Toxické vztahy jako forma lásky. Režisérka Nelicia Low představuje film Na kordy

Tichý teenager Jie (Hsiu-Fu Liu) žije sám se svou matkou, barovou zpěvačkou. Teprve nedávno objevil zálibu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sportovní šerm. A i když v něm příliš nevyniká, ušlechtilá disciplína pro něj má hlubokou symboliku. Jieho starší bratr Han (Yu-Ning Tsao) totiž býval v šermu šampionem – dokud však při zápasu nezabil soupeře, za což skončil ve vězení. Když Jie zjistí, že Hana za dobré chování pustí dřív, vzbudí to v něm spoustu pocitů. Všichni, včetně matky, mladíka, zdá se, odepsali jako vraha. Sám Han ale neochvějně trvá na tom, že incident byl nešťastnou nehodou. Dobrosrdečný Jie chce bratrovi věřit a touží se s ním znovu sblížit, a tak se s ním začne scházet tajně. Jejich společné chvilky ale brzy zastíní stín pochybností. Opravdu může být Han celou dobu nevinný? A co je vůbec za člověka? 

Napínavý thriller singapurské režisérky Nelicie Low zkoumá ideály bratrské lásky i iluze, které si projektujeme do svých blízkých. Low získala na loňském filmovém festivalu v Karlových Varech Cenu za režii a snímek již za pár dní vstoupí do českých kin. Slavnostní premiéra filmu za účasti autorky proběhne v pražském Kině Pilotů ve středu 19. února 2025. Proč byste snímek s pečlivě vystavěnou, hutnou atmosférou rozhodně měli vidět? Nechte si napovědět následujícím rozhovorem.

Moje filmy a příběhy, které vyprávějí, mají sklony být autobiografické a týkají se věcí, které jsou mému srdci nejbližší. Při tvorbě Na kordy mě inspiroval vztah s mým vlastním bratrem. Pamatuji si, jak jsme si byli blízcí, když jsme byli děti – veškerý čas jsme trávili hraním spolu. Ať jsme šli kamkoliv, vždy jsme se drželi za ruce. Až když jsem vyrostla, uvědomila jsem si, že celá moje představa o něm a našem sourozeneckém vztahu byla jen výplodem mé fantazie, trpěl totiž poruchou autistického spektra. Když jsme se drželi za ruce, nebyl to on, kdo mě jako ochranářský starší bratr držel za ruku – ve skutečnosti držela za ruku já jeho, aby se neztratil. Toto prozření mě velmi zasáhlo. Díky němu jsem pochopila, že jeden z lidí, které jsem já v životě nejvíc milovala, mě nemiloval. Právě to mě inspirovalo k natočení filmu, který zpochybňuje podstatu lásky, pravdy i lží, které sami sobě říkáme.

Spíše než abychom se ptali, zda se od těchto toxických vztahů můžeme osvobodit, mám pocit, že bychom si měli položit spíše otázku, jestli to nakonec také není určitá forma lásky? Něco hrozného, ale zároveň i krásného. Protože: co je vlastně láska?

Hlavní pro mě byla jejich vzájemná chemie, ale také jejich vztah k postavám, protože čerpání z osobních zkušeností je pro mě při vedení herců moc důležité. Liu má velmi jemné, milující srdce a celou svou duší pochopil Jieho finální rozhodnutí bez ohledu na to, jak je extrémní. Tsao byl zase jediný na castingu na postavu Hana, kdo se neptal, jak se starší bratr stal takovým, jakým je. Ostatní se plně soustředili na analyzování Hanovy povahy, jen Tsao ji dokázal kompletně přijmout. Zároveň se zajímal výhradně o to, jaký dopad má jeho jednání na Jieho, což je přesně to, na co jsem se v příběhu chtěla zaměřit. Když spolu Liu a Tsao poprvé zkoušeli, neuvěřitelně to mezi nimi jiskřilo. Tsao naprosto přesně odhadl, jak manipulativní a chytrý Han je, přesto dokázal být natolik sympatický, že z něj byl Liu na rozpacích. Liu mi potom řekl, že během zkoušky vůbec netušil, na co Tsao myslel, to definitivně rozhodlo.

Kromě toho, že je neuvěřitelně talentovaný, má Michał vzácnou schopnost ve své kameramanské práci upřednostnit příběh. Věděl, kdy si kamera může dovolit být expresivnější, ale i kdy má ustoupit do pozadí a nechat zazářit jiné prvky, například herce. Je také neuvěřitelně kreativní a plný nápadů. Fungujeme spolu velmi dobře; já se soustředím na celkový obraz a konkrétní body, kterých musíme dosáhnout, a on se volně pohybuje v rámci parametrů, které jsem nastavila. Byla jsem v šoku, když při práci s ruční kamerou instinktivně rozpoznal, na koho objektiv zamířit, aniž by rozuměl mým pokynům v mandarínštině. Záběry, ve kterých kamera rotuje, sleduje pohyby postav a kopíruje rytmus šermířských zápasů, jsou naprosto precizní a hypnotické. A způsob, jakým Michał nasvítil a natočil tréninkovou scénu s postřikovačem, je dechberoucí. Michał dává filmu všechno, co má, jako by byl jeho vlastní. Opravdu mu záleží na kvalitě toho, co vytváříme. Celkově šlo o opravdu náročné natáčení a on za mě a za film bojoval jako válečník. Že jsem s ním mohla na filmu Na kordy pracovat, považuji za štěstí – a považuji to pravděpodobně za nejlepší rozhodnutí, jaké jsem jako režisérka udělala.

