Nový český film Nikdo mě nemá rád hledá ryzí cit v chladně pragmatickém světě

Devětadvacetiletá Sára (Rebeka Poláková) pracuje jako asistentka na velitelství armády, žije sama, nemá partnera ani dítě a vztah s rodinou, zejména s dominantní matkou (Barbora Bobuľová), má odměřený. Když ale během noční cesty domů zahlédne pohledného Martina (Mantas Zemleckas), něco to v ní zažehne. Se šarmantním mladíkem se postupně sbližují a pomalu se mezi nimi rodí ta nejčistší láska. V cestě jí ale stojí názory okolí i vlastní obavy a nejistoty mladého páru, v němž ani jeden tak úplně nezapadá do stereotypní představy o tom, co znamená být ženou a mužem.

Ačkoliv to tak může znít, drama Nikdo mě nemá rád režisérské dvojice Petr Kazda a Tomáš Weinreb není milostným příběhem, stejně jako vztah Sáry a Martina není romantickou pohádkou. Snímek, který od první minuty zaujme silnou vizuální identitou, je nesmlouvavou výpovědí o zničující síle předsudků a hledání odvahy jim vzdorovat. Jenže jak dlouho se takový vzdor dá vydržet, než nám dojdou síly věčně obhajovat sami sebe, své vztahy, svou přirozenost? 

Sára a Martin se pohybují ve filmovém světě, který je zrcadlem toho skutečného, tvůrci se ovšem některé jeho typické znaky rozhodli zvýraznit. Universum snímku Nikdo mě nemá rád je přísně racionální a chladně pragmatické. Existuje v něm jen málo zálib a radostí, které jsou rozptýlením od usilování o jasně nastavené životní cíle, kterých by všichni měli dosáhnout, protože jen tak budou opravdu šťastní. Patří mezi ně stálá práce, slušné bydlení, pro ženy pak vztah s normálním chlapem, svatba a děti.

Kazda a Weinreb vytahují základní definice heteronormativní společnosti do absurdna. Pomáhá jim k tomu minimalistická výprava, úsporné dialogy a ještě úspornější herecké projevy. Ze svých postav dělají spíše postavičky – loutky, které strojově odříkávají nejhorší klišé, jež na denní bázi poslouchá každý, kdo se vymyká obecně uznávané normě (a je jedno, zda se jí vymyká po fyzické stránce, nebo třeba v rámci sexuální orientace či identity). Jakmile je jiný a nebojí se svou odlišnou přirozenost dávat najevo, okolí jako by si dalo za cíl jeho upřímnost a otevřenost udolat. 

Snímek kvůli tomu na první pohled působí poněkud úmorně a je téměř nepříjemné jej sledovat – to je ale bezpochyby záměr. Repliky nesoucí mnohdy extrémně negativní sdělení jsou plné emocí i přesto, že ten, kdo je vysloví, přitom nehne ani brvou. Na plátně padají jakoby do prázdna. Ale právě díky ohlušujícím tichu, jenž po nich zpravidla následuje, dokážou opravdu vyznít ve svém plném významu, který se nemá za co schovat.

Do konceptu figurek nicméně spadají Sára a Martin, i když jim tvůrci dovolují alespoň náznaky grimas a nonverbálních projevů. Ačkoliv se mezi nimi vyvine zprvu křehké, ale nakonec opravdu ryzí, láskyplné pouto, nedokážou spolu pořádně mluvit, natož doopravdy komunikovat. Musí se to naučit, pokud nechtějí přijít o to jediné, co za něco stojí a na co celý život čekali: ten jeden člověk, který nás bezpodmínečně přijme takové, jací jsme.

Jenže celý svět nikdy není jen jeden člověk. Každý má kolem sebe svůj vlastní mikrovesmír složený z rodiny, přátel či kolegů a všichni v něm se navzájem ovlivňují. Sotva Sára a Martin dokážou postavit pevné základy mezi sebou, začnou na ně útočit všichni ostatní, a pak je otázkou, jak dlouho se dá intimní pevnost dvou zamilovaných před nepřátelskými nájezdníky bránit.

Nikdo mě nemá rád nekompromisně připomíná každodenní realitu, v níž ti, co by měli raději mlčet, mluví až moc, bez zábran a ohledů na pocity druhých, a naopak ti, kterým by prospělo si promluvit, ze strachu a pochybností nedokážou dobře formulovat, co si skutečně myslí a co cítí. A když, tak už je většinou pozdě situaci zachraňovat. Kazda a Weinreb na sebe před lety upozornili formálně podobně uchopeným snímkem Já, Olga Hepnarová. Ve svém novém společném počinu na svůj autorský rukopis navazují a rozvíjejí jej tentokrát až úplně do konce, kdy protagonistku nechávají prožít také důsledky jejích životních rozhodnutí. 

Výsledkem je film, který v sobě nese pevný názor, kritiku stejně jako pochopení a shovívavost, apeluje na životní autenticitu a něžnost a především se nepodobá ničemu, co jsme v rámci tuzemské produkce v poslední době měli možnost v kinech vidět. Snímek Nikdo mě nemá rád vstoupí do českých kin 16. ledna 2025.