl symbolicky pohladit ty, kteří se v titulní postavě najdou. V rozhovoru pro Vogue CS režisérka přiblížila, proč se do civilního observačního dokumentu rozhodla zakomponovat stylizovanou linku. Zároveň vysvětlila, v čem přesně spočívá osvětová kampaň, jež na snímek navazuje. Film Ta druhá vstoupí do českých kin již 20. března 2025.

Pro mě bylo nesmírně důležité vyprávět ten příběh tak, aby byl srozumitelný i lidem, kteří tuto zkušenost nemají. I když mi šlo o zachycení příběhu jednoho skleněného dítěte, náš film otevírá otázky, které jsme si každý někdy museli položit. Dotýká se témat zodpovědnosti i lásky a péče, která jsou v mých očích naprosto univerzální. To nám ostatně potvrdilo zahraniční přijetí snímku na mezinárodních festivalech – od Jižní Koreje přes Německo, Francii či Itálii. A to mi dělá nesmírnou radost.

I když Ta druhá nevypráví přímo můj příběh, je to pro mě osobní téma. Filmem jsem chtěla dát i ostatním skleněným dětem najevo, že nejsou samy, a pokusit se to téma otevřít a přiblížit i širší veřejnosti. Přála jsem si, aby Ta druhá měla nějaký dopad i mimo kinosály. Pokusili jsme se opravdu něco změnit. Iniciovali jsme tak první výzkum potřeb skleněných dětí v Čechách. Teď skrze osvětovou kampaň prezentujeme jeho výsledky a zveřejňujeme i další příběhy skleněných dětí.

Z našeho výzkumu vyplynulo, že většina cítí za své sourozence velkou zodpovědnost, pramenící z lásky k nim i k rodičům. To s sebou může přinášet celou řadu emocí, na které není jednoduché být sám. Od pocitů viny, že nedělám dost, přes pocit vlastní bezvýznamnosti, osamělosti nebo až po touhu nezatěžovat rodiče –⁠⁠⁠ a z toho všeho plynoucí vysoká očekávání od sebe sama. Skleněné děti často popisují stres, úzkosti a hlavně velký strach z budoucnosti. Nejvíce by jim pomohly četnější a dostupnější služby přímo pro ně: například sourozenecké skupiny, kde by mohli své pocity sdílet s lidmi se stejnou zkušeností, nebo individuální terapie či odlehčovací služby, aby na chvíli měli rodiče jen pro sebe. Myslím, že pomoci mohou ale i mnohem menší gesta jako pochvala, uznání nebo prostý zájem o to, jak situaci zvládají oni. V mých očích je to pak především vědomí, že nejsou sami a že se nemusí bát říct si o pomoc. 

Od natáčení uběhly skoro tři roky a s Johankou jsme stále v úzkém kontaktu, takže můžu říct, že se jí daří skvěle. Má krásný vztah, našla profesní cestu, která ji naplňuje, a myslím, že je šťastná.

Vyplynulo to z nutnosti rozevřít vnitřní svět hlavní hrdinky snímku. Skleněné děti si často nechávají své pocity a tíhy jen pro sebe, s okolím je nemusí tak úplně sdílet. Johanka byla v podobné situaci, a tak jsem hledala způsob, jak to do filmu propsat a nabídnout divákovi jakýsi ponor do její zkušenosti a perspektivy. Zároveň jsem hledala způsob, jak ukázat výzvy, které ze soužití se sourozencem s poruchou autistického spektra plynou, a nebýt při tom exploatační. Právě práce se zvukovým designem filmu nám umožnila vytvořit tuto stylizovanou rovinu snímku, skrze kterou dokážeme přibližovat Johančiny pocity, myšlenky nebo třeba i útržky vzpomínek. 

Situace je naprosto tristní a zcela alarmující. Ono to přes všechen festivalový lesk, červené koberce a vypůjčené šaty není vidět, ale podmínky jsou opravdu nedůstojné. Zvláště u začínajících režisérů a ještě více režisérek. Filmy jsou silně podfinancované; honoráře, pakliže vůbec nějaké existují, jsou neadekvátní a zcela neúměrné času, vynaložené práci a míře odpovědnosti. V zahraničí nám často ani nevěří, že tu filmy tvoříme s rozpočty takovými, jaké máme. Často je možné projekty realizovat jen díky tomu, že se živíme v jiném oboru, máme několik prací a projektů naráz. Já osobně jsem takto pracovala i čtrnáct hodin denně po několik let. A to si dříve, nebo později prostě vybere svou daň. 

Řekla bych, že zcela oddaně miluju film. To médium mě odjakživa fascinuje, protože dokáže ukázat perspektivy, do kterých bychom jinak neměli šanci nahlédnout. Dokáže vytvořit empatii, soucit, přemostit jinak nevyjádřitelné, přinutit nás klást si otázky, rozšiřovat naše vnímání světa. Věřím, že skrze film se dají věci ve společnosti měnit a posouvat k lepšímu. V tom spatřuji jednoduše smysl. 

Rozhodně. Pro mě vždycky bylo nesmírně podstatné volit si témata, ve kterých vidím společenský přesah. Zároveň se snažím každému tématu najít tu nejvhodnější možnou formu napříč žánry, které filmové médium nabízí. Baví mě to hledání a vývoj ideálního způsobu filmového vyprávění. Hraná tvorba k tomu skýtá nepřebernou škálu prostředků a nástrojů, takže můj další tvůrčí vývoj půjde tímto směrem. 

V současné chvíli vyvíjím hned několik projektů, nejintenzivněji snímek o mezigenerační propasti, o neschopnosti a nemožnosti si vzájemně porozumět. Zajímá mě střet idealismu s pragmatismem a revolta vůči mainstreamovým měřítkům. Ač půjde o snímek hraný, chtěla bych v něm využít i některé dokumentární postupy a glosovat určitou mezigenerační rivalitu, která je ve společnosti čím dál tím více přítomná.