Práce s Piotrem mě nesmírně bavila, jsem obrovská fanynka jeho hudby a talentu. V našem filmu podle mě dokázal nemožné především tím, že složil hudbu která skutečně zní jako šerm, ukrývá v sobě ostrost meče protínajícího vzduch. To celý snímek okamžitě ještě víc pozvedlo. Piotr pro něj kreativně a brilantně přearanžoval některé již existující písně: například hlavní melodii You Mean Everything to Me od Neila Sedaky nahrál na dětské piano, aby v divákovi evokoval pocit nostalgie, ale zároveň zdůraznil nebezpečné růžové brýle, skrze které Jie vidí svého staršího bratra. Pro důležitou scénu rodinné večeře vytvořil hudbu balancující mezi diegetickou a nediegetickou, což filmu dodává snovou surreálnost –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zároveň diváctvu umožňuje ještě intenzivněji vnímat, jak Han téměř všemi bezostyšně manipuluje. Motiv, který složil pro závěrečnou scénu, je pak podle mě tak mrazivě krásný, že si neumím představit, jak by bez jeho přispění film vůbec fungoval.

Scénář jsem psala pět let a už na začátku procesu, kdy se jednalo jen o dva bratry a v příběhu ještě nebylo ani šermování, jsem nějakým způsobem cítila, že mladší bratr je gay. Nebyla to intelektuální volba, jen instinkt. Později, když jsem se rozhodovala, kam film zasadím, a silně jsem uvažovala o Tchaj-wanu, to najednou skvěle zapadlo, protože Tchaj-wan byl v té době jediným místem v Asii, kde byla legalizována manželství osob stejného pohlaví. Nechtěla jsem milostnou linku mezi Jiem a jeho spoluhráčem ukázat jako marginalizovaný gay románek. Chtěla jsem, aby byla vnímána přirozeně, jako běžná první láska, a toho jsem mohla dosáhnout právě zasazením příběhu na Tchaj-wan. Mám pocit, že v tuto chvíli je to nejprogresivnější způsob, jak zobrazovat queer romantiku.

Ve skutečnosti to bylo naopak, filmovou režisérkou jsem chtěla být už v sedmi letech a o šerm jsem se na střední škole začala zajímat jen proto, že jsem jako dítě milovala Pána prstenů a Hvězdné války. Teprve poté jsem se na pět let náhodou stala singapurskou reprezentantkou, s čímž jsem ale skončila, abych se mohla plně soustředit na filmovou tvorbu. Už v mládí mi ale bylo naprosto jasné, že být režisérkou je moje životní poslání. Když jsem se jako dítě dívala na filmy, měly na mě obrovský dopad. Připadalo mi, že ačkoli jsem to já, kdo něco sleduje, ve skutečnosti daný snímek sleduje mě a mluví ke mně. Nyní chci jako filmařka vyprávět hluboké příběhy, které mají sílu hojit mé vlastní šrámy, zároveň ale umí vzrušovat i dojímat ostatní stejným způsobem. Tak jako mě. Filmařina je podle mého krásný, komplexní dialog.

Mám pocit – a zkušenost mi ho potvrzuje – že se ode mě jako od singapurské režisérky očekává, že budu točit určitý typ „asijských ženských filmů“, abych zapadla do stereotypu, který chce většina světových festivalů vidět. Autobiografický snímek, který se odehrává v prostředí šermířů a je thrillerem o dvou bratrech a sourozenecké lásce, se ovšem tomuto stereotypu dokonale vymyká. Osobně doufám, že jednoho dne budou režisérky vnímány prostě jako režisérky a nebudou rozřazovány do útlých, omezujících škatulek. Jsem vděčná Karlu Ochovi a Martinu Horynovi z KVIFF a porotcům loňského ročníku, že dali mému filmu šanci. V rozhovoru pro Hollywood Reporter Karel Och zmínil, že Na kordy je v hlavní soutěži i proto, že „nese znaky místa, kde byl natočen, ale zároveň funguje jako univerzální příběh“. Toto jeho prohlášení, které je, jak věřím, v našem odvětví vzácné, a zcela se shoduje s tím, čemu jako filmařka věřím. Během festivalu jsem se s českým publikem, které mi kladlo spoustu bystrých otázek, skvěle bavila a nemohu se dočkat českého uvedení snímku do vašich kin.