Pavla Beretová: Smrt nemusí být jen smutná. Truchlení je proces, pokud se bere vážně

Když se čtyřicetiletá překladatelka Petra z minuty na minutu stane vdovou, celý její život se obrátí naruby, zároveň ale musí zůstat stát nohama na zemi. Zármutek totiž není jedinou výzvou, jíž musí čelit: zůstává sama na dospívající dceru, manipulativní příbuzné i komplikovanou byrokratickou mašinérii, která na osobní trápení truchlící ženy nebere ohledy. Snímek Rok vdovy jako svůj hraný debut natočila dokumentaristka Veronika Lišková podle scénáře Eugena Lišky, který vznikl na motivy deníků Zuzany Pokorné. Hlavní roli ve filmu, který do českých kin vstoupil 10. října 2024, ztvárnila herečka Pavla Beretová. V rozhovoru pro Vogue CS mluví o významu truchlení, hledání síly překonat těžkosti a jít dál, ale také o vlastní zkušenosti se smrtí blízkých.

Jsem ráda, že to tak působí. Je to směr, pro který jsme rozhodli záměrně, proto je film utažený, i co se týče hereckého projevu. Chtěli jsme ukázat, co se v takové situaci odehrává uvnitř člověka, místo abychom budovali napětí prostřednictvím vnějšího dramatu. Pak by totiž bylo hrozně snadné sklouznout k umělosti a patosu, čemuž jsme se rozhodně chtěli vyhnout. Zároveň si ale myslím, že to filmu bude vytýkáno: už v některých prvních ohlasech zaznělo, že se v něm vlastně nic zásadního nestane. Myslím ale, že právě lyričnost, s níž Veronika Lišková vypráví o emocích, umožňuje divákům napojit se na Petřin vnitřní svět. Jsem ráda, že jsme zvolili tuto cestu, ale chápu, že pokud se tomu někdo neotevře, může se mu zdát, že se ve filmu nic neděje. Otevřenost je potřeba, jedině tak může film vyprávět o opravdové hloubce.

Smrt v sobě nese symbol strachu, je to něco, čeho se obáváme. A samotné slovo hospic je na tom podobně. Já jsem se tehdy seznámila s Marií Svatošovou, která je u nás hlavní iniciátorkou hospicového hnutí. Když jsme se poprvé domluvily, že se společně pojedeme podívat do hospicu v Litoměřicích, vzpomínám si, že jsem se toho hodně obávala, noc předtím jsem nespala. Nepouštěla mě myšlenka, že jedu do zámku hrůzy, na místo, kde je smrt přítomná. Ale, jak se mi ostatně stává i v jiných životních tématech, když se člověk něčeho bojí, ale rozhodne se tomu čelit, strach zmizí. Jakmile jsem do hospicu přijela, ocitla jsem se na krásném místě. Setkala jsem se s místními pracovníky, a to opravdu nebyli žádní obyvatelé strašidelného zámku, ale neskutečně milí a vstřícní lidé. Zaujalo mě, že ti, kdo jsou se smrtí v kontaktu každý den, nejsou smutní ani v depresi, ale naopak z nich svítí život. Měla jsem možnost mluvit také s klienty hospicu, i to byly pěkné, velmi lidské rozhovory. Pomohlo mi to si uvědomit, že všichni potřebujeme pozornost, aby se o nás někdo zajímal. Protože se jako společnost smrti tolik obáváme, vyhýbáme se nejen hovorům o ní, ale také lidem, kterých se přímo týká. Bylo pro mě ozdravné mluvit s lidmi, kteří vědí, co je čeká, a jsou vyrovnáni, anebo procházejí procesem vyrovnávání se. Vzpomínám si na jednu úžasnou paní, která si se mnou hned po příchodu chtěla povídat. Už ve dveřích na mě volala: „Pojďte sem, honem, já vám musím všechno říct, musím to stihnout!“ A pak mi vyprávěla o manželovi, jak ho měla ráda, o dcerách… Bylo to krásné v lidské obyčejnosti.

Nevím, kde a proč se to přesně stalo, ale je to tak. Bojíme se smrti, nechceme si ji připouštět, ale myslím, že když se člověk začne zabývat vlastní konečností, otevírá se mu prostor zamýšlet se nad tématy věčnými, což funguje jako nějaká cesta k vlastní spiritualitě, a to je skvělé. I proto se velká světová náboženství smrtí zabývají, v jejich učení smrt hraje významnou roli. V období, kdy jsem o ní začala hlouběji přemýšlet já, jsem narazila na dokumentární sérii Brána smrti od Viliama Poltikoviče. To pro mě bylo hodně cenné, protože Poltikovič ukazuje, jak ke smrti přistupují různé světové kultury. Pomohlo mi vidět, že to jde i jinak než přes oplakávání a smutek, zároveň si ale myslím, že tato tradice, která se vyznává mimo jiné i u nás v Česku, je v pořádku, pokud se bere vážně. Odchod blízkých je traumatická zkušenost, která se musí vyléčit. A neznám lepší způsob, jak ze sebe bolest dostat, než ji vyplakat, vykřičet.

Na Rok vdovy navazuje osvětová kampaň #vaspribehnekonci, jejímž cílem je otevřít téma truchlení jak na úrovni širší společenské debaty, tak na úrovni prostoru pro individuální reflexi. Skrze besedy po projekcích filmu, doplněné odborníky z řad paliativních a psychosociálních pracovníků, terapeutů i duchovních, chceme divákům poskytnout informace o tom, kde mohou v případě potřeby hledat podporu a pomoc, a nabídnout jim prostor pro sdílení jejich příběhů, úvah a otázek. Vedle toho jsme ve spolupráci s organizací Cesta domů vytvořili rozcestník praktických informací k péči o nevyléčitelně nemocné a umírající, ale i pro období po ztrátě blízkého člověka. K dispozici bude brzy na webových stránkách filmu, kde postupně přibydou i rozhovory s inspirativními osobnostmi věnované jejich zkušenostem s prožíváním smrti blízkého člověka. Plánujeme i speciální debaty po projekcích pro studenty středních škol a máme partnery ve více než deseti paliativních, hospicových a poradenských organizacích, jejichž zaměstnanci se budou účastnit besed po projekcích.

Mluvily jsme o tom hodně. S Julií spolu obecně hodně mluvíme o věcech, tady jsme se jen zaměřily na konkrétní téma a měly možnost jít do hloubky. Myslím, že to pro nás obě bylo hodně očistné: vypovídaly jsme se třeba i z věcí, o kterých jsme si myslely, že už o nich není potřeba mluvit. Julie měla strach, aby Dominika na diváky nepůsobila protivně, já ji ale ujišťovala, že daná poloha je naopak skvělým ukazatelem, že truchlení může mít různé podoby. Dominika se ocitá v těžké situaci: přišla o otce, matka se sesypala, a tak se tím pevným bodem v rodině musí stát ona. Nemá možnost složit se a pořádně ze sebe dostat žal, což se velmi často posléze přetavuje do sebedestruktivních sklonů. 

To určitě, ale zároveň je hodně emocionálně obnažená, a tím pádem velmi křehká, rozechvělá. To jsem na ní chtěla zvýraznit — chtěla jsem, aby bylo vidět, že sice jde dál, ale zároveň je trochu jako věchýtek ve větru. Úřady ji ignorují a ona neumí jít, bouchnout do stolu a zařvat na ně, že potřebuje pomoc. V tom kontextu je pak tím, kdo drží a dělá, co je potřeba, spíše Dominika.

Snímek se jmenuje Rok vdovy a je anoncován jako film o smrti. Ale pro mě je to film nejen o smrti. Je o určitém procesu, kterým člověk musí projít po jakémkoliv bolestném zážitku, aby se pak dokázal posunout dál, přijmout nové skutečnosti a hlavně sám sebe. Důležitým motivem v Roce vdovy je pocit ženy, že je na všechno sama, a myslím, že i prostřednictvím toho může oslovit také diváky, kteří zrovna neprožívají přímo ztrátu blízké osoby. Dlouho jsem si myslela, že by to nemusel být vyloženě ženský film, protože mám ráda, když jsou sdělení všeobecně platná, ale nakonec jím asi je. My ženy tohle v sobě zkrátka máme, jak říkáte, drtivá většina mých kamarádek, včetně mě samotné, by se někdy potřebovalo prostě složit. Zároveň v sobě ale máme sílu, která nás žene dál, i pevnost, která nám pomáhá věci řešit a překonávat.

Setkala jsem se s řadou žen-režisérek, které ale fungovaly v mužské energii. U Veroniky je pro mě fascinující, že ze své ženské energie naopak vůbec nevychází a umí s ní pracovat. Je pevná, umí se rozhodovat a říct, co chce, má vše, co by režisér měl mít, ale k prosazování své vůle nepoužívá mužské taktiky. Díky tomu si uchovává prostor pro emocionalitu a intuitivnost, a to pro mě bylo strašně příjemné, cítila jsem se tak dobře. Miluju samozřejmě i mužské režiséry, ale myslím si, že právě tento přístup je nyní potřeba a pro mě je to třeba směr, kterým se chci v budoucnu vydávat. Fandím všem ženám, které se nebojí ve své ženské energii zůstávat.

Jedna polská dramaturgyně Viktorovi řekla, že Amerikánka je vyloženě feministický film vypovídající o ženské duši zrozené v socialismu. Určitě je to také velmi ženský film, v něm se ale vše točí kolem absence otce. A zároveň žádná mužská postava, která se v příběhu objeví, nepřináší úplně dobrou výpověď o mužství jako takovém. Ty dva snímky něco spojuje: pro mě je to především výpověď o důležitém tématu, o kterém se ve společnosti málo mluví, přitom jsou ale naprosto rozdílné. A myslím, že je to právě tím, že vznikaly v odlišných energiích; projevuje se to v tom, na co kladou důraz, nebo třeba v jejich vizualitě. Zároveň si ale nemyslím, že Viktorova energie je úplně striktně mužská, on je hodně srozuměn se svou vnitřní ženou — a jako jeden z mála mužů se jí nebojí. 

Pro mě bylo důležité, že se Amerikánka věnuje dětem vyrůstajícím v ústavní péči, byla bych ráda, abychom se o ně jako společnost více starali a zajímali. Zároveň se ale ptá na otázku, kde se v nás rodí síla zvládnout těžké věci, jak je můžeme zvládnout, a přitom z toho na konci vyjít jako dobří lidé. Asi to mě nejvíc zaujalo: všichni v sobě ukrýváme tu malou holku, kterou Viktor nazval Amerikánka, a ona nám dává sílu jít pořád dál. Takže vlastně i Petra z Roku vdovy má v sobě Amerikánku. Obecně mě těší, že ani jeden z těch filmových projektů nekončí premiérou a i po ní oba dál pomáhají otevírat celospolečenskou debatu. S Amerikánkou se snažíme přispět k diskuzi o ústavní péči, s Rokem vdovy zase spolu s Veronikou budeme jezdit po besedách, kde budeme s pozůstalými mluvit o smrti. Ozývají se nám také z různých hospiců, že by film rádi promítli. Mám z toho radost a považuji to za velké štěstí: s Viktorem jsme hodně mluvili o tom, co je úkolem umělce, a došli k závěru, že i když je jím hlavně samo umění, má také určitou společenskou odpovědnost. A když natočí film o důležitém tématu, měl by využít mediálního prostoru, jehož se mu dostane, a pomoci dané téma posunout dál